Tomuto území se říká zlatý trojúhelník. Film se zaměřuje na první dvě jmenované země. Spolupracoval na něm s Tomášem Ryškou, který je autorem námětu a kamery. V rozhovoru pro brněnský Deník Rovnost přiblížil nejen vznik filmu, ale promluvil také o svých zážitcích z natáčení bílých žraloků – tématu, ke kterému se již několikrát vrátil.

Zajatci bílého boha měli světovou premiéru minulý týden v Banské Bystrici. Je to tradice?
Těch filmů zase tak moc nemám, většinou jsou časově náročné. Než něco vznikne, trvá to delší dobu. Je ale pravda, že asi třikrát se podařilo, že jsem svůj film premiérově uvedl na tomto festivale. Banská Bystrice totiž hostí jeden z největších evropských festivalů s enviromentální tematikou. Myslím, že tam moje filmy patří.

Komise ale tento film původně nechtěla do programu zařadit, protože je více lidskoprávní než enviromentální…
Na jednu stranu se toho báli, na stranu druhou velmi stály o to, aby se tam film promítal. Byla to i taková drobná reklama, která měla podpořit návštěvnost festivalu. Nakonec to dopadlo lépe, než jsme všichni očekávali. Film dostal mimořádnou cenu ředitele festivalu. Trochu jsem se bál, protože se film dodělával na poslední chvíli. Podle mě potřebuje každý film trochu uzrát.

Jak vznikla vaše spolupráce s Tomášem Ryškou?
Jednoho dne mi zazvonil telefon a ozval se Tomáš, že bych chtěl se mnou spolupracovat. Donesl už natočený materiál z území zlatého trojúhelníku. Líbil se mi Tomáš jako člověk a také ten jeho osobní příběh. Původně jsem myslel, že by film mohl vzniknout tak za rok. Nakonec jsem ještě potřeboval další obrázky než ty natočené, tak jsem ho, chudáka, ještě dvakrát musel vyhnat do Thajska a Laosu.

Kolik času tam strávil?
Jezdil tam průběžně od roku 2001 do loňska. Celkem tam strávil necelé dva roky.

Vy jako režisér jste se na území Thajska a Laosu vůbec nedostal?
Ani jsem tam nechtěl jet. Líbilo se mi, že je to autenticky natočené Tomášovou rukou.

Co je hlavním tématem filmu?
Jsou tam v podstatě takové dva příběhy. Osobní Tomášův napínavý příběh a příběh národa Akha.

Dokument znázorňuje misionáře a jejich evangelizaci a také důsledky rozvojového projektu Mezinárodního společenství. Ani o jednom nevypovídá moc pozitivně…
Prostřednictvím Tomášovýho vidění, jehož pobyt vyvrcholil tím, že mu šlo i o život, jde nahlédnout do jádra těchto problémů. Získal silné výpovědi misionářů, které měl nahrané na skrytý diktafon. Je to skutečný důkazní materiál o tom, že misionáři znásilňují děti, že s nimi obchodují. Někteří misionáři mu tyto pravdy řekli, ale nechtěli se nechat natočit na kameru. Tomáš skutečně pronikl do jejich komunity, některé jeho nahrávky se dostaly na internet a to se k těm misionářů samozřejmě dostalo. Pak se do Thajska vrátil dělat další výzkumy, věděli o něm a chtěli ho zlikvidovat.

Je až těžko uvěřitelné, že se lidé, kteří mají za cíl přivádět na víru, chovají tímto způsobem…
I samotný film se na to ptá. Misionáři tam mají strašně jednoduchý život. Dostávají peníze od křesťanských obcí Spojených států anebo od různých organizací. Za tyto peníze si tam stavějí paláce a mají tam děti, tak zvané sirotky. Za ně dostávají ohromné peníze. Ve velké většině to totiž nejsou sirotci, ale děti, které speciální pracovníci odvádějí od rodin. Na základě počtu těchto dětí si misionáři dávají žádosti a dostávají peníze od Spojených států i od jiných organizací.

A ten problém rozvoje?
Dokument nastavuje zrcadlo do tváře dvou zemí a v obou případech se to týká národu Akha. Etnik je zde víc, ale Tomáš se konkrétně zaměřuje na národ Akha. V Thajsku je největším problémem konvertování na křesťanskou víru a následný rozpad rodinných vztahů, protože rodiče si už nerozumí s dětmi. V Laosu je hlavním problémem násilný rozvoj. Všechny akhajské vesnice jsou vysoko v horách. Nedá se tam dojet autem, obyvatelé nemají ani žádné dokumenty, identitu a občanství. Takže ten rozvojový program potřeboval obyvatele přemístit do nížin, blíže k civilizaci.

V tom tedy spočíval kámen úrazu?
Ano, tito lidé totiž nemohou žít v nížinách. Imaginární představa, že větší přísun léků a jiných civilizačních vymožeností napomůže rozvoji, padla. S přiblížením k civilizaci se obyvatelé začali přibližovat k civilizačním problémům, k alkoholu, kriminalitě, drogám, prostituci a tak dále. Přepadaly je nemoci jako je malárie, která jim ve vysokých horách nehrozila, protože tam byla čistá voda. Po přemístění do nížin zemřel každý pátý Akha.

Přesuňme se k tématu ke kterému jste se již několikrát vrátil, tím jsou bílí žraloci. Vystudoval jste herectví, jak jste se tedy k žralokům dostal?
Vystudoval jsem herectví, pak jsem se přesunul do USA a dostal jsem se blíž k oceánu. S hereckou profesí jsem nebyl úplně spokojený, chtěl jsem se vydat jiným směrem. Vždy mě bavil film a potápění. Tak jsem to spojil.

Váš dokument Carcharias – Velký Bílý mapuje žraloky zcela zblízka. Natočil jste je bez jakékoliv ochranné klece. To muselo být riskantní, opravdu jste neměl strach?
Rozhodl jsem se to podniknout, protože dokument o bílých žralocích, kde je vidět žralok a člověk bez ochranné klece ještě nikdy nikdo nenatočil. A strach, ten jsem skutečně neměl, ale je to nesmírně vzrušující. Chtěl jsem ukázat, že není potřeba se jich tak moc bát.

Jak probíhala příprava?
Především jsme na žraloka rok čekali, aby k nám připlul a my ho mohli natočit.

Pro případ nouze jste u sebe tedy žádnou zbraň neměli?
Jediné, co jsme u sebe měli, byly kamery. Samozřejmě jsme jich pár rozbili, když jsme reagovali na žraločí údery. Nedá se mluvit o útočení, žralok je prostě zvědavý. Samozřejmě se to projevuje tím způsobem, že otevře tlamu a chce ochutnat, co to je. V těchto momentech nesmí člověk hysterčit. Stačí ho uhodit kamerou nebo pěstí a to stačí.

Vedle oceánského světa jste natočil film Prapodivný svět o mělké tůni v Bílých Karpatech na Moravě. Co bylo na tomto místě tak fascinujícího, že jste o tom natočil film?
Natočil jsem život v malé tůňce, protože všichni tvrdili, že v ní nic není. Bylo to hodně podobné jako v případě Tomáše Ryšky. Tentokrát jsem vyslechl příběh někoho jiného, kdo mi objasnil, že tamější život je velice pestrý. Strašně mě to nadchlo, je to velký příběh. Točili jsme ve dvaceti centimetrech vody tři roky.

Co se v té tůňce tedy děje?
Soužití všech živočichů, jejichž rozměry se pohybují od třech milimetrů až po dvanáct centimetrů, je neuvěřitelně napínavý. Takový mikrosvět byl pro mě velkou výzvou, zejména mě lákalo zachytit tyto piditvory a ukázat je na plátně ve velkých rozměrech. Chtěl jsem si od žraloků skočit do tůňky a pak jsem si skočil zase do Afriky na žraloky.

Jak se dá takový dobrodružný život skloubit s rodinným životem?
Těžko. Je to něco na úkor něčeho. Vždycky jsem někde pár měsíců, pak se vrátím, poté se to rok stříhá. Nejsem sice ideální rodinný typ, ale zatím mi to s ženou funguje.

Jaké máte plány do budoucna?
Momentálně mám rozdělaný film o lovcích vorvaňů na ostrově Lembata v Indonésii. Je to film o tradičním lovu domorodých lovců. Jako na jediném místě na zemi se tam loví vorvani tímto tradičním způsobem v děravých kánoích. Lovci pádlují na oceánu a s dřevěnými harpunami skáčou do vody a tam s vorvaněm bojují. Točíme to už třetí rok. Příští rok by měla být premiéra.