Bareš: Nejkrásnější divadelní etapa byla v Brně

Narodil se v Olomouci, v Brně vystudoval herectví a začal svoji kariéru. Lidskou tragiku a rozervanost ztvárnil v postavách Hamleta, Ivana Karamazova nebo Raskolnikova. Na jeviště rodné Olomouce se vrátí v březnu 2010, kdy jej čeká hostování v inscenaci Ucho.

V brněnské Mahenově činohře jste působil více než deset let, poté jste odešel na volnou nohu. Proč?
Bavilo mě poskládat si práci podle svého. Na volné noze jsem byl asi tři roky.

V roce 2005 jste dostal nabídku do pražského Národního divadla.
Angažmá mi nabídl Michal Dočekal (současný šéf činohry pražského Národního divadla – pozn. redakce), s nímž jsem dříve v Divadle Na zábradlí nazkoušel inscenaci Pod modrým nebem. A protože nabídka do Národního divadla přišla potřetí, neměl jsem sílu odmítnout a přijal ji.

S režisérem Dočekalem jste naposledy nazkoušel i drama Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů.
Tato hra získala Pulitzerovu cenu a kdybych ji mohl žánrově srovnat, tak je něčím jako O’Neillova Cesta dlouhého dne do noci, kterou jsem v brněnském Mahenově divadle vlastně také hrál. Je to příběh rodiny, která se sjíždí po smrti otce. Otvírají se zde rány z minula, současně je ve hře velký humor. A to je pro mě známka kvality věci – když se mi derou slzy a současně se mi chce smát. Jsou zde výborně napsané ženské party. Skvěle zde hrají Kateřina Burianová, Miluše Šplechtová, Jana Preissová, Sabina Králová… Co žena, to excelentní výkon.

A vaše další role?
Život je v různých etapách a já si etapu divadelní „odbyl“ v Brně. V Divadle U stolu jsem si s Františkem Derflerem splnil svůj sen. Odehrál jsem zde monodrama Sen směšného člověka a Smrt Ivana Iljiče. Je to sice náročná věc, když stojím hodinu a čtvrt sám na jevišti a nemám se za koho schovat, ale to rychleji uteče. (smích) Stejně tak v Mahenově činohře, kde jsem se potkal s režiséry Zdeňkem Kaločem a Zbyňkem Srbou. Teď mě baví dělat věci ne přímo spojené s Národním divadlem. Proto už pátým rokem hostuji v Divadle Na prádle ve hře Obchodník s deštěm, proto rád jezdím do Brna točit rozhlasový seriál Toulky českou minulostí.

Také hodně dabujete. Zkušenost s dabingem jste v Brně měl ještě před revolucí, kdy jste dokončoval studium herectví. Lze to srovnat s dneškem?
Dabovalo se na takzvané filmové smyčky. Herci smyčku slyšeli několikrát dokola s originálem a museli se naučit tak, že se na plátno jakoby trefovali. Po revoluci se dabovalo novou technologií. Herec měl sluchátka na uších, slyšel originál a mohl se řídit akusticky, vizuálně nebo se to spojovalo. Tato technologie se používá do dneška, je rychlejší a kvalitnější.

Co jste daboval naposledy?
Pro televizní stanici Prima Cool jsem v brněnském studiu daboval sitcom Frasier. Jedná se o dvacetiminutové díly. Nesou sice označení sitcom, ale jsou kvalitní. Jde o uzavřenou společnost: otce, dva syny, posluhovačku a spolupracovnici hlavního hrdiny. Tím je puntičkářský Frasier, který pracuje v rádiu, je psycholog a volajícím radí, jak se v dané chvíli zachovat.

Byl vám Frasier něčím blizký?
Když jsme dabovali poslední díl, tak Frasier, kterého hraje Kelsey Grammer, končí práci v rozhlase a stěhuje se z města. Má rozlučkový monolog v rádiu a musím říct, že jsem to musel asi na třech místech zastavit, protože jsem byl dojatý. Frasier mi od února do září, kdy jsme točili poslední díly, doslova strukturoval život i čas.

Co vás čeká po Novém roce?
V březnu mě čeká hostování v olomoucké činohře. Rád se tam vracím, jsem tam doma. Měl bych tam s herečkou Ivanou Plíhalovou nazkoušet inscenaci Ucho, která vznikla podle stejnojmenného českého filmu s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým
v hlavních rolích. Od února do června bude také pokračovat natáčení třináctidílného televizního seriálu Znamení koně.