Právě mluvil s českým maskérem Jan Špilarem z Brna. Herec neuměl česky, maskér anglicky. Vystačili si s pantomimou a na filmovém place si přesto báječně rozumněli.

,,Byl to takový ztřeštěný kluk a já tenkrát také neměl moc rozumu. Bylo mi osmnáct a svět se mi otevíral. Dnes bych do takového filmu jako byl Amadeus prostě nešel,“ vzpomínal Jan Špilar. Bránila by mu nervozita. K Amadeovi se na začátku osmdesátých let dostal úplnou náhodou. Pracoval jako maskér v Národním divadle a kývnul na nabídku amerického producenta. Nemohl tušit, že film Miloše Formana získá osm Oskarů, včetně masek.

,,Až v průběhu natáčení mi vlastně došlo, co se kolem mě děje. Byl jsem u většiny scén. Hodně na mě zapůsobila scéna, kdy se herec Fahrid Murray Abraham, který ztvárnil Salieriho, zhroutil při jednom z obrazů Amadeovy geniality. Snad hodinu plakal Scéna ho velmi psychicky vyčerpala,“ vyprávěl třiačtyřicetiletý Jan Špilar, dnes majitel kadeřnického salónu v Brně.

Až do filmování Amadea si maskér neuměl představit, co to obnáší profesionální film. Masky k filmu vozili producenti z Londýna, všechny práce si musel mladý maskér fotografovat. ,,Na co dodnes vzpomínám, byla důvěra, kterou mi šéf maskérů Paul LeBlanc tehdy dal. S Tomem Hulcem jsem se sice už nesešel, přesto mě ale malinko mrzí, že jsem tehdy odmítl práci v Hollywoodu. Musel jsem. Bratr emigroval a komunisti by mě přes hranice nepustili.“