Jméno Juraje Jakubiska si s filmy Tisícročná včela, Perinbaba nebo Sedím na konári a je mi dobre spojí mnozí. Už jen málokdo však ví, že spolu s tvorbou filmovou zaměstnávají tohoto slovenského autora také počiny výtvarné.

A i když své grafiky Jakubisko vystavoval v Paříži či v bratislavském prezidentském paláci, Brňanům je představí úplně poprvé. Svoji výstavu Snové imaginace zahájí ve čtvrtek odpoledne v brněnském knihkupectví Librex.

Jaká díla jste pro výstavu v Brně vybral?
Bude to zkrácená ukázka z různých výstav. Vlastně to jenom naznačuje to, že všechny moje obrázky se snaží – kromě formální a estetické stránky – vyjádřit, podobně jako moje filmy, příběh.

Do výběru jste zařadil i takzvané serigrafie. O jakou grafickou techniku přesně jde?
Serigrafie je technika tisku přes mlynářské síto, kterou lze zobrazovat dokonce i fotografii. Grafiky v mém podání jsou blíže ke způsobu rytiny, perokresby, nebo dokonce litografie. Dělám tuto techniku na papír a přenáším pak na serigrafickou techniku.

Proč zrovna tento způsob?
Výhodou je, že můžu obrázky dělat vedle zdlouhavé filmové postprodukční filmové práce, to znamená v čase, kdy jsou veliké prostoje. Snižuje to moji nervozitu z čekání. V tomto čase bych své obrázky nemohl dělat litografickým způsobem, protože kámen, na který se podobným způsobem kreslí, někdy váží i osm set kilo.

Kdy jste poznal, že grafika je pro vás tím nejlepším možným výtvarným vyjádřením?
Předchůdcem mých obrázků – dokonce i inspiračním předchůdcem – je třicet diářů. Do nich si každý rok pečlivě zaznamenávám nejen literární, ale i výtvarné nápady. A tak se mění každý rok také témata, která si tam čmárám.

A jaká vyobrazení jsou mezi těmi posledními?
V poslední době je to téma Kojšovské veselky. Má v sobě více humoru i poezie než ty předchozí, protože se v nich vracím do vzpomínek v rodné vesnici, kdy svatby trvaly někdy i týden.

Je o vaše grafiky zájem?
V poslední době se mých grafik ujala MIRO galerie a ta je nabízí i prodává. Pro mě není obchodní činnost kolem mých grafik zajímavá. Rád je rozdávám přátelům a nadacím, a vlastně i proto jsem rád, že z některého obrázku udělám až pětatřicet kopií, takže můžu potěšit víc lidí.

Pracujete jako výtvarník a filmař současně…
Film byl, je a bude především obrazovým uměním, a proto je můj výtvarný pohled na svět v naprosté harmonii s filmovou řečí. V poslední době víc než v začátcích. A proto, abych nemusel soutěžit s mladými filmaři a snažil se hledat to, co už jsem dávno našel, se věnuji hlavně historickým tématům. Nakonec podobně jako Bathory, kdy je film vyprávěn pohledem renesančního malíře Caravagia, mi tento žánr dává obrovské možnosti.

Prostupují filmové náměty do vašich výtvarných prací a naopak – grafické prvky do filmu?
Občas nacházím inspiraci, protože si dělám návrhy staveb, a protože i do scénáře vkresluji storyboardy, které spíš než kompozici určují rytmus příštího filmu.

Natočil jste přes dvacet filmů a za mnoho z nich získal prestižní ceny. Považujete některý z nich – ať už kritikou, či diváky – za nedoceněný?
Od začátku jsem měl smůlu, že moje filmy hlavně politická kritika nikdy nepřijímala a vytýkala jim formálnost, ideovost a všechno to, co je nezměřitelné. Publikum moje filmy naopak přijímalo velmi vstřícně. Vždyť i za totality například Tisícročná včela měla málem dvoumilionovou návštěvnost. Perinbaba dokonce vychovala několik generací dětí i mých fanoušků. Častokrát jsem zažil, že někteří lidé se chodí dívat na mé filmy ani ne kvůli příběhu, ale kvůli mému rukopisu. Říkají: Jdeme se podívat na Jakubiska. Mým krédem je a zůstane, že každé umělecké dílo, tedy i film, by mělo naplnit diváka úžasem. A také to, že film bez diváků je mrtvý. Zatím se mi toto krédo daří naplnit.

A váš poslední film Bathory, který nedávno vysílala Česká televize? Jak jej diváci přijali?
Byl jsem překvapen, že v čase, kdy veliká kampaň na to, aby se celý národ díval na Talentmanii, vidělo Bathory v televizní premiéře více diváků, než Talentmanii vysílanou na dvou stanicích.

Tento týden je v Brně režisér Vojtěch Jasný, jehož blížící se 85. narozeniny připomíná filmový festival provázený výstavami fotografií a besedami. Setkáte se spolu?
S Vojtěchem Jasným se znám z dávných let, kdy začínal první ročník plzeňského Finále. I když se porota a všichni dušovali, že hlavní cenu nerozdělí, nakonec se jeho Rodáci o cenu dělili s mými Zběhy. Naše rozvíjející se přátelství přerušila jeho emigrace do ciziny. Byl tak hodný, že mi ještě před odchodem přišel říci, že podle horoskopických výpočtů nebudu nejmíň deset let natáčet hrané filmy. Nebyl jsem tak odvážný jako on, zůstal zde a jeho věštba se do puntíku splnila. Samozřejmě když se naskytne příležitost, rád se s ním setkám, protože jeho filmy mám rád.

Na čem pracujete nyní?
Za rok a půl jsem napsal čtyři scénáře. Jeden je pohádkou, která navazuje na Perinbabu a jmenuje se nepohádkově Něco za něco. Pak Třetí pohlaví a nakonec z filmu o prvním státním útvaru Slovanů, Velkomoravské říši, která nese název Muchových obrazů Slovanská epopej. Jedná se o dva celovečerní filmy, jejichž podtitul je Tisíc let samoty a první díl má název Pohané a druhý Křesťané.