„Hra klade otázky, které jsou stále aktuálnější i dnes," naznačuje herec, který ve slovenské činohře působí už osmatřicátým rokem.

V čem vidíte hlavní téma hry?

Metafora, kterou nabízí původní novela amerického spisovatele Horace McCoye, má mnoho styčných bodů s našimi současnými problémy. Nastoluje totiž otázky, které se stávají stále frekventovanejšími i u nás. Co se stane, když člověk neodolá lákadlu peněz a mamon jej úplně oslepí? Co když si zamění pojem slast s pojmem radost? Jak daleko je člověk ochotný zajít, až ztratí lidskou důstojnost?

Přemýšlel jste nad tím, co všechno byste byl pro peníze ochotný obětovat vy?

Nerad bych ublížil lidem tím, že bych je lákal do něčeho, o čem sám nejsem vnitřně přesvědčený. V této hře se lidé vědomě účastní podvodu. Musím říct, že ke mně byl osud milosrdný, když mi dopřál vykonávat herecké povolání. Měl jsem štěstí, že jsem mohl dělat to, co jsem chtěl. Sám nevím, jak bych zareagoval, kdybych tuto možnost neměl. Ale bohudík nejsem v pozici začínajícího herce, který se chce zalíbit. Ale nechci nikoho odsuzovat. Dnes je jiná doba, za nás nebyla lákadla jako televizní seriály nebo reklamy.

Jaký máte vztah k tanci, který se inscenací prolíná?

Mám tanec rád. Je to spontánní vyjádření nálady člověka. Moje manželka je pedagožka klasického tance. Takže tím, že jsem do ní byl zamilovaný, jsem s ní trávil na baletních sálech hodně času. A ve Slovenském národním divadle hrajeme už třináct roků Tančírnu, která má za sebou už skoro dvě stě padesát repríz a pořád je vyprodaná.

Na festivalu Trialog vystoupíte už poněkolikáté. V čem je podle vás jeho hlavní přínos?

Každá příležitost konfrontovat svá divadelní snažení je obohacující. A v tomto směru jsou neopominutelná i lidská střetnutí. Navíc slovenská činohra nemívá kvůli jazykové bariéře tolik možností vycestovat do Česka jako třeba opera nebo balet. Ale z ohlasů diváků cítím, že je tady znovu hlad po slovenských inscenacích.

Diváci třeba často připomínají někdejší televizní „pondělky", které nabízely přenosy slovenských inscenací světové klasiky. Vzpomínáte na ně i vy?

Ano, ale obávám se, jestli to není trochu zidealizovaný obraz a nepůsobilo by to anachronicky. Možná, že by byl člověk dnes překvapený tehdejší kvalitou. Vzpomínka je mnohdy silnější než to, co se odehrávalo. Tehdejší inscenace literární klasiky vnímám jako formu televizního divadla, kde nebylo až tak podstatné, jestli když jste bouchli dveřmi, tak se stěna zakývala. Důležitá byla duchovní hodnota a vnitřní obsah děl, které přetrvaly stále. Hrávali jsme významnou světovou klasiku, Shakespeara, Balzaka, Dostojevského, Stendhala a Zweiga.

Dalo by se na to dnes navázat?

To už si právě nejsem jistý, jestli by to byl současný divák schopný vnímat. Trochu se děsím toho, že dnešní prostoduché seriály gumují duchovní úroveň lidí natolik, že už netouží po vyšší úrovni. Pro nemyslícího člověka je myšlení bolestná věc, nevědomost je vždy pohodlnější. Proto někdy chtějí divadelníci tyto kusy dnešní generaci zatraktivnit natolik, až to přeženou a zmodernizují tak, že se z toho vytrácí původní smysl. Takže i když jsme to tehdy patrně hrávali naivněji, každé pondělí jsme dostali k obrazovkám možná až miliony diváků.

Loni jste oslavil sedmdesátku. Co je pro vás motorem, který vás stále žene dál?

To sám nevím. Snad je to strach z prázdnoty, který mě žene. Už kolikrát dělám všechno proto, abych z toho jedoucího vlaku vystoupil, ale vtom zase přijde milý scénář, příjemná role, a já jedu dál. Tak čekám, až přijde ten milosrdný infarkt. (smích)

Připravujete teď v Česku něco nového?

Zanedlouho začnu zkoušet v pražském Divadle na Vinohradech rodinné drama od Miroslava Krležy s názvem Páni Glembayové. Premiéra bude na konci června 2014. Jinak pravidelně hostuji v Divadle v Řeznické, kde už třetí sezonu hrajeme Bergmannovu hru Po zkoušce. Mám tam moc příjemné kolegyně Lucii Štěpánkovou a Ilonu Svobodovou.