Alfons Mucha jako hrdý Slovan, pracovitý umělec i ctitel krásy a ženského půvabu. Avšak také malíř bez vznešenosti a moudrosti. Takový charakter přisoudila světoznámému výtvarníkovi inscenace Muchova epopej, kterou v sobotní premiéře uvedlo Městské divadlo Brno.

I když své útočiště našla autorská hra Šimona Cabana a Aleše Březiny na hudební scéně, neměla ambici stát se muzikálem. Od Cabanova prvotního nápadu přenést osud ivančického rodáka na divadelní jeviště uplynuly tři roky a mezitím se tvůrci dohodli na jiné a výstižnější formě - vizuálně hudebním divadelním zážitku. Z obavy, aby výroky tehdejší češtiny nevyzněly výsměšně, autoři do představení nezakomponovali zpívané party, což s ohledem na dobové promluvy a příležitostné veršování inscenaci jen prospělo.

Hudba plná barev

Uhrančivá a barevná hudba Aleše Březiny určuje spád a rytmus celé inscenace. Tu teskné a jindy radostné tóny viol, fléten, klarinetů či harfy evokují známé symfonie a přitom okouzlují novými a neotřelými variacemi, které orchestr Městského divadla vedený dirigentem Ondřejem Tajovským předkládá s mistrně zvládnutou precizností. Příběh se odehrává v několika rozdílných městech (Ivančice, Vídeň, Mnichov, Paříž, New York, Praha) a tomu se přirozeně uzpůsobuje i dynamika melodie.

Při navození atmosféry jednotlivých zemí jsou Březinovy skladby nejúčinnějším nástrojem, jak přesvědčit diváka o tom, kde že se to Alfons Mucha právě nachází. Hudba je nejsilnější složkou inscenace, podněcuje fantazii, emoce a také pozornost v okamžicích, kdy děj ztrácí spád nebo je – jako ve druhé polovině, příliš zdlouhavý, ponurý a diváka uzávírá do pasti detailů.

Úzce s hudbou je propojena částí vizuální. Caban, který je též scénografem a choreografem Muchovy epopeje, dobře zúročuje své dosavadní zkušenosti z tanečně-divadelních projektů, na nichž spolupracoval se svým bratrem Michalem. Využívá stínoher, náznakovosti a nejen šíře, ale i hloubky jevištního prostoru. Muchovy malby vznikají bez jediného tahu štětcem, a to jemným prosvícením plátna, za nímž stojí živé postavy. Nápadité jsou výjevy odstupňované v několika výškových rovinách, zajímavě Caban pojal scénu na vinutém schodišti, kdy se Mucha stěhuje.

Roztříštěný a překombinovaný je však sled jednotlivých obrazů. Mnohé jsou příliš složité, ať už nadbytečným množstvím kulis či paralelně se odehrávajících situací. Poetické a do jednolitých barev sladěné výjevy zachycující roční období či malířovo mládí, které hned v úvodu nabízejí dostatek prostoru pro divákovu fantazii, náhle vytlačují scény přesycené informacemi i jevištním pohybem.

Snad nejvíce pozornosti vyžaduje obraz s Adolfem Loosem, který za dramaticky podbarvené hudby a při stavbě kovové konstrukce - šachovnice hlásá, že ornament je zločin. Všechny tři složky (hudba-scéna-děj) se derou jedna přes druhou a konečné vyznění působí agresivně. Ornament je zločin a méně je někdy více.

S realizací scény korespondují i kostýmy Simony Rybákové, jež si pohrávají s čistými liniemi, dobovými reáliemi (Muchu Rybáková oblékla do moravské haleny, kterou malíř s oblibou nosil) i s florálními motivy odkazujícími k secesi. Ty se na jevišti paradoxně objevují příležitostně.

Zbytečný Vroubek

Alfonse Muchu ztvárnil Michal Isteník. Sedmadvacetiletý herec, pro něhož je postava malíře první titulní rolí v Městském divadle, však pracovitého umělce ztělesňuje příliš žoviálně. Isteníkovo mladické nadšení a ležérnost jsou na místě v etapě Muchova vyzrávání, později ale působí jako karikování muže, který měl sice hravého ducha, ale jehož gesta připomínala spíše vznešenost T. G. Masaryka. Ač dobře zvládnutou technikou, nepřibližuje se Isteník Muchově skutečné noblese a moudrosti ani v náznacích, a to i přesto, že z jeho promluv srší emoce a je v nich srdce. Otázkou je, jak režisér zamýšlel postavu malíře uchopit. Jako užaslého venkovana objevujícího svět, či jako zralého muže, který ví, co chce a zříká se všeho, co jej zdržuje od práce?

Přesvědčivý je Jiří Matějka v roli živelného Luďka Marolda, věrohodnou proměnou prochází Markéta Sedláčková, která je dobrosrdečnou Marií i panovačnou Sarah Bernhard. Přebytečně vyznívá záporná a smyšlená postava Vroubka (Tomáš Sagher), jenž měla ději vtisknout požadovanou dramatičnost. Už samotný Muchův život je však vykreslen natolik naléhavě (a hudba osudové okamžiky dostatečně zdůrazňuje), že Vroubek coby nositel českých neřestí jen odvádí pozornost od podstatného – od Muchova pohnutého osudu a jeho velkého talentu, který chtěl český malíř navzdory nedostatku peněz a nepochopení druhých využít k vytvoření cyklu pláten zobrazující dějinné události Slovanů. A to i přesto, že jeho „národu to bylo fuk.“

Na fotografie z inscenace se podívejte ZDE