MALÁ DIVADLA JIŽNÍ MORAVY

Překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít srdce. Tyto podmínky vyřkl pro divadelní představení ve čtrnáctém století Zeami Motokijo. V jeho stopách kráčí unikátní brněnský projekt, který do českého prostředí přenáší tradiční japonskou frašku kjógen. V roce 2001, kdy byl tento komický žánr zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, se parta divadelních nadšenců a japanologů rozhodla založit Malé divadlo kjógenu. Do jeho zákulisí nahlédne dnešní díl seriálu deníku Rovnost Malá divadla jižní Moravy.

Kjógen v překladu znamená bláznivá či umně vyšperkovaná slova. S nápadem na založení Malého divadla kjógenu přišel dramatik, režisér a mim Hubert Krejčí, představitel kjótské školy Ókura Šigejama Šime a japanolog Ondřej Hýbl. „V České republice ani jinde v Evropě se této japonské frašce nevěnuje stabilně žádný jiný soubor. Naše jedinečnost spočívá ve snaze Ókura Šigejamy Šimeho předávat lidem nové a nové zkušenosti,“ prohlásil za divadlo Tomáš Pavčík.

Připomíná operu

Jako nejnáročnější na kjógenu vidí verbální projev herců. Ten se totiž v originále přibližuje spíše opeře. „Hlasový výraz frašek kjógen u nás procházel vývojem šestiletého hledání. Jisté změny doznaly i překlady a úpravy textů. Ty totiž velmi často pracují nejen se zcela odlišnými stavebními prvky, ale také významy, které naše kulturní prostředí nezná,“ vysvětlil Pavčík. Změnila se i dramaturgie. K japonské frašce se připojila představení ve stylu jarmarečních vystoupení a pohybové divadlo.

Stabilní herecké zázemí Malého divadla kjógenu tvoří devět lidí. Kromě Pavčíka a Hýbla se tak na předávání japonské tradice, a to i pomocí workshopů a přednášek, podílí Pavel Drábek, Radek Odehnal, Martin Pšenička, Karel Šmerek, Ondřej Havlík, Jakub Urbánek a jediná žena souboru Jitka Zemanová.

Brňanům v současné době představují sedm inscenací. K jejich nejúspěšnějším postavám patří dva sluhové. „Taró a Džiró vystupují ve všech fraškách. Myslím, že divácky jsou tyto figurky prohnaných, někdy trochu hloupých veselých sluhů oblíbené,“ dodal Pavčík. Zatím poslední premiérou, kterou uvedli na konci loňského roku, byl „rozverný pijácký kjógen“ Bóšibari aneb Připoutaný k tyči .

Stálou scénu Malé divadlo kjógenu nemá. Nejčastěji je mohou diváci vidět v Divadle Husa na Provázku, ve Slévárně ve Vaňkovce nebo v prostorách Moravské galerie.

O tom, že jsou hry tohoto netradičního souboru lákavé svědčí narůstající počet diváků. Jejich představení vloni shlédlo přes čtyři tisíce lidí. A úspěch slaví i v kolébce kjógenu. Záznam vystoupení z loňského června přenášela japonská veřejnoprávní televize a vidělo jej téměř čtyřicet milionů diváků.

V budoucnu se mohou lidé těšit na starofrancouzskou Frašku o kádi. „Je to ukázka propojení a vzájemné inspirace evropských a asijských kultur. Nová hra přinese do repertoáru postavu, která se zde dosud neobjevila a to ženu,“ prozradil Pavčík.

Martin Pšenička z Malého divadla kjógenu říká:

Pro mnohé lidi jsme exotickou atrakcí

Do Malého divadla kjógenu se Martin Pšenička dostal přes přátele. V devadesátých letech totož vystudoval divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy university a s kamarádem Tomášem Pavčíkem spolupracoval se Studiem dům. Odtud pak vedla jeho cesta tradiční japonské frašce.


Kvůli čemu jste si vybral právě Malé divadlo kjógenu?
Rozhodující byla inscenace hry Princ Bhadra a princezna Vasantaséna, kterou režíroval Tomáš Pavčík. V ní jsem se poprvé setkal s Hubertem Krejčím, jehož je možné nazvat otcem praktického zkoumání asijského divadla v našem prostředí.

Věděl jste předtím, co je kjógen?
Věděl, to souviselo s mým studiem. Každopádně má znalost byla ryze teoretická a takříkajíc středoevropská.

Jak reaguje na kjógen publikum?
Ač se snažíme sebevíc, zůstáváme pro mnohé roztomilou a exotickou atrakcí. Myslím, že v Brně se nám ale tuto překážku daří překonávat.

Kterou roli hrajete nejraději?
Roli diváka na workshopech mistra Šime. Člověk by nevěřil, kolik se díváním na kolegy a mistra naučí. Ale, co se rolí týče a jak pravil Jan Grossman – herec nehraje roli, ale inscenaci.