Měsíční kámen: parodie s přemírou dobra

Parodie, western, horor, gangsterka i thriller. Tyto žánry mísí první autorský činoherní titul Městského divadla Brno ve stávající sezoně – Měsíční kámen. A i když komedie srší nápady, dobrými hereckými výkony a má atraktivní výtvarné zpracování, zahrnuje diváka přílišným množstvím textu. Děj se zadrhává a nadsázka se vytrácí kamsi do ztracena.

Pod inscenací jsou podepsáni Petr Štěpán, Stanislav Slovák a Jan Šotkovský, kteří si pohrávají s odkazy filmových tvůrců Quentina Tarantina, George Romera či Roberta Rodrigueze. Propojení „nízkých“ témat a formální dokonalosti však sklouzává k banalitám a kultovní filmy, jimiž se divadelníci inspirovali, jsou pro nezasvěceného diváka jen stěží čitelné. Nadějnou snahu autorského tria tak na jevišti pohřbívá přílišné množství slov a černý humor ustupuje podbízivosti.

Scénář vychází z více než šestisetstránkové Knihy beze jména vydané pod pseudonymem Bourbona Kida. Rozvětvený příběh o Měsíčním kameni, po němž prahnou mniši i gangsteři, autoři zjednodušili. Částečně pozměnili pointu a jednotlivé scény navlékli na detektivní linku obepínající různorodé žánry. Chytli se však do pasti, které se nemohli vyhnout, pokud chtěli (i když ne otrocky) dodržet syžet knihy. Výsledkem je spletitá a doslovná koláž, jíž by prospěly škrty a krácení.

Měsíční kámen má být současně poctou béčkovým filmům z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, jež si libují v násilí, nelogičnostech a absurditě. Lehkost a přímočarost těchto krváků, romerovek a splatterů se však z jeviště často vytrácí. Inscenace má hluchá místa s bezduchými dialogy (ty mají v chytré parodii primitivně pouze vypadat) bez dalších přesahů. Jako by Bourbon Kid brněnským tvůrcům vytyčil příliš vysoké mantinely, které se s respektem k předloze báli překročit.

Rozvláčné tempo děje udávají epizody odehrávající se před projekčním plátnem (animace Petra Hlouška), záběry zachycují více než desítku různých míst v Mexiku. S projekcemi souzní scéna Jaroslava Milfajta: oprýskaný bar, plot, lampa… Věrohodné je prolínání animací s výstupy herců, jako například při jízdě cadillacem vyobrazeným pouze na plátně. Nevýrazné je naopak filmové dotváření interiérů v pískových barvách utopených kdesi v „rohu“ pokoje. Přesto je vizuální stránka jednou z nejpoutavějších složek inscenace a snad by ji ještě více oživila výraznější stylizace. Promítání stékající krve nebo vzkaz divákům před přestávkou (nápis To Be Continued) lze jen ocenit, k ozvláštnění více než dvouhodinového představení to však nestačí.

Přehlédnout nelze nadšení herců, kteří mnohdy ztvárňují více postav. V krátkém, emočně rozpolceném výstupu, je výborná Lucie Zedníčková, o správnou míru nadsázky své postavy obohacují Ladislav Kolář (rváč Rodeo Rex, tolik připomínající kultovního Dannyho Treja) a Stano Slovák v roli Elvise šňupajícího nekončící lajnu kokainu (alternuje s Jánem Jackuliakem). Ústřední pár Danteho a jeho dívky Kacy věrohodně ztvárnili Michal Isteník s Evelínou Kachlířovou.

S hudbou inscenace pracuje minimálně, což je zarážející, protože mohla být jejím výsadním trumfem. Hudební předěly završují jen zlomek scén a více než k odlehčení děje napomáhají k odpoutání pozornosti od přestaveb na jevišti. V souladu s žánrovou pestrostí a všudypřítomnou parodií jsou kostýmy Andrey Kučerové.

Nabízí se otázka, jakému typu diváka je inscenace určena. Samozřejmě všem, bez rozdílu věku a znalosti filmového rukopisu Rodrigueze, Tarantina či Romera, avšak… v tom je její největší slabost. Dramatizace Knihy beze jména ustrnula rozkročena někde mezi zcela specifickým výsledným tvarem a ohleduplností autorů k tomu, co očekává publikum. Snad právě proto brutalitu vytěsňuje něha, násilí ustupuje romantickému cukrování a absurditu zastírá podbízivý humor. Žánrové fanoušky tak Měsíční kámen nejspíš zklame a divadelní konzervativci se budou rozpačitě podivovat tomu, jak může někdo vtipkovat nad rozporcovanou mrtvolou.

Přesto v sobě tato komedie ukrývá cosi sympatického; odhodlání autorů převést na jeviště žánr, který je na české scéně vlastní výhradně filmu, i odvahu Městského divadla nastudovat inscenaci, která se tolik liší od stávajících titulů na repertoáru.