Jelena Mašínová září jasně a nekompromisně

Není náhodou, že při zadání hesla „Jelena Mašínová“ do internetového vyhledávače se vyplaví na předních místech jen samé odkazy na Pavla Kohouta. Je-li Jelena Mašínová zmiňována či fotografována, pak téměř výhradně po boku svého slavného manžela. Je to škoda. Mašínová totiž, jak dokládá koneckonců i tato kniha, je mnohem víc než jen nenápadnou spoluautorkou několika Kohoutových scénářů. Jelena Mašínová totiž září. Jasně, beze studu a nekompromisně. A přestože si tohoto jasu mnozí všimnou až nyní, není pozdě. Díky i za to…

S nápadem knihu vydat nepřišel nikdo jiný než sám Pavel Kohout. Ten se hned v prologu vyznává z toho, že jej k tomu přivedl dík a úžas. Obdiv k tomu, že jeho drahá (a již navždy v abecedě všech jeho lásek poslední) žena, jeho Zet, jak s úsměvem říkává a píše, dokázala s ním – s mimořádně obtížným člověkem – vydržet. Nadto pak Kohout Mašínové děkuje také za to, že dala světu téměř anonymní dílo, které se úplně slilo s jeho.

A to chce Pavel Kohout vydáním této knihy navždy změnit. Usiluje o to z anonymního a utajeného díla učinit dílo pojmenované a veřejné. Na třech stovkách stran mapuje, připomíná a pro mnohé bezesporu i objevuje širokou autorskou tvorbu prozaičky a scenáristiky Jeleny Mašínové z 60. až počátku 90. let minulého století. Vedle krátkých povídek se tu setkáváme i s texty, které Mašínová napsala pro rozhlas (Levá a pravá, Smrt motýlů a Zvukový deník princezny Anny), televizi (7 zabitých) a divadlo (Ádeada). Prostor mezi každým z těchto oddílů vyplňují černobílé kresby Evy Vonešové a Ondřeje Kohouta, které v sobě nesou tři dominantní náměty – Jelenu, doutnající cigarety a drsnosrsté jezevčíky. Jelena smějící se, dumající, ovíněná, ve vaně. Vždy ve společnosti milovaných jezevčíků, z nichž nejeden si pokuřuje, zdá se, neméně labužnicky jako sama Jelena. To vše doplňují autentické fotografické momentky z Jelenina života. Nejednou se na nich mihne i plavovlasý přikulovač pivních sudů Václav Havel.

Spisovatelka Jelena Mašínová je syrová, autenticky lidská a uvěřitelná. Její texty jsou prolity pořádně hutnou ­– „nedoslazovanou, ani nedosolovanou“ – atmosférou, v níž byly psány. Jsou nezúčastněnými pozorovateli všednodenních jepičích životů obyčejných (československých) lidí, kteří stojí na prahu mnoha vnitřních, zdánlivě banálních rozhodnutí, která v nich vyvolávají pocity existenciální úzkosti. Stojí mezi dvěma světy, aniž by věděli, kam se vydat. Mezi svobodou a bezpečně svazující poslušností, mezi láskou a neláskou, mezi začátkem a koncem. Mašínová dokazuje, že všední témata umí uchopit neotřele. Vybírá si netradiční pojetí a netradiční prostředí, v nichž je děj provazován syrovými dialogy.

Ať už se jedná o rozmluvu vážně nemocné Anny, tatínkovy a maminčiny princezny, která nahrává svůj život na magnetofonové pásky svého kamaráda Kaziho (chápej kazetového magnetofonu). Anebo když malý osamělý muž úpěnlivě hledá na druhém konci telefonního sluchátka hlas, který se bude podobat hlasu jeho milované mrtvé matky a kterému bude moci zasvětit svůj život. Dialogy jednoho s druhým, které přechází v rozhovory se sebou samým. Nenápadná, prostá, zemitá i dojímavá poselství, která probleskují mezi řádky, nás nutí přemýšlet a chtít žít. Žít tak, abychom se nemuseli bát, stejně jako Jenka, jedna z autorčiných hrdinek, že budem jen šmejdit a šmejdit tak, že nakonec celej život bude jen prošmejděnej.

Iva Doležalová (autorka je publicistka)