VYBERTE SI REGION

Marie Durnová: Promovala jsem mezi pětadvacetiletými dětmi

Brno /ROZHOVOR/ – K divadlu odešla Marie Durnová bez hereckého vzdělání už v sedmnácti letech. Prošla postupně angažmá v Praze, Brně, Liberci, Ústí nad Labem i Mladé Boleslavi, aby se před sedmi lety znovu vrátila do rodného Brna. „Ráda poznávám nové lidi, takže v tomto směru jsem to měla v životě pestré," říká herečka, která 24. července oslaví sedmdesáté narozeniny.

23.7.2013
SDÍLEJ:

Herečka Marie Durnová.Foto: DENÍK/Attila Racek

Kdo vás nasměroval k divadlu?

Od jedenácti let jsem chodila do Pionýrského domu do dramatického kroužku k známému brněnskému herci Eduardu Muroňovi. Hrával dětské role v Divadle Julia Fučíka na Výstavišti, před rokem umřel. Ten s námi velmi cvičil, bylo to vlastně srovnatelné se školou. Probíral s námi i dějiny divadla, každou schůzku jsme zahajovali mluvními cvičeními a jazykolamy. Takže díky němu jsem přišla k divadlu a už jsem uměla na jevišti mluvit a hýbat se.

Chtěla jste potom herectví studovat?

Chtěla, ale neudělala jsem zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění, takže jsem šla rovnou k divadlu. Hned po maturitě v sedmnácti letech. Dostal se ke mně tehdy inzerát z Divadelních novin, že v Praze u Wolkerů hledají elévku. Bylo nás tam šestadevadesát holek, nakonec nás vzali dvě. Byla jsem tehdy takové naivní střevo vržené do víru velkoměsta. Nastupovala jsem tehdy 1. srpna, a jak mám 24. července narozeniny, tatínek mi řekl: Nic pro tebe nemám, ale dám ti dobrou radu. Jdeš do Prahy, tak si tam dej bacha! (smích)

Jak dlouho jste potom v Divadle Jiřího Wolkera zůstala?

Dvě sezony. Bylo to divadlo pro děti a mládež, takže jsem si tam pochopitelně užila i takové to často zmiňované střílení skobičkami a podobně. Moje první role byly nemocná opička a delfín. (smích) Potom mi nabídl angažmá do Brna šéf tehdejšího Divadla U Mrštíků Jan Fischer, otec herečky Táni Fischerové. V té době byli v Brně takové hvězdy jako Jarda Dufek, Laďa Lakomý, Dagmar Pistorová, Jirka Tomek. Nabídli mně tehdy i ze školy, že můžu nastoupit rovnou do druhého ročníku na JAMU. Ale zrovna jsem v divadle dostala nabídku hrát Věru Lukášovou, tak jsem řekla, že zůstanu u divadla.

Nechyběly vám někdy později teoretické znalosti?

Ani ne tak teoretické znalosti, jako to, že člověk je bez školy takový osamělý běžec. Nepatříte k okruhu žádných spolužáků, nemáte kontakty s profesory. Ve svých dvaapadesáti letech jsem se proto rozhodla, že si školu dodělám. Oba syny už jsem měla odrostlé, tak jsem měla víc času na sebe. Navíc ráda poznávám nové lidi, dostala jsem se znovu do mladého kolektivu, takže jen samá pozitiva. Akorát jsem potom promovala mezi pětadvacetiletými dětmi. (smích)

U koho jste studovala?

Nastoupila jsem na pražskou Divadelní akademii múzických umění na katedru Autorské tvorby a pedagogiky k profesoru Ivanu Vyskočilovi. A bylo to moc zajímavé. Měli jsme mezi předměty základy dramaturgie, režie nebo psychologie, takže člověk přičichl k mnoha oborům.

Dlouhých osmnáct let jste hrála i v Ypsilonce. Jaká to byla zkušenost?

Ypsilonka nikdy nebyla v pravém slova smyslu činoherní divadlo, ale zase se tam člověk mnohému naučil. Například nebát se na jevišti. Při improvizovaných večerech se jakýkoliv trapas vzal do hry a zúročil. To se mi potom mockrát hodilo v budoucnu. Věděla jsem, že když se na jevišti něco nepovede, nemusí to nutně skončit špatně.

V posledních letech hostujete pravidelně i v brněnském Divadle U stolu. Jaká je to spolupráce?

Krásná, ale náročná. František Derfler si okruh lidí pečlivě vybírá a mě si přizval už potřetí. Objevila jsem se tak v inscenacích Třetí trest, Oresteia a nejnověji Král umírá. Je fajn, že už se navzájem všichni známe a potkávám tam kolegy, které bych jinak při práci nepoznala: Helena Čermáková ze Zlína, Viktor Skála a Jan Mazák z Městského divadla Brno, Cyril Drozda z HaDivadla a další.

Setkala jste se na jevišti několikrát i s Jaroslavem Dufkem a Ladislavem Lakomým, kteří nedávno odešli krátce po sobě. Co se vám v souvislosti s nimi vybaví?

Pamatuji se, že s oběma jsem poprvé hrála u Mrštíků asi už v roce 1963 ve hře od Maxe Frische Andorra, v níž jsem podle mnohých měla svoji nejoceňovanější roli. Laďa Lakomý byl výborný společník, veselý člověk, často vyprávěl nějaké vtipy. Navíc jako herec byl velký profík. Jarda Dufek, kromě toho, že byl také výborný herec, byl naopak takový samorost. Oproti Laďovi byl živočišnější a řekla bych lidovější. Ale oba byli svým způsobem osobití a je škoda, že odešli tak brzo.

Kteří režiséři vás nejvíc ovlivnili?

Těch bylo několik – Honza Kačer, Otomar Krejča, Jan Grossmann, Ota Ševčík, Zdeněk Kaloč, Láďa Vymětal, Vašek Hartl… Obdivovala jsem Honzu Kačera, jak dokázal v době nejslavnější éry Činoheráku (pražské divadlo Činoherní klub – pozn.aut.) všechny slavné herce vést. Jeho inscenace byly geniální, ale přitom působily uvolněně, jakoby je ani nikdo nerežíroval. U Krejči jsme naopak měli všechno vypočítané na půlkroky. Jeho způsob práce byl založený na tvrdém drilu a disciplíně. Zkoušela se tam jedna inscenace třeba tři čtvrtě roku! Hrávali u něj přitom výborní herci – Marie Tomášová, Jan Tříska, Miloš Nedbal, Věra Kubánková. Pamatuji si, že o pauze představení Tři sestry, ve kterém jsem hostovala, jsme nesměli ani přijímat žádné návštěvy nebo vyřizovat telefony. Jednou už to Honza Tříska nevydržel, vyběhl na chodbu a zařval: Vždyť my jsme tady jak ve vypuštěným bazénu! (smích)

Na které herce ráda vzpomínáte?

Nejlíp se mi hrávalo s Vladimírem Dlouhým. Bohužel už i v souvislosti s ním musím mluvit v minulém čase. U něj jsem věděla, že mě na jevišti opravdu vidí. Stačil nám pohled a už jsme věděli. Herec nesmí být sólista, ale musí umět ctít partnera. Z těch mladších se dobře hrálo třeba s Filipem Blažkem. A z hereček s Veronikou Jeníkovou, Květou Fialovou, Veronikou Gajerovou, Kamilou Špráchalovou…

Sedmdesátku oslavíte v plném pracovním tempu. Jak se držíte v kondici?

Stalo se mně v životě hodně karambolů, ale snažím se ze všeho se co nejrychleji vzpamatovat. Přitom mě rozhodí hodně věcí, třeba se na mě jen někdo křivě podívá a už se mně to dotkne. Ale už jsem poznala, že není hanba spadnout, ale zůstat ležet.

Kdo je Marie Durnová
- narodila se 24. července1943
- hrála v Divadle Jiřího Wolkera v Praze (1960–1962), v Divadle bratří Mrštíků v Brně (1962–1965), v libereckém Divadle F.X. Šaldy (1966–1971) i v Ypsilonce (1972–1990), Činoherní studio Ústí nad Labem (1991–1994)
- od roku 2006 je v angažmá Národního divadla Brno (například Matka Kuráž, Návštěva staré dámy, Richard III.), hostuje v Divadle U stolu a v Divadle Radost
- má dva syny a jednoho vnuka

Autor: Lenka Suchá

23.7.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Betlémské světlo dorazilo do Brna. V neděli si pro něj lidé přijdou na Petrov

Brno – Jihomoravští skauti dovezli v sobotu večer do Brna Betlémské světlo. Do Evropy jej od osmdesátých let vozí letadlem z izraelského města.

Perníkový betlém? Snad nám ho děti na mši nesní, doufá žena organizující pečení

Vranovice – Zvedne vyzvánějící mobil a říká: „Pečení betlému? Není problém." Pětadvacetiletá Magdalena Vybíralová ve Vranovicích na Brněnskem organizuje vznik betlému, jenž bude celý z perníku.  

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies