VYBERTE SI REGION

Herec Petr Štěpán: Hraní na jevišti se nedá změřit

Brno - Studium herectví dokončil Petr Štěpán na brněnské JAMU v roce 1996 a od té doby působí (kromě dvouleté přestávky) v Městském divadle v Brně. Mezi jeho významné role činoherního i muzikálového repertoáru patří například Orin v dramatu Eugena O’Neilla Smutek sluší Elektře, Algernon Moncrieff ve Wildově komedii Jak je důležité míti Filipa nebo Riff v muzikálu West Side Story.

28.4.2008
SDÍLEJ:

Pro porotu udělující Thálii byl Petr Štěpán největším objevem loňského roku.Foto: Jef Kratochvil

Nedávno jste získal cenu Thálie za herecký výkon v muzikálu Čarodějky z Eastwicku. Co pro vás tato cena znamená?
Je to pro mě radost a ocenění v pravém slova smyslu. Ocenění za svoji práci jsem už vlastně získal, a to penězi, které beru, a potleskem lidí. A navíc, kromě toho všeho, si někdo všiml mé práce a ocenil ji tímto způsobem. Je to prostě krásné.

Nenapadlo vás už dříve, že byste mohl Thálii získat? Nebylo to vaše tajné přání?
Ne. Nehraji kvůli cenám, to asi nikdo z herců. Vždy, když zkouším novou roli, neuvažuji o tom, že bych za ni mohl dostat Thálii. Vlastně až ve chvíli, kdy ke mně přišel kolega a řekl, že do Brna přijede komise a bude se na mě při představení dívat za účelem možnosti mi tuto cenu udělit, jsem si pomyslel, že je to pěkné.

Thálii jste získal za roli Darryla. Je to ve vašich očích opravdu ta z vašich dosavadních rolí, za kterou jste měl ocenění získat?
Hraní na jevišti se nedá změřit. Je to o osobitém pocitu každého člověka. Vždy se to někomu líbí a někomu zase nelíbí. Je to jako s výtvarným uměním, které je také veřejností přijímáno rozdílně. Teprve pak se dá mluvit o technice, barvách a světle v obraze. Ale ve finále zůstává stejně jen ten pocit. Líbí, nebo nelíbí. A s herectvím je to stejné. Nedá se změřit na metry, nedá se určit: ty prožíváš více a ty zase méně. Takže říci, že za jinou roli bych si Thálii zasloužil více než za Darylla, to prostě nejde.

Zeptám se tedy jinak – sedla vám ta role?
Občas se stane, že některá role herci sedne – jak se říká – jako prdel na hrnec a člověk se na zkouškách na její ztvárnění nemusí příliš nadřít. Někdy se naopak zase nadře strašně moc, doluje ze sebe emoce, vymýšlí se, je to náročné, a nakonec z toho vznikne něco, co lidi vůbec nebaví. Je to tak trošku dílo náhody. Někdy se ty věci zkrátka sejdou a stane se malý zázrak, protože se baví nejen publikum, ale i herec sám. A tak to je i s Darrylem. Ta role i celá hra jsou výborně napsané, mají vtip, je to hudebně zajímavé a přitom to není pěvecky náročné.

Věděl jste už dopředu, že Thálii získáte? Znají ocenění výsledky dopředu?
Nominace se oznamují na tiskové konferenci, která je dva měsíce před předáváním. Letos jsem vlastně ani vůbec nevěděl, kdo je nominovaný. Na generální zkoušce se také o ničem nemluvilo. Schválně jsem pozoroval, zda tam nebudou nějaké náznaky u jiných kategorií, kdo by to tak mohl dostat. Ale opravdu to vytušit nešlo.

Komu kromě vás udělala ještě Thálie radost?
Doufám, že to, co jsem při předávání říkal, vzali všichni vážně. A teď mám na mysli poděkování kolegům, to, že s nimi můžu hrát a že jsem pyšný na to, že jsem v angažmá Městského divadla. Doufám tedy, že právě jim Thálie radost udělala. Pak samozřejmě mé rodině a známým. Už jen to, že cenu získal i Erik Pardus přece o něčem svědčí. A všichni ti, kteří tvrdí, že se tu dělá lidová zábava a že Městské je divadlo hudební a muzikálové – a to teď říkám v nadsázce, tak že konečně pochopili, že nemají tak úplně pravdu.

Snil jste o herectví už odmala?
Divadlo jsem dělal už na základní škole, ale tenkrát se ještě asi nedalo mluvit o tom, že bych si přál být hercem. Bral jsem to spíše jako zábavu. S kamarádem jsme pak později psali knihy, romány i poezii, malovali jsme komiksy, ale přihláška na JAMU? To bylo spíše momentální vnuknutí. Jednou jsem přišel domů a řekl jsem, že budu režisérem. Máma mi na to bez většího zájmu řekla, že režiséři jsou chytří lidé a já přece nevím vůbec nic. A já na to: „Aha, to je vlastně pravda, tak budu herec.“ Tenkrát se mi navíc do rukou dostala kniha od Bolka Polívky o Provázku (Divadlo Husa na provázku, pozn. redakce) a o jeho životě, takže možná také trochu pod vlivem této knihy jsem si přihlášku nakonec podal.

A tak začal váš boj o studium herectví…
Naopak. Vše šlo až příliš snadno. Šel jsem na přijímačky a postupně prošel všemi koly. Až mi pak do Šumperka přišel dopis o přijetí. Odjel jsem do Brna, aniž jsem vůbec věděl, co mě čeká. A když na to teď vzpomínám, tak mi to přijde jako strašně dávno, a ono to přitom až tak dávno není.

Jak na studia na JAMU vzpomínáte?
Byli jsme zvláštní ročník, protože polovina z nás divadlo nakonec nedělá a snad ho ani dělat nezačala. Až na pár výjimek netuším, kam se většina z nich poděla. Jirka Vyorálek hraje Na provázku, Jakub Škrdla v Jihlavě, Tomáš Racek je na volné noze v Praze a Honza Zrzavý pracuje v brněnském rádiu. O holkách nevím vůbec, a to nás bylo dvacet. Žádná velká líheň herecké generace to tedy nebyla.

Přesto jste jistě prožil krásné období…
To ano, studia byla výborná. Najednou jsem ze Šumperka přijel do víru nekonečných pařáků. V šest hodin ráno jsme chodili spát a na devátou ráno vstávali na akrobacii, kde jsme ještě se zaťatýma zubama a opilí skákali na trampolíně a metali kozelce. Pak jsme samozřejmě hned odpadli a spali až do dvou, kdy začínala herecká. Teoretické předměty šly tedy bohužel tak nějak stranou. Bylo to pro mě poprvé, kdy se mně jako mladému studentovi, který přijel z malého města do Brna, otevřel svět.

Po studiu na JAMU jste odešel přímo do Městského divadla?
Ano, v Městském divadle jsem začal hrát v roce 1996. Byl jsem tu tři roky a poté jsem na dva roky odešel na volnou nohu. Nebyl jsem v angažmá, ale hrál jsem tu stále jako host. V roce 2001 jsem se pak po promluvě s ředitelem (Stanislav Moša, pozn. redakce) vrátil.

Proč to dvouleté mezidobí? Měl jste jiné ambice?
Některé věci jsem si potřeboval urovnat a dodnes tehdejšího odchodu nelituji. Tenkrát to totiž ani nebylo o tom, že bych chtěl dělat slávu. Měl jsem problém, se kterým jsem se potřeboval vyrovnat. Když to přeženu, tak jsem najednou přestal chápat, proč se mám každý den malovat, lepit si vousy, oblékat zašlé hadry, vydávat se za někoho jiného a hrát někoho, kým nejsem. A najednou jsem si říkal, že s tímto pocitem přece nemůžu dělat práci herce. Dalším důvodem bylo, že jsem měl v divadle nějaké rozpory s lidmi, kteří nepatřili k vedení, ale vztah s nimi mi komplikoval život. Řekl jsem si tedy stop, tohle ne.

Co se za ty dva roky změnilo?
Uvědomil jsem si, že je ještě brzo na to být na volné noze a že bych se měl stále ještě učit. Být na volné noze je sice fajn, byl jsem sám svým pánem, ale nezkoušel jsem nové věci. Vždy jsem chtěl dělat divadlo, protože mě bavilo, a za ty dva roky jsem jen hostoval. O to více rád jsem se vracel zpět, což se vlastně stalo jakoby náhodou. V okamžiku, kdy jsem se šel do divadla zeptat na práci, se mě ředitel Moša zeptal, zda bych se nechtěl vrátit. Teď jsem strašně šťastný za to, že jsem to tenkrát udělal.

Hostujete také v pražském Divadle pod Palmovkou, neuvažujete o tom, že byste do Prahy odešel natrvalo?
Všichni mají pocit, že když člověk hostuje v Praze, tak to znamená, že se chce dostat do Prahy, že se odchází směrem tam. Já jsem ale asi první případ, který lidem říká: Když se neuživíš, proč jsi v Praze, proč nehraješ v Brně? Praha má velkou smůlu, že nemá Městské divadlo v Brně. I tady se samozřejmě dělá divadlo špatně a dobře, ale herci se tu na práci více koncentrují.

Nabídku Divadla pod Palmovkou jste však přijal, proč?
Nabídka hrát McMurphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem se nedala odmítnout, ale kdyby mi Stanislav Moša řekl že to nejde, že mě tu potřebuje, tak jsem zůstal v Brně. Vše, co jsem se naučil, jsem se totiž naučil tady. Do Prahy jezdím i z osobních důvodů, abych byl nablízku své přítelkyni.

Hrajete také v brněnském Divadle U stolu, jak se tam cítíte?
Hraji tam v inscenaci Život je sen a v Tragické historii o doktoru Faustovi. Je to pro mě velká zkušenost, protože jsem zvyklý na velká jeviště. U stolu se najednou bojím, že když pořádně roztáhnu ruce, odřu si nehty, víte, že vám jde vidět každá piha na obličeji a že herectví se tam nedá ošidit. František Drefler vede divadlo s takovou nonšalancí a dobrotou, že pro všechny zúčastněné je to vždy velká radost.

Sledujete současné divadelní dění v Brně?
Bohužel na to nemám vůbec čas. Často hraji až pětadvacet představení za měsíc, začal jsem také točit seriál v Praze, s Palmovkou navíc hodně hostujeme. K tomu všemu hraji v pohádce O ztraceném princi režiséra Václava Křestka, která se teď v Praze natáčí. A když už nějaký volný čas mám, snažím se ho strávit jinak než znovu v divadle.

Jak jste již sám zmínil, hrajete v novém českém seriálu Ošklivka Katka. Co vám tato zkušenost přinesla?
Nejen, že je to jiné než divadlo, ale je to dokonce odlišné i od běžného filmového natáčení. Je to vše hektičtější, na postu režiséra se střídají tři lidé, což je na place poznat. Vymyká se to všemu, co jsem doposud zažil. Je tam neuvěřitelné množství textu, který musíme odříkat. Občas mě však zaráží nepřipravenost některých lidí.

Baví vás to? Nebo je to pro vás jen jedna z dalších možností, jak si vydělat peníze?
Baví mě to. Je tam dobrá parta lidí, jako Veronika Žilková, Pepík Carda, a je tam zábava. Nikdy jsem tam nezažil problémy, beru to jako součást práce. Kdyby mi někdo nabídl třikrát do roka nějakou filmovou roli, tak bych se seriálem asi nezabýval. Takto si ale myslím, že je to normální. A jestli si někdo myslí, že se do této komerce nezapojí a má v sobě tu hrdost, tak ať ji má. Já si za tím stojím, protože dělám svoji práci a dělám ji co nejlépe. To, že už neovlivním práci střihačů, kamery, režie a hlavně scénáristů, s tím bohužel nic nenadělám.

Divadlo, seriál, hostování, vaše neustálé přejezdy z Brna do Prahy… Jste tak šťastný?
Myslím, že ano. Jsem šťastný. Občas mám jen problém, obzvláště před ostatními lidmi, projevovat emoce.

To říká herec?
Ano. Ale pozor, na jevišti stojí Darryl van Horn, Le Bret, Algernon Moncrieff. Jsem to já, avšak v masce někoho jiného. Občas se mě lidé ptají, proč se neraduji. Já se dokáži radovat, jen nemám potřebu to zveřejňovat.

Autor: Markéta Stulírová

28.4.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Salon vín: titul šampiona získalo po roční pauze Zámecké vinařství Bzenec

Valtice, Bzenec – Prvenství v prestižní Národní soutěži vín České republiky slaví vinařství z Hodonínska. Šampionem expozice Salon vín pro příští rok se ve čtvrtek stal Ryzlink vlašský 2015 v pozdním sběru řady Collection 1508 Reservé ze Zámeckého vinařství Bzenec. Vítězné vinařství navázalo na úspěšnou sérii z předešlých let. „Jde o víno zlatavé barvy se zelenkavými odlesky, s vůní grepové pecky a mandlí ukazující na výbornou vyzrálost hroznů," přiblížil oceněné nejlepší víno ředitel bzeneckého vinařství Bořek Svoboda. 

Zraněná žena z nehody v Plotní bude v nemocnici měsíce. Opilých u nehod přibývá

Jižní Morava /VIDEO/ – Několik měsíců v nemocnici stráví mladá žena, která utrpěla zranění při středeční nehodě v Plotní ulici v Brně. Její cesta autem, ve kterém vezla i své dítě předškolního věku, skončila srážkou s autobusem a náklaďákem. „Příčinu nehody stále vyšetřujeme, padesátiletému řidiči autobusu při dechové zkoušce policisté naměřili přes dvě promile alkoholu," konstatoval policejní mluvčí Pavel Šváb.

O Seniorbus je enormní zájem. Na jízdu lidé čekají i šest týdnů

Brno /FOTOGALERIE/ – Seniorbus, který usnadňuje cestování brněnským seniorům či lidem s postižením, jezdí už půl roku. Měsíčně přepraví okolo devíti stovek lidí. „U pětaosmdesáti procent cestujících jde o seniory, zbylých patnáct tvoří lidé se zdravotním postižením," vyčíslila mluvčí brněnského dopravního podniku Barbora Lukšová.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies