Před osmnácti lety zemřel brněnský básník Jan Skácel

Mnohdy jsou to právě Skácelovy verše, které mladé lidi přivedou k poezii. Ti poté nachází větší myšlenkovou blízkost i u jiných básníků. Počáteční okouzlení z jeho veršů však přetrvává i nadále. Jakoby jeho básně obsahovaly cosi magického.

Jan Skácel byl spolu se svým moravským krajanem a celoživotním přítelem Oldřichem Mikuláškem nejvýznamnějším básníkem druhé poloviny padesátých let. Narodil se roku 1922 ve Vnorovech u Strážnice a pocházel z rodiny učitele. Po maturitě na gymnáziu v Králově Poli pracoval krátce jako uvaděč v kině.

Během války byl totálně nasazen na stavbách v Rakousku. Od roku 1948 pak pracoval jako redaktor kulturní rubriky brněnského deníku Rovnost. Právě Oldřich Mikulášek z textů, jež mu Skácel posílal do Rovnosti, rozpoznal jeho básnický talent.

V roce 1952 musel Skácel odejít a o rok později nastoupil do literárně–dramatického oddělení brněnského rozhlasu. Od roku 1963 vytvářel jako šéfredaktor kulturní revue Host do domu.
„O tom, jak časopis vedl, vypovídá už jen to, jak Host do domu vypadal předtím a potom, než se stal Skácel šéfredaktorem. Byl náročný, nechtěl redakční radu jen podle jména, museli jsme jeden každý vyslovovat svoje názory a představy, ale nikdy v životě jsem nezažil tak radostné a tvořivé schůzování. Jeho talent vést a řídit se projevoval i v tom, jak kolem sebe soustřeďoval lidi, kteří si rozuměli a byli spolu rádi,“ uvedl bývalý člen redakční rady Hosta do domu Milan Suchomel.

Od sedmdesátých let, po zániku časopisu Host, se Skácel věnoval pouze literatuře a v osmdesátých letech spolupracoval také s divadlem. Několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola. V Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa uvedlo Státní divadlo v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.

V tehdejším Československu Skácela umlčovaly spisovatelské i politické kruhy, v zahraničí však roku 1989 obdržel dvě významná evropská literární ocenění: v Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89. U nás byl oficálně oceněn až po smrti – v roce 1992 Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal in memoriam čestným občanem Brna. Životní osud Jana Skácela se odrážel i v jeho poezii. Nesděloval v ní beznaděj, do které ho uvěznili, ale ve svých verších utíkal k přírodě, k životu a k lidem.

Spisovatel Milan Kundera na začátku osmdesátých let o Skácelově poezii napsal: „Tvorba Jana Skácela je mi důkazem toho, jak je čeština nenahraditelná. Když se zamyslím nad otázkou, co mě nejvíc k češtině připoutává, mám na tu otázku jednoduchou odpověď: Jsou to verše Jana Skácela.“
Básník Jan Skácel zemřel v Brně na rozedmu plic a zástavu srdce sedmého listopadu roku 1989. Deset dní před politickým zvratem, na který tak dlouho čekal. Je pochován na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. Skácelův portrét od Eduarda Miléna zdobí děkanskou insignii Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Po Janu Skácelovi je pojmenována ulice v Králově Poli. Stéla před domem číslo 35 v Kotlářské ulici z roku 1992 zase připomíná místo, kde v Brně žil.

Dalším místem, které Skácela připomíná, i když teprve od loňského roku, je měděná kašna na brněnském náměstí Svobody, kterou lemují jeho verše.
Skácelovy básně proslavily i písně Jiřího Pavlici a jeho cimbálové skupiny Hradišťan. Ukazují totiž, jak silné byly původní vazby Jana Skácela na zdánlivě prostou poetiku moravské lidové písně, s jejímiž motivy dokázal zacházet svobodně a s citem jednoho z největších básníků u nás.