Hlavní město jižní Moravy už přivítalo lecjaká významná jména světové kultury, nicméně nekorunovaný král bílého elektrického blues – Johnny Winter – navštívil Brno minulý pátek poprvé. Agentura Gregory Management tentokrát importovala do Semilassa živou rockovou legendu, jejíž věhlas sahá do druhé poloviny šedesátých let, a navzdory několika přerušením zůstává koncertně aktivní prakticky dodnes.

Johnny Winter se narodil v Texasu, ve městě Beaumont, 23. února 1944. Narodil se jako albín s mléčnými vlasy a pomerančovou pletí, což ho ve své době do značné míry diskvalifikovalo z normální společnosti. Od dětství se sbližoval s jinými společenskými outsidery amerického prostředí – černými Afroameričany – a díky nim objevil i blues. Obdivoval Muddyho Waterse, B. B. Kinga a Bobbyho Blanda.
Kytara mu učarovala a zanedlouho ovládal šest strun bravurním způsobem. Do hry vnášel spoustu skrývané a tlumené energie, jejímž prostřednictvím dokázal explodovat nebývalým způsobem. První trio se konstituovalo v sestavě Johnny Winter: kytara, zpěv, Tommy Shannon: baskytara a John Turner: bicí nástroje.

Producent Steve Paul z koncernu CBS mu nabídl kontrakt a Winter začal nahrávat alba, která vzbuzovala zaslouženou pozornost. Během své dlouholeté kariéry se spojil mimo jiné se svým bratrem, saxofonistou a klavíristou Edgarem Winterem, ale také kytaristou Rickem Derringerem, stejně jako s legendou černého blues – Muddym Watersem. Ohýbal však elektrické tóny jiným způsobem než Britové Eric Clapton, Peter Green nebo Gary Moore, ale také odlišně od svých amerických kolegů, jako Michael Bloomfield, Stevie Ray Vaughan nebo Billy Gibbons.

Jeho agresivní hra a syrový způsob interpretace procházel proměnami v okamžicích, kdy elektrickou kytaru vyměňoval za metal body national guitar, na kterou dokázal hrát velmi citlivě, stejně tak jako stylotvorně podle všech pravidel daného žánru.
Z jeho více než třiceti albových titulů lze za mnohé jiné akcentovat například album Johnny Winter And (live) z roku 1971, John Dawson Winter III (1974) nebo společné album s Muddym Watersem Nothing But The Blues (1977), které bylo dekorováno cenou Grammy. Účastnil se řady významných hudebních festivalů, například Woodstocku (1969) nebo Live In Essen (1979), kde výrazně exceloval.

Bouřící Semilasso téměř praskalo ve švech. Pamětníci, ale i mladší ročníky chtěli spatřit na vlastní oči živou legendu, kterou Winter bezesporu je. Jeho charizmatická postava sice strávila koncertní prezentaci vsedě, nicméně jeho černé oblečení a vyhublá figura dříve zatěžkávaná heroinem, kokainem a alkoholem, jak jsme si ji zvykli vnímat z plakátů, fotografií a z obalů alb, nenaznaly žádných změn. Krempa jeho černého klobouku ztratila pouze dvojitou chřestýší kůži, zato pohled přimhouřených očí, široká ústa a vyzáblé potetované ruce neomylně prozradily svého nositele.

Skupina v sestavě Johnny Winter: elektrická kytara, sólový zpěv, Paul Nelson: elektrická kytara, Scott Spray: baskytara a Vito Liuzzi: bicí nástroje podala skvělý výkon, i když místy byl chraplavý Winterův hlas nečitelný, stejně tak jako jeho komentáře mezi jednotlivými skladbami.

Z interpretovaných skladeb Always On My Mind, It’s All Over Now (Rolling Stones), Highway 61 Revisited (Bob Dylan), ve které jsem v několika okamžicích zaregistroval rafinovaný motiv Hendrixovy skladby Third Stone From The Sun, zazněla pestrá směs jeho repertoárového setu.

Osobně jsem postrádal famózní verzi Jumping Jack Flash, sugestivní Mean Town Blues, stejně jako Silver Train. Málokdo ví, že skladbu Rock And Roll People pro něho napsal slavný John Lennon. Nikdy se neodchýlil od syrové interpretace elektrického (občas i akustického blues) a řeřavého rock­androllu, jemuž upsal svou duši.

Jiskřivá energie

Winter prostřednictvím vodopádu kytarových tónů nešetřil energií a rozdával svůj potenciál navzdory svým pětašedesáti létům mocným způsobem. Tak trochu jsem očekával, že jako odlehčení zařadí něco ze své akustické polohy, stejně působivé. Nicméně dramaturgie večera byla postavena na ryze elektrickém pojetí.

Přežil Jimiho Hendrixe, Paula Kossoffa, Michaela Bloomfielda, Stevieho Raye Vaughana, Randyho Californiu, Tommyho Bolina a navzdory předpovědím dále koncertuje, i když s menší intenzitou než v minulosti. V roce 1988 byl slavnostně uveden v kategorii blues do Síně slávy. Po Deep Purple, Johnu Mayallovi, Rolling Stones, Joeu Cockerovi, Lennym Kravitzovi další živá legenda, jež povýšila Brno na významné středisko hudební kultury současnosti…

PETR GRATIAS

Autor je nezávislý hudební publicista