VYBERTE SI REGION

Jiří Vondrák: Koncert Bulata Okudžavy v Brně? Jedině na Provázku

Brno /ROZHOVOR/ – Básník, prozaik a šansoniér arménsko-abcházsko-gruzínského původu Bulat Okudžava (1924 – 1997) patřil v 60. a 70. letech k nevýznamnějším písničkářům střední a východní Evropy. Jeho teskné písně zpívali muzikanti napříč světadíly. U nás k nim patřil Jarek Nohavica a Jiří Vondrák, který Okudžavu navštívil roku 1990 v Moskvě.

3.11.2014
SDÍLEJ:

Jiří Vondrák. Foto: Michaela Kapičková

Krátce poté se mu podařilo uspořádat jediné dva Okudžavovy koncerty v České republice: v Brně a v Praze. O tom, jak Jiří Vondrák vzpomíná na legendárního umělce, vypráví nová kniha Bulat Okudžava – Od Nohavici k Provázku.

Bulat Okudžava. Jak byste jej charakterizoval třemi nejzásadnější­mi slovy?

Slušnost, moudrost a obrovská lidskost. V jeho povaze se prolínala pokora a současně nepokora. V těžkých dobách stalinismu a bolševismu byl Bulat Okudžava komunistou, tedy aspoň zpočátku, přesto se choval slušně, což bylo v tehdejší době téměř nemožné. Krásně to kdysi řekl Jirka Černý, který vyslovil, že Bulat Okudžava byl důkazem toho, že i tehdy šlo žít „normálně" a přitom nezparchantět. To lze dnes mladé generaci jen velmi těžko vysvětlit. O to se mimo jiné snažím ve své nové knize.

Vzpomenete si ještě, kdy jste se o Okudžavovi doslechl poprvé?

Bylo to v únoru 1977, kdy se o něm zmínil redaktor kulturní rubriky Svobodného slova Antonín Hošťálek. Bylo mi pětadvacet a coby mladí jsme žili ve velké nenávisti vůči všemu sovětskému. Ale Hošťálek byl náš člověk a právě on nás dokázal přesvědčovat o tom, že ne vše ruské je špatné. Shodou okolností jsem v té době hrál Puškinovu zhudebněnou poezii, takže to vlastně byla taková revolta v revoltě. A už v létě 1977 jsem poprvé hrál Okudžavovy písně v klubu mládeže v Křenové ulici.

Jiří Vondrák. Jaká byla jeho hudba?

Jsou to písně úžasně jednoduché, přitom harmonicky velmi bohaté. Strašně na mě zapůsobila například jeho Modlitba. V té době jsem také poprvé četl Jana Skácela a uvědomil si, jak jsou si básně Okudžavy a Skácela podobné – i přes svou rozdílnost. U obou je to pokora k nejvyšším hodnotám a přitom to nesouvisí s proklamativností.

Specifické pro něj byly šansony – stejně jako pro vás. Nechal jste se v tomto Okudžavou ovlivnit?

V té době jsem už byl hudebně téměř hotový. V blízkosti tak velkého člověka se pak tedy můžete už jen nadechovat a sám se přesvědčit o tom, že krása jeho poezie a hudby, jenž skrze desky a knihy vyzařuje, je pravda a že je to vlastně v reálu ještě krásnější. I díky tomu jsem začal mít větší úctu k publiku a ke své práci: mé psaní se stávalo úspornějším a víc jsem o textech přemýšlel

Okudžavova hudba, básně, prózy… Jak se vše ve vašem životě propojovalo?

Začalo to u písní a přešlo to k poezii. Ze začátku mě přitom strašně nebavily jeho romány, což se asi po deseti letech úplně obrátilo. Bylo to, myslím, při četbě Putování diletantů, kdy jsem si uvědomil, že jeho literatura se musí číst v klidu a s velkou pozorností. V tomto je Bulat Okudžava klasický Rus se vším všudy: jeho romány jsou velmi klidné, a přitom jim nechybí dramatičnost. Typicky ruský velikán.

Publikum Okudžavu milovalo, přesto se říká, že nebyl příliš dobrý hudebník. Čím si dokázal posluchače získat?

Donovan, Bob Dylan, Bulat Okudžava… Nikdo z nich nebyl extra muzikant, ale dokázali svou hudbou sdělit obrovskou sílu názoru – vždy s určitým nadhledem a vnitřním nábojem. To je to, co dělá písničkáře osobnostmi: souhrn silných vlastností a emocí, schopnost vyjádřit něco, co ostatní chtějí slyšet.

Okudžavu u nás spolu s vámi zpíval také Jarek Nohavica. Jak jste jeho interpretaci vnímal?

Jarek byl úžasný. Když jsem ho v roce 1982 slyšel Okudžavu hrát, uvědomil jsem si, že texty skvěle přeložil, protože Okudžavu pochopil. Dokázal do češtiny přenést to, co zdánlivě přeložit nešlo. Sdělil tím nejen obsah, ale i cit a náboj.

Roku 1990 jste Bulata Okudžavu navštívil v Moskvě. Co tomu setkání předcházelo? A hrála v tom roli porevoluční atmosféra?

Hrála i nehrála. Bylo to hektické období – ve všech oblastech. Náhodně jsem se tehdy poznal s ředitelkou ruské moskevské agentury Annou Petrovnou, která přijela do Brna navazovat česko-ruské kulturní vztahy, což mi půl roku po revoluci přišlo naprosto absurdní. Ale chtěl jsem jí pomoct.

A?

A tato paní říkala, že v Rusku mají také kluby, big beat a krásné galerie, ať se přijedu podívat. Přijal jsem tedy její pozvání a přijel do Moskvy. Samozřejmě jsem na Bulata Okudžavu myslel a zkusil jsem to – drze jsem přání setkat se s ním vyslovil a ono se to povedlo.

Tehdy už žil spíše v ústraní.

Jeho umělecky tvůrčí vrchol byl 60. a 70. letech. Teď byla léta devadesátá a on už neměl potřebu psát písně, zpívat a hrát. Bylo mu přes šedesát, byl zalezlý ve své spisovatelské chatičce a byl tam šťastný. Ve své pracovně měl stohy papírů a kufříkový psací stroj, na němž psal hlavně historické romány.

O čem jste spolu poprvé mluvili?

Poprvé, když s návštěvou souhlasil, mi dal pouhých pět minut. Co lze za tak krátký čas říct, že? Trapně jsem něco koktal a pak jsem si v rohu pracovny všiml jeho slavné otřískané kytary. A domohl jsem se velkého hulvátství: požádal jsem ho, aby mi něco zahrál. Byla to opravdu velká drzost, protože Okudžava se na mě úsečně podíval a zřejmě si pomyslel, že s tím se ještě nesetkal. Pak se ale zeptal, co bych chtěl slyšet a já mu odpověděl, že Píseň o modrém balónku, kterou doma sám zpívám česky. Vybídl mě, ať ji zahraji. Začal jsem hrát a on se celý rozzářil. Návštěva se tak nakonec protáhla na několik hodin.

Jiří Vondrák.

Nabídl jste mu koncert v Brně. Čím jste ho přesvědčil?

Nemusel jsem ho zvlášť přesvědčovat. Bulat Okudžava měl k Československu velmi pozitivní vztah. Byl například jedním z mála, který v osmašedesátém podepsal petici proti vstupu sovětských vojsk, v roce 1988 zase podepsal petici proti zavření Václava Havla. A teprve po Okudžavově smrti v červnu 1997 jsem zjistil, že měl na pracovním stole fotku Jana Palacha.

Byl už v Československu někdy dříve?

V roce 1964 poprvé, ale jen tu projížděl. Velmi se mu líbila Praha a naši kulturu vnímal jako výsostně demokratickou a moudrou.

Nakonec jste se dohodli na dvou koncertech – v Brně a v Praze.

První dohoda byla na jeden koncert a nikde jinde než v Divadle Husa na provázku to nepřipadalo v úvahu. Pak se ukázalo praktičtější udělat ještě jeden v Praze. Napadl mě Semafor pana Suchého a on mi přislíbil pomoc s organizací. Dal mi k dispozici divadlo a poněkud paradoxní bylo, že Semafor se v té době opravoval a měl pronajaté prostory v dnešním Divadle Komedie, kde koncert byl.

Uvědomovali si lidé, jak výjimečné vystoupení to je? A neměl jste obavu, že Okudžavu právě v této porevoluční době publikum třeba vůbec nepřijme?

To, že by ho lidé nepřijali, mě tehdy vůbec nenapadlo, snad i proto, že jsem znal spoustu lidí, kteří Okudžavu znali a obdivovali. Brněnský koncert jsem uváděl a na jeho přání seděl na jevišti s překladatelkou. Vystoupení v Brně se přitom konalo až na potřetí, protože se vystoupení dvakrát odkládalo.

Co Bulata Okudžavu při návštěvě Brna a Prahy zaujalo?

Chtěl vidět hlavně stará zákoutí Brna, zajímala ho atmosféra míst. Chodili jsme tedy dlouho po Starém Brně… I Praha se mu líbila. Strašně rád se ženou a svým tehdy asi pětadvacetiletým synem, který ho doprovázel na klavír, procházel starými pražskými uličkami.

Vracel jste se za Okudžavou do Ruska i později?

Přijel jsem za ním ještě podruhé, tentokrát už s televizní kamerou. Právě s Bulatem Okudžavou jsem natočil svůj první dokumentární film a stal se dokumentaristou.

Natočil jste o něm ale více dokumentů, je to tak?

První film je z roku 1998 a je spadá do cyklu Básníci Evropy. Několik let po Okudžavově smrti – v roce 2002, jsem pak vytvořil ještě dokument z mých soukromých materiálů. V roce 2005 vznikl ještě záznam koncertu Pocta Bulatu Okudžavovi, který jsme s Jarkem Nohavicou uspořádali v Brně, v Městském divadle, já ho režíroval a Jarek uváděl.

Bulat Okudžava zemřel v roce 1997 v Paříži. Proč právě Francie?

Bylo to proto, že tam měl naplánované koncerty. Objevily se však u něj vážné zdravotní problémy a kvůli údajně špatné diagnostice lékařů se už Okudžavu nepodařilo zachránit. Svůj poslední koncert měl tedy v Paříži. Pochovaný je v Moskvě na Vagaňkovském hřbitově. Zajímavostí také je, že právě ve Francii těsně před smrtí přijal pravoslavnou víru.

Jiří Vondrák: Bulat Okudžava od Nohavici k Provázku (kniha osobních zážitků a zajímavých odhalení ze zákulisí Okudžavova působení v českých zemích).
Publikace má 256 stran a k dnešnímu dni ji vydává Nakladatelství Omega. Doporučená prodejní cena je 349 korun. Více informací na www.knihyomega.cz

Je to rok a půl, co jste vydal svoji poslední knihu Back Beat. Vracíte se v ní k zážitkům s hudebními osobnostmi, s nimiž jste se setkal: Ian Anderson, Donovan, John Mayall a mnoho dalších. Jsou pro vás poslední léta obdobím bilancování či vzpomínání?

Je půvabné, že Back Beat teď dokončuji i jako televizní cyklus. Uzavírá se tím pro mě jedno téma – stejně jako vydání knihy o Bulatu Okudžavovi je pro mě uzavřením tématu. Napsal jsem do knihy vše, co jsem potřeboval a chtěl světu říct a na co by se možná zapomnělo. Mimo jiné také to, že o první překlad Okudžavy se zasloužil Ondřej Suchý nebo že prvním interpretem jeho písní byla Hana Hegerová. Není to tedy jen text o Bulatu Okudžavovi a jeho vztahu k Československu, ale také o našem vztahu k němu.

Jaká témata vás budou zajímat dál? Co ještě připravujete?

Mezinárodní divadelní agentura v Německu projevila zájem o moji divadelní šansonovou hru Bohém v Paříži, což lze při určitém grafickém pojetí číst také jaké Bohem v Paříži. Jsou to srandovní historky, z poloviny vymyšlené o tom, jaké stopy Češi zanechali v Paříži. Napsal jsem to původně pro brněnské Divadlo Šansonu, ale protože už divadlo skončilo, zůstala hra netknutá. Také chci v nejbližší době natočit dokument o sochaři Jiřím Netíkovi, jehož tvorbu obdivuji.

Autor: Markéta Stulírová

3.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Převadeč vecpal do auta 6 migrantů. Na hranici u Mikulova je chytili policisté

Mikulov – Šest mladíků íránského a iráckého původu a jednoho převadeče zadrželi cizinečtí policisté na bývalém hraničním přechodu v Mikulově na Břeclavsku. Zkontrolovali osobní auto značky Hyundai pětadvacetiletého Rumuna a jeho pět spolujezdců. „V zavazadlovém prostoru policisté našli další ukrytou osobu. Muži ve věku sedmnáct až jednadvacet let neměli u sebe platné doklady," informovala v pátek o kontrole z úterý policejní mluvčí Štěpánka Komárová.

Záhadu oslabené imunity odhalili brněnští odborníci

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. „Zhruba dva z tisíce Evropanů mají poruchu imunity s názvem selektivní deficit IgA. Kvůli němu častěji onemocní autoimunitními chorobami. Doposud nikdo netušil, jak nemoc vzniká," popsala Ema Wiesnerová z tiskového odboru univerzity.

Před 70 lety začal proces s prominenty Slovenského štátu

Pro umírněného ľuďáka, kněze a prezidenta Jozefa Tisa provaz, ale pro radikálního ministra vnitra Alexandera Macha pouhé vězení. Verdikt soudu s předáky Slovenského štátu, který byl zahájen 2. prosince 1946, byl ovlivněn mocenskými zájmy nastupujících komunistů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies