VYBERTE SI REGION

Ivan Pinkava: Divák si má výstavu vždy trochu odpracovat

Brno /ROZHOVOR/ – První samostatná výstava v Brně a spolupráce na nové vizuální proměně brněnského Národního divadla. Tyto dvě výzvy přilákaly na jižní Moravu jednoho z nejvýznamnějších představitelů současné fotografie u nás – Ivana Pinkavu. Jeho snímky prostoupené poetikou okamžiku i krutostí lidské pomíjivosti vystavuje pod mnohoznačným názvem Antropologie královopolská Fait Gallery. „Výstava je jakýmsi předivem úvah, otázek a vizuálních obrazů, jež mají diváka znepokojit, zastavit, a vyvolat v něm jeho vlastní otázky," říká Ivan Pinkava.

18.8.2014
SDÍLEJ:

Ivan Pinkava.Foto: Jan Dotřel

Jaké snímky jste do výběru výstavy Antropologie zařadil?

Jsou to hlavně mé nefigurativní práce z posledních deseti let, včetně několika nejnovějších fotografií. Proti nim stojí snímky figurativní. Ty mi dovolují některé významy posilovat, a nebo naopak příliš nabízející se výklady rozbíjet. Nejde mi ale vůbec o jednoznačný výklad, naopak. Jistá podvratnost směrem k našim ustáleným a pohodlným názorovým stereotypům je zde záměrem.

Výstavu provází název Antropologie. Jaké sdělení či poselství v sobě nese?

Myslím, že snad ani nechci být nositelem nějakého poselství. Výstava je jakýmsi předivem úvah, otázek a vizuálních obrazů, jež mají diváka znepokojit, zastavit, a vyvolat v něm jeho vlastní otázky. Ovšem otázky, které částečně moderuji. Tedy určitě nemířím k nějakému bezbřehému rybníku. Vedle toho by měla výstava divákovi přinést i vizuální zážitek, což je jedna z premis, na které ve výtvarném umění trvám. Sám název Antropologie je asi hodně abstraktní a široký, ale vychází z textu kurátora výstavy Jiřího Pátka, který si v mých fotografiích příhodně všímá právě otázek okolo zkoumání podstaty člověka, jeho materiální i duchovní existence.

Je to vaše první samostatná výstava v Brně. Je vám jih Moravy tak vzdálený?

Těžko se vám v zemi, jako je Česká republika může nějaký kout – natož Brno, zdát vzdálené. Je to tedy asi spíše náhoda, částečně i má pasivita sám takovou výstavu iniciovat. A také možná určitá opatrnost veřejných institucí pořádat fotografické autorské výstavy žijících autorů. V tomto směru je to v České republice stále trochu zastydlé. Přesto doufám, že někdy v budoucnu vznikne i v Brně nějaká má větší přehledovější výstava, jako byla například ta v Rudolfinu.

S Brnem vás aktuálně spojuje i spolupráce s grafickým designérem Robertem V. Novákem, který připravuje novou vizuální tvář Národního divadla Brno. Jaká životní či pracovní příležitost vás svedla dohromady?

S Robertem Vojtěchem Novákem jsme přátelé, tuším, od roku 1991, kdy jsme se potkali na festivalu v Arles. Od té doby s přestávkami spolupracujeme pravidelně. Robert V. Novák je grafickým autorem řady mých knih a katalogů, v posledních letech jsme spolu také udělali poměrně dost divadelních plakátů pro činohru Jihočeského divadla, kterou tehdy vedl právě současný ředitel Národního divadla v Brně Martin Glaser. Právě od něj jsme nabídku spolupráce na vizuální proměnu divadla dostali.

Jak jste daleko? A můžete tento vizuální „restart" přiblížit víc?

Právě jsme dokončili kampaň pro uvedení nadcházející divadelní sezony pro činohru, balet i operu. Vlastně nemůžu do září prozradit, jak bude kampaň vypadat, ale doufám, že to bude pro Brňany osvěžující.

Jakou úlohu podle vás zaujímá fotografie v současné propagaci kulturních institucí?

Mám pocit, že jsme si už nějak moc zvykli na samozřejmost fotografie, na její rychlost a dostupnost, a ve výsledku se s ní zachází inflačním způsobem, včetně oceňování fotografa. Přitom často právě na snímku závisí z velké části úspěch i neúspěch propagace. Stále ještě mne šokuje, s jak děsivou úrovní vizuálních výstupů právě divadla někdy pracují. Je to pro mne nepochopitelné, protože se zde točí scénografové či kostýmní výtvarníci skvělých kvalit, leč nakonec o propagačním výstupu někde rozhoduje, mám pocit, paní z kantýny. Jinak si tu míru nevkusu totiž nelze vysvětlit.

ČTĚTE TAKE: Prázdnota, úzkost. Fotograf Pinkava zkoumá nitro člověka


Ředitelé takových institucí mnohdy argumentují penězi.

Na nedostatek peněz se nelze stále vymlouvat, to je vždy problém až na druhém místě. Iluze, že fotografii rozumí každý, vede často k tomu, že o ní tedy každý i rozhoduje.

Kde se podle vás daří kvalitní práci fotografů zúročit?

Určitě stojí za to zmínit plakáty pražského Národního divadla od Štěpánky Stein a Salima Issy. Logicky nejlepší vizuální výstupy asi mají výtvarné galerie, ale možná si jich také více všímám. Rád vzpomínám třeba na plakáty Langhans Gallery.

Vaše tvorba je velmi specifická. Zátiší, figury, různé procesuální změny ustrnulé v prostoru. A za tím vším mnoho přesahů a myšlenek. Je pro vás důležité nabízet klíč k porozumění?

Už jen instalací, výběrem či názvem výstavy divákovi do značné míry pomáháte interpretovat, a dáváte mu tedy jistý návod. Ale určitou míru hermetičnosti považuji za potřebnou. Divák by si výstavu měl trochu odpracovat, nikoliv ji jen zkonzumovat. Na druhou stranu nemám rád výstavy, které vám nedají šanci porozumět. Je v tom jistý druh arogance.

Arogance autora, či kurátora?

Často se obávám, že zde interpretace neexistuje ani u autora samotného a ten se nutně schovává za kurátora, který dostává prostor pro vlastní exhibici. Tím ale nechci říct, že musím vždy vše chápat. Konečně umění je uměním právě svým přesahem, který se ze své podstaty příčí redukující verbalizaci. Právě toto pod prsty se rozplývající tajemství může pak plnit stovky stran smysluplných textů pokoušejících se o co nejpřesnější pochopení.

Ať už jsou to texty kurátorů či teoretiků, kteří obsah vašich snímků definují, mísí se v nich odkazy k filozofii, náboženství i existencionální úvahy. Jak moc jim své tvůrčí záměry rozkrýváte? A nepřekvapí vás někdy, co vše jsou schopní z fotografií vyčíst?

Myslím, že dnes se vyskytují zjednodušeně viděno dva druhy textů. Jedny, které se snaží jít s autorem a druhé, které existují jaksi nezávisle na autorovi, občas i zcela nezávisle na autorově díle. Zde jsem vždy velmi opatrný a nedůvěřivý. Grafomanů kompenzujících si svou zbabělost k vlastní tvorbě najdete vždy a všude dostatek. Obecně ale mám rád teoretické texty, které si určitou intelektuální volnost na umělci i dílu uchovávají, odvážně interpretují, hledají vztahy atd. Pravě tam se nejlépe pozná kvalita teoretika, jeho intuice i skutečný vhled. Jako autor velmi presně poznáte, kde se s vámi text míjí, kde vaši práci vyjevuje a kde míří neomylně. Nejraději mám, když se interpretačně dozvídám o rovině své práce, která mi samotnému unikala. Poslední dobou jsem velmi rád spolupracoval třeba s teoretikem a kurátorem Petrem Vaňousem, který psal také text do mé poslední knihy Remains k Washingtonské výstavě v Katzen Arts Center.

Zkusil byste svoji tvůrčí cestu a způsoby vizuálního vyjadřování sám specifikovat – třeba pro ty, kteří vaše snímky neznají?

Obávám se, že je to nad možnosti rozsahu tohoto rozhovoru a možná i nad mé schopnosti. Obecně snad mohu jen říct, že mne zajímá výpověď v co nejobecnějším slova smyslu, přestože způsobem možná vyhroceně subjektivním. Tedy taková, která má šanci dotýkat se každého v jeho prapodstatě, v jakési základní dimezi. Přednost pro mne má dostředivost před odstředivostí, a to i přes určitou subverzivnost, s níž rád pracuji. Zajímá mne potvrzování existence smyslu, nikoliv naopak. To jsou strašně silné výrazy, jsem si toho vědomý. Ale zkratka mi nic tu jiného neumožňuje. Asi bych se ted měl nějak zironizovat…

Ivan Pinkava.

Setkáváte se s nepochopením?

Nepochopení se nelze vyhnout a není důvod z toho být roztrpčený. Často sám nerozumím tomu, co dělám, a potřebuji jistý čas k osobnímu si zformulování své práce. Tedy to samé musím umožnit divákovi. Ale mám zajímavou zkušenost, že i nepoučený divák bez znalosti interpretačních odkazů – pokud má jistou míru citlivosti a přirozené inteligence, je schopen si s mými věcmi poradit velmi nečekaně a přesně. Několikrát mne to skoro šokovalo. Ale samozřejmě si uvědomuji, že pracuji především pro poučeného diváka orientujícího se alespoň trochu v současném umění a kultuře obecně.

Jsou fotografové, jejichž tvorbou jste se někdy inspiroval?

Určitě ano, jsou tací, ale asi by vás překvapilo, že vesměs nemají skoro nic společného s mým „rukopisem". Je to inspirace spíše jakéhosi zkratu, kdy se vám otevře náhlá inspirace a naleznete hledaný potřebný klíč. Většinou se ovšem nejedná ani moc o fotografy, musím na okraj poznamenat.

Několik let jste vedl fotografický ateliér na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Poznamenal vás nějak tento akademický svět?

Všechno vás nějak poznamená. Jednak nějaká přátelství, která přetrvávají i po odchodu ze školy, pak povrchní, leč přeci jen, vhled do oborů, o nichž jsem dříve jen tušil, setkávání s výrazně mladšími lidmi a poznání toho, co je skutečný umělecký provoz. Úmyslně zde volím výraz provoz, který nesnáším, ale chci tím eufemisticky vyjádřit, že ne všechno okolo umění je báječné a čisté, jak se leckdy navenek tváří. Občas to i velmi smrdí.

Jak moc těžké je být v době digitálních technologií a určité degradace fotografického řemesla fotografem na volné noze a věnovat se svým námětům?

Myslím, že o nic težší než kdykoli dříve. Těžší je to pouze se sebou samým. Pochyb s věkem neubývá, právě naopak. Těžké je ustát pochyby, ostatní je legrace.

Co za dobu svého dosavadního fotografického počínání považujete za největší úspěch?

Že jsem se snad nezpronevěřil sám sobě o dokázal stát vždy na svých nohách.

KDO JE IVAN PINKAVA

fotograf, věnuje se volné tvorbě
narodil se 1. února 1961 v Náchodě, žije v Olešku u Prahy
námětově je mu nejbližší výpověď v co nejobecnějším slova smyslu,
výpověď, která se dotýká každého v jeho prapodstatě a základní dimenzi

jeho výstavu Antropologie hostí do 11. září 2014 brněnská Fait Gallery v Božetěchově ul. (kurátorem je Jiří Pátek z Moravské galerie v Brně)
pro Národní divadlo Brno vytvořil spolu s Robertem Vojtěchem Novákem novou vizuální kampaň pro sezonu 2014/2015

Autor: Markéta Stulírová

18.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Richard Müller v Brně: nová deska i šansony

Brno – V září vydal nové album a ještě za čerstva s ním vyrazil na koncertní šňůru po českých a moravských městech. V úterý večer se slovenský zpěvák Richard Müller vrací na prkna brněnského Janáčkova divadla, aby zde završil své tříměsíční „To nejlepší" turné.

OBRAZEM: Lucie Bílá a její hosté vystoupili v Brně

Brno – Na poklidnou vánoční atmosféru se mohli lidé naladit v pondělí večer v brněnské hale Vodova. Se svým slavnostním vánočním koncertem tam vystoupila Lucie Bílá. Zpěvačku doprovázela kapela Petra Maláska a nechyběli ani hosté.

Nelze jít na hřiště podělaný, upozorňuje gólman Melichárek

Brno – Zatímco za celou loňskou sezonu vytahoval brněnský gólman Dušan Melichárek míč z branky pouze pětadvacetkrát, za podzimní část nového ročníku nejvyšší fotbalové soutěže se ohnul pro tři balony navíc. V 16 utkáních obdržel 28 branek. „Prohráli jsme tady pouze se Slavií, ale snad ani není možné, kolik bodů máme," nechápal třiatřicetiletý brankář.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies