La Dafne odkrývá podstatu operního umění

Závěr operní sezóny v brněnském Národním divadle patřil mimořádně zdařilému představení. V Mozartově sále Reduty měla premiéru komorní opera La Dafne skladatelského dua Tomáš Hanzlík – Vít Zouhar, dílo vytvořené jako „volná rekonstrukce první opery“.

Z původní opery Jacopa Periho a Corsiho z roku 1598 se zachovalo pouze několik málo hudebních fragmentů a kompletní libreto Ottavia Rinucciniho na motivy Ovidiových Proměn. Hanzlík a Zouhar využili původní hudby i slova, hlavní roli však měla jejich vlastní fantazie a znalost staré hudby. Obě kompozičně-dramaturgické tendence (práce skladatelů v týmech a recyklování staré hudby) mají v brněnském prostředí jistou tradici; navíc rané opery také vznikaly jako týmová díla. Zouhar a Hanzlík tedy nevytvořili rekonstrukci, ale svébytnou skladbu postmodernisticky reflektující samotný zrod a podstatu operního umění. Formálně vzato jde totiž spíše o malé scénické oratorium. Samotný koncept dokomponování staré hudby v moderním duchu navazuje na rané pokusy neoklasicismu (Stravinskij, Tommasini).

Skladba jako taková je charakteristická organickým střetáváním ariosního stylu florentské cameraty, minimalistického principu opakování a „obrábění“ krátkých hudebních článků a stylových prvků z různých období dějin opery. Kompozičně zvlášť vydařené bylo využití barokní techniky ciaccony (variace nad ostinátním basem).

Kompozici i inscenaci vládne vtip a uvolněnost umožněné perfektním zvládnutím techniky. Strhujícím dojmem působily charakteristické hudební řetězy, pravidelné pulzování cella a rychlé klávesové figury. Souhrnně by se opera dala charakterizovat jako minimalistická, ovšem ne ve smyslu konkrétního stylu. La Dafne prostě dokázala maximálně využít minimum prostředků – a to jak v rovině scény, kostýmů, herecké akce a obsazení, tak v rovině samotného hudebního strukturování. Prostor jeviště a hlediště nebyl oddělen, inscenátoři tak nejen vtáhli diváka do akce, ale zároveň mu zprostředkovali představu o tom, jak zřejmě vypadaly inscenace raných oper před vznikem operních divadel. Rocc a Vendula Johnová zde vytvořili jednu z nejlepších společných kreací.

Basso continuo ve složení Ondrej Olos (pozitiv), Josef Klíč (violoncello, velký buben) a Marek Kubát (theorba) bylo výborně sehrané a místo akademického chladu předvedlo skutečný zápal a nadšení pro věc. Jednotliví pěvci vystupovali v dvojích rolích: jednak za pulty v ansámblech jako sbor pastýřů a nymf komentujících děj, jednak jako samotné postavy příběhu. La Dafne je spíše vyprávěním než dramatem nebo podívanou, herecký projev je stylizován do zkratky. Všichni aktéři byli výborní, Andrea Priechodská v roli nymfy Dafné však působila herecky i pěvecky nejpřesvědčivěji. Příčinu je mimo jiné třeba hledat v kombinaci jejích zkušeností ze světa staré hudby, opery, operety a muzikálu… Mezzosopranistka Jana Wallingerová (Venuše) a kontratenor Stefan Kunath (Amor) mi spíše než matku a syna připomínali rozverný pár milenců; jejich společné výstupy však byly fascinující. Za zmínku stojí, že Kunath je vůbec prvním kontratenorem zpívajícím v Národním divadle Brno. Pozadu nezůstávali ani tenor Petr Levíček (Apollón) a baryton David Nykl (posel).

Absence přímé sdělnosti italského textu v tomto případě nevadila. Myslím, že i diváci italštiny neznalí s pomocí programu a stručných komentářů Satyra (zosobněného mimem Sergejem Sanžou) děj pochopili. Dramaturgie Janáčkovy opery zabila dvě mouchy jednou ranou: nastudovala současnou českou operu (nebo snad post-operu?) a zároveň nabídla divákovi seznámení se svěžím světem „předoperního“ hudebního divadla.

MILOŠ ZAPLETAL
Autor je studentem Hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně