VYBERTE SI REGION

Jiří Rybář: Jsem pořád plný plánů a sedmdesátku si nepřipouštím

Brno – Štíhlý, lehce pohublý s živýma očima a permanentním nedostatkem času stejně permanentního zaneprázdnění v různých oblastech lidského snažení. Jako by už v dávných dobách totality byl přímo předurčený k podnikání. Jiří Rybář přiznává, že by potřeboval, aby měl den dvaasedmdesát hodin. To aby se mu podařilo stihnout všechny pracovní povinnosti, úvazky 
a současně se mohl věnovat muzicírování. „Nedokážu doma jen tak sedět, pít kávu a dívat se na seriály, což asi v tomto státě dělá většina lidí v mém věku. Narodil jsem se ve znamení Střelce, a proto si věk nepřipouštím. Jsem pořád plný plánů," říká Jiří Rybář, který minulé úterý oslavil 70. narozeniny.

3.12.2015
SDÍLEJ:

Jiří Rybář.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Sedmdesátka je významné výročí. Přišel čas bilancování – co vám život dal, ale i vzal?

Myslím, že jsem prožil krásný život. Jeho větší část sice byla za totalitního režimu, ale dokázal jsem si od dětství vytvořit vlastní svět a politika ho příliš neovlivňovala. Na druhé straně mně vadilo, že jsem nemohl volně cestovat do zahraničí. Pravda, okolní země jsem postupem let navštívil, ale cesty na Západ byly nedostupné. Já v podstatě bilancuji od čtyřicítky.

Narodil jste se půl roku po druhé světové válce a vaše maminka byla německého původu, proto byla odsunuta. Jaké jsou vaše kořeny?

Moje matka se narodila ve Vídni, ale žila dlouhá léta ve Znojmě. Její otec byl u c. a k. rakousko-uherských drah strojvůdcem, což bylo za monarchie něco jako dnes třeba pilot tryskového letadla. Mým předkem byl jistý Ritter von Schmidt, který byl za hluboké monarchie ministrem kultury a vyučování. Maminka ovládala několik světových jazyků, hrála na klavír. Jejím prvním manželem byl Němec Wolf, s nímž měla mého starší-ho nevlastního bratra. Byl to humanista, decentní a citlivý člověk, básník, literát. Bohužel musel narukovat do wehrmachtu a roku 1943 ho zastřelili v Jugoslávii partyzáni.

A váš tatínek?

Potom se maminka seznámila s mým tatínkem. Bohužel jako Němka byla odsunuta, ale v Pohořelicích se ji mému tatínkovi-úředníkovi podařilo vytáhnout z transportu a vrátit do Brna. Teprve pak se vzali. Až do roku 1948 jsem byl veden jako dítě německé národnosti, až potom jsem získal československé občanství. Můj nevlastní bratr Jan (Wolf) mě hodně ovlivnil, stal se akademickým malířem a zřejmě i to mě později připoutalo k výtvarnému umění.

Jak vzpomínáte na svá školní a studentská léta? Chtěl jste být vždy hudebníkem, nebo spíše výtvarníkem?

V dětství jsem měl přezdívku Čuzda. Nejprve jsem chtěl být vojákem, potom detektivem, kameramanem… Na základní škole jsem měl sklony k předvádění se. Založili jsme s kamarádem Jirkou Pavlouškem Divadlo na dvorku. Jednou se tam objevil uhlazený kluk s blondýnkou, který držel v ruce kytaru a chtěl s námi dělat divadlo, nabízel, že by v našem divadle mohl hrát a se svou sestrou zpívat. Dívali jsme se na ně v našich patnácti letech spatra, protože jsme je neznali a měli o našich plánech vysoké představy. Řekli jsme jim, že děláme avantgardní divadlo a vyhodili je. Pro zajímavost to byli Petr a Hana Ulrychovi. Vždy jsem měl smysl pro legraci, rád jsem ji vytvářel a je součástí mého života, takže i v současném věku je mi humor stále blízký.

Mezi svými přáteli jste známý jako člověk, který má legraci rád. Platí to dodnes, nebo jste zvážněl a zmoudřel?

Smysl pro humor mně byl dán do vínku už od dětství. Tohle pro mě bylo typické a myslím, že mě nikdy neopustil. Ve škole jsem platil za třídního šaška a o mnohem později jsem stál u založení recesistického sdružení Ronson club, kde jsem se stal viceprezidentem, které si dělalo legraci ze všeho. Například jsme na jaře dělali jeden jarní kilometr na Brněnské přehradě, v létě jsme jezdili Ronson rallye na kolech a na podzim jsme si to promítali, doplněné různými scénkami a na začátku roku následujícího jsme dělali Ronson ples. Členy Ronson clubu byli různí hudebníci, výtvarníci, literáti a spřátelené duše. Prožívali jsme neskutečné situace a příhody, na které jsme mnohdy dodnes nezapomněli.

Od začátku jste seděl za bicími nástroji ve skupině Synkopy 61 a Oldřich Veselý a Synkopy. Jako jediný jste v kapele zůstal od začátku do konce. Jak na uplynulá léta vzpomínáte?

Synkopy 61 opustily taneční muziku kolem roku 1963, možná 1964 a přetavily se v dobový kytarový bigbít. Samozřejmě nás nejvíc ovlivnily britské kapely stavějící na vícehlasech, jako byli Hollies, Kinks, Dave Dee Dozy Beaky Mick & Tich, Tremeloes a později američtí Beach Boys. Po instrumentální linii jsme sice nebyli nijak zázrační, ale po vokální stránce jsme byli nejlepší. Na I. československém bigbeatovém festivalu 1967 jsme zaujali porotu. Při vyhlašování vítězů byli první Rebels s Jiřím Kornem za Čechy, my za Moravu a Dežo Ursíny a Soulmen za Slovensko.

Následovala další ocenění.

O rok později jsme na 
II. československém beatovém festivalu získali cenu za skladbu Casanova. V roce 1969 jsme v Brně vystupovali s americkými Beach Boys a od roku 1970 jsme už byli na profesionální pozici. Přežili jsme normalizační čistky a v lednu 1974 nás posílil jako zpěvák, autor a klávesový hráč můj kamarád z textilní průmyslovky Olda Veselý. Psal nám zajímavé písničky, což dělal už dřív, a kapela šla nahoru. Tehdy nás ovlivnil britský hard rock, zejména Uriah Heep.

Pak vás ale Oldřich Veselý opustil: přijal lákavou nabídku nastoupit k Radimu Hladíkovi do Modrého efektu (Blue Effectu).

Ano, ale na podzim 1979 se vrátil a skupina zažila od roku 1980 přestavbu stylu a členské základny. Dostali jsme se na artrockovou platformu a získali uznání kritiků i publika. Po odchodu kapelníka Petra Směji jsem absolvoval kapelnický kurz a stal se kapelníkem Synkop já. Stylové proměny pokračovaly, stejně jako výměny hudebníků, ale kapela hrála dál až do roku 1990. Po úspěšném koncertu 
u Ševčíků v Žabovřeskách jsme neobnovili činnost – takže jsme se nerozpadli, jak to v téhle branži bývá. Vzpomínky jsou krásné a myslím, že to tak cítí i ostatní, co u toho byli. Na to méně krásné se jednoduše zapomnělo.

Jaké jste měl bubenické vzory?

Jako bubeník jsem samozřejmě poslouchal ty hráče, kteří v daných časech excelovali. Vyložené vzory jsem ale neměl. Pokud se pamatuji, tak se mi líbil třeba Ginger Baker z Cream se dvěma velkými šlapáky, podobně jako Keith Moon z The Who, asi jich bylo víc, ale když se objevil v sedmdesátých letech Billy Cobham, bylo to pro mě úplné zjevení. Způsob, jakým on ovládal bicí nástroje byl skutečně famózní a člověk si najednou uvědomil svoje limity, ale byla to velká inspirace a to bylo hlavní. Také jsem v osmdesátých letech experimentoval s automatickým bubeníkem, do kterého jsem se trefoval klasickými bicími, což bylo někdy docela dobrodružství.

Jak nastala proměna profesionálního bubeníka a kapelníka v respektovaného galeristu?

V porevolučním kvasu se začaly objevovat různé možnosti seberealizace a já jsem hledal nové cesty. Společně s Pavlem Pelcem (Progres 2) a manažerem Synkop Radko Pavlíčkem jsme založili reklamní sdružení, které expandovalo do Rakouska. Byli jsme přes rakouského podnikatele Herr Krammera napojeni na rakouského aristokrata, barona von Haymerleho a po různých žalostných pokusech zřídit seznamku, půjčování bagru, organizování akcí na lodi na Brněnské přehradě, jsme se trochu posunuli a otrkali. Agentura Vienna Mode si přála uspořádat módní přehlídku. Já jsem zajistil modelky, ale Rakušanům se nelíbily, protože měly příliš mánesovské proporce. Oni řekli: nicht a dodali takové spíš anorektické typy. Baron von Haymerle mě pověřil zajistit klasické moderní umění, já jsem ale podcenil slovo „klasické". Bylo to fiasko. Do Domu umění v Brně přijeli rakouští obchodníci. Zjistilo se, že to nejsou seriózní investoři do umění, ale nějací unterwassermani… Po nejistých začátcích se nakonec ta moje práce vyprofilovala a tak jsem založil Art Consulting Brno, protože jsem to chtěl dělat na seriózní úrovni a ne jako nějaký pokoutní agent. Nakonec vznikla I. Art Consulting CZ. V roce 1991 jsem zřídil sídlo v Praze ve Slovanském domě, později v Jilské, paralelně v Brně v Domě stavbařů a po čtrnácti letech jsem dostal možnost obnovit Topičův dům na Národní třídě 9 a na vlastní náklady jsem opravil pověstný secesní Topičův salon.

I. Art Consulting CZ si získala respekt a uznání u nás i v zahraničí.

Klienty mám hlavně u nás a na Slovensku. Díky špatně nastaveným zákonům, není možné české umění prosadit na zahraničních trzích, třebaže jsme v Evropské unii. Zájem je o jména jako je Alfons Mucha a František Kupka, další známá jména neprorazila.

V roce 2013 jste byl vyhlášen Podnikatelem roku. Jaký to byl pocit, získat toto prestižní ocenění. Byl to signál k tomu, že od tohoto okamžiku už „můžete spát na vavřínech"?

Tohle ocenění člověka samozřejmě potěší, ale zároveň ho vede k závazkům, že teď už na mě bude nějak víc vidět a budu sledován, co dělám, jak dělám. Ale zároveň mi to dalo zpětnou vazbu, že asi to co dělám, dělám dobře. „Spaní na vavřínech" se zatím odkládá. Časopis Ekonom mě vyhlásil v oblasti obchodu s uměním za jedničku, Jana Drábová byla vyhlášena v oblasti atomového průmyslu. Musím konstatovat, že práce s obrazy znamená i jistý fyzický výkon a odpovědnost s uskladněním, přepravou a řešení případných oprav restaurátory, když nechtěně dojde k nějakému defektu… Takže to není jenom práce s estetikou, ale často i fyzická dřina s manipulací.

Máte ještě dnes čas hudbu poslouchat? A jaké se vám líbí skupiny na domácí scéně i té zahraniční?

Můj nastavený pracovní režim mi nedovoluje nějak cíleně poslouchat hudbu. Nicméně kupuji si občas na DVD koncerty legend mého mládí, nebo z doby mého profesionálního muzicírování a tak si je občas s velkou chutí rád poslechnu a znovu si uvědomuji, že když byly tyhle kapely v plné síle, tak k nám nejezdily a už to nenapravíme… Takže s úctou poslouchám takové skupiny jako Yes, Genesis, Pink Floyd, Queen, Jeff Beck, ale velmi mě uchvátili King Crimson, s jejich zlomovým projektem Discipline, po rytmické a aranžérské stránce se zde dějí opravdu neskutečné věci, v Divadle Archa jsem je pak viděl naživo. Úplně jsem se do nich zbláznil.

Co soudíte o dnešních hudebních trendech? Připadají vám vývojové s nějakém druhým plánem, anebo máte pocit, že hudba přestala být kumštem a stala se businessem?

Vlastně navážu na předešlou odpověď. Nové trendy v hudbě nemám čas sledovat, ani vnímat. Obecně řečeno mám ale pocit, že dnešní posluchač je hudbou už přehlcen a díky tomu nepřebernému množství kapel a zpěváků už hudba začíná hrát jinou roli než před třiceti nebo čtyřiceti lety. Kumštem asi být nepřestala, ale pro mnohé je pouhou hudební vatou do sluchátek a také dnešní mladí nemají čas hudbu nějak poslouchat hlouběji a jen málokdo si ji nechává připustit do svého nitra tak, aby nad ní přemýšlel.

O světě umění panují mnohdy různé nepodložené informace, ke kterým „lidová" fantazie připíná různé smyšlenosti. Platí i dnes, že se dá v obrazech uložit velké osobní jmění, podobně jako ve starožitnostech?

Aby člověk mohl v umění vhodně investovat, je třeba o něm mít znalosti a informace, aby nedopatřením nemohlo dojít k nějakým fatálním rozhodnutím. Nejlépe je třeba se obrátit na seriózního kunsthistorika, anebo znát alespoň minimum z dějin umění. V kamenných obchodech jsou jistá rizika, ale v aukcích se hraje s otevřeným hledím. Je to ale otázka trpělivosti a jistého instinktu.

Jaký umělecky nejcennější obraz jste v I. Art Consulting v akci prodal a jaká byla jeho cena?

Prodej čtyř obrazů Františka Kupky, byla otázka šestnácti, pětadvaceti a osmadvaceti milionů korun. Kupka je jako český autor v zahraničí velmi uznáván a to významně hraje v jeho prospěch. Velmi úspěšný byl prodej obrazu Oskara Kokoschky.

Letos v listopadu zemřel váš první textař František Jemelka. Jak na něj vzpomínáte?

Asi nejsilnější vzpomínka na něho se mi vybavuje ze 
60. let. Petr Směja dal Oldovi Veselému, jako skladatel, a jemu jako textaři, honorář za skladbu Válka je vůl. Ten honorář byl ve výši tří korun československých. Byla to modrá papírová tříkoruna,
a pokud se nemýlím, tak se to stalo při našem vystoupení 
u Kozáků, kdy František Jemelka s Oldou Veselým tu tříkorunu drželi každý z jedné strany a demonstrativně si ji nesli za velkého aplausu zaplněným sálem. Tehdy se za to daly koupit dvě desetistupňová piva, a tak to určitě také udělali.

Jaký byl František člověk?

Velmi jemný, decentní a inteligentní člověk, s obrovským smyslem pro humor. Nikdy jsem jej neviděl se rozčilovat – měl totiž přirozenou schopnost i negativní připomínky či výhrady ke své osobě a práci převést okamžitě v humor. Také jsem ho – a nejenom já, nikdy neoslovoval Franto, ale Františku.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Podnikání v oblasti umění se daří, nicméně dostal jsem už řadu nabídek k odprodeji mé firmy. Samozřejmě bych si přál, aby firma, která má renomé v zahraničí, měla dlouhé trvání jako třeba Christie's v Paříži či Sotheby's v Lon­dýně. Nicméně všechny nabídky jsem prostudoval a odfiltroval, a nakonec zůstaly dvě velmi zajímavé. Tyhle záležitosti jsou ale stále v rovině úvah. Říkám si, že bych měl zvolnit, ale pak přijde nějaký nový impulz a zase mám plno plánů, co zvládnout.

Jiří Rybář
Jiří Rybář se narodil 24. listopadu 1945 v Brně. Narodil se doma na koncertním klavíru, čímž hudba pravděpodobně prorezonovala do jeho duše a významně ovlivnila jeho život. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu textilní v Brně. Od roku 1970 se stal profesionálním hudebníkem a v profesionálním angažmá setrval do roku 1990. Po změně společenských a politických poměrů v zemi se začal věnovat podnikání v oblasti výtvarného umění. Na své náklady nechal opravit slavný Topičův salon v Praze.
I přes velkou pracovní vytíženost stále hraje na bicí nástroje v legendární bigbítové skupině Synkopy 61, která je považována za nejstarší koncertně aktivní skupinu v České republice. Jako hudebník je uznávaná brněnská legenda, jako podnikatel-galerista je respektovaný u nás i v zahraničí.

PETR GRATIAS

Autor: Redakce

3.12.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

OBRAZEM: Letohrádek Mitrovských vystaví betlémy z Peru i Mexika

Brno – Více než sedmdesát betlémů z exotického Peru, Mexika, či Keně, ale i ty z evropské a české produkce, si můžou zájemci prohlédnout od soboty v Letohrádku Mitrovských u brněnského výstaviště.

Převadeč vecpal do auta 6 migrantů. Na hranici u Mikulova je chytili policisté

Mikulov – Šest mladíků íránského a iráckého původu a jednoho převadeče zadrželi cizinečtí policisté na bývalém hraničním přechodu v Mikulově na Břeclavsku. Zkontrolovali osobní auto značky Hyundai pětadvacetiletého Rumuna a jeho pět spolujezdců. „V zavazadlovém prostoru policisté našli další ukrytou osobu. Muži ve věku sedmnáct až jednadvacet let neměli u sebe platné doklady," informovala v pátek o kontrole z úterý policejní mluvčí Štěpánka Komárová.

Záhadu oslabené imunity odhalili brněnští odborníci

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. „Zhruba dva z tisíce Evropanů mají poruchu imunity s názvem selektivní deficit IgA. Kvůli němu častěji onemocní autoimunitními chorobami. Doposud nikdo netušil, jak nemoc vzniká," popsala Ema Wiesnerová z tiskového odboru univerzity.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies