VYBERTE SI REGION

Michail Utkin: I klasická hudba je v současnosti byznys. Bohužel

Brno /ROZHOVOR/ – Violoncellový virtuóz Michail Utkin zavítal do České republiky, aby vystoupil na koncertě Mezinárodního hudebního festivalu Eduarda Nápravníka v Karlových Varech. U té příležitosti se zúčastníl také listopadového workshopu Master Class na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.

14.11.2014
SDÍLEJ:

Michail Utkin na JAMU v Brně. Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Jaké pocity z Master Class na Janáčkově akademii múzických umění máte?

Myslím, že se vydařil. Aktivně hráli čtyři studenti a zhruba deset jejich spolužáků se na ně přišlo podívat. To je obvyklé i jinde ve světě. Co však není obvyklé, že se na nás nepřišel podívat nikdo z katedry smyčcových nástrojů. Při mém posledním pedagogickém vystoupení v Itálii, vždy se studentem přišel i jeho učitel a společně jsme se radili, jak mladému hudebníkovi poradit a pomoci. V Brně se tak nestalo.

Do České republiky jste ale zavítal hlavně na Mezinárodní hudební festival Eduarda Nápravníka. Smyslem této přehlídky, která trvá již šestým rokem, je seznámit publikum s hudbou neprávem opomíjeného českého dirigenta a skladatele Eduarda Nápravníka. Ten je v Čechách kupodivu téměř zapomenut. Nakolik je známý v Rusku?

V Rusku je Eduard Nápravník váženou hudební osobností. Jako třiadvacetiletý mladík se v šedesátých letech 19. století vydal do Ruska, které se pro něho stalo druhou vlastí. Udělal tam nesmírně úspěšnou hudební kariéru a stal se prvním kapelníkem petrohradského Mariinaského divadla, kde pak působil více než padesát let. Přátelil se s Čajkovským, Šaljapinem, vysoce si jej cenili Rimskij – Korsakov, Musorgskij, Borodin, Rubinštejn nebo Glazunov. Obdivovaly jej zkrátka největší osobnosti ruské hudby té doby. Uvedl na scénu jako dirigent ohromné množství jejich operních a koncertních děl a zanechal u nás nesmazatelnou stopu. Kromě toho sám úspěšně skládal.

Jak jste se dostal k účinkování na festivalu dostal?

Víte, do vaší země jezdím doslova od mládí a mám k ní mimořádně vřelý vztah. Ještě mi nebylo patnáct, když jsem v Praze zvítězil v soutěži Concertino Praga. To bylo v roce 1967, v neopakovatelné atmosféře kulturní a společenské obrody „Pražského jara", přestože to bylo na podzim, v listopadu jako teď. Tu mimořádně živou a nakažlivě pozitivní energii jsem si zapamatoval na celý život. Když jsem odsud tehdy odjížděl, měl jsem pocit, že jsem tady nechal kousek své duše. Proto se sem tak rád vracím. Ale zpět k festivalu Eduarda Nápravníka. Ten založili moji dobří přátelé, členové významné ruské hudební dynastie Grokhovských, kteří se před lety usídlili v Praze. A když mě požádali, abych na festivalu zahrál, rád jsem souhlasil, protože ačkoli znám Eduarda Nápravníka jako významnou osobnost ruských hudebních dějin, jeho vlastní skladby jsem do té doby neznal. A já už jsem takový, že se rád učím a poznávám něco nového.

Jak jako profesionální hudebník vnímáte současnou situaci v ruské klasické hudbě? Cítíte tlak Putinského režimu nebo spíše jako my omezování a tlaky z pozic hudebního byznysu?

To je složitější problém, v němž hraje roli několik různých aspektů. Je třeba otevřeně říci, že podpora kultury včetně klasické hudby od státu není zdaleka taková, jak bychom si představovali. Svou roli hraje samozřejmě byrokracie uměleckého provozu. Ale snad nejhorším současným zlem jsou tak zvaní efektivní manažeři, kteří se dostali do vedení kulturních institucí zejména v Moskvě. A to je pro umění skutečná pohroma. Efektivita těchto manažerů totiž spočívá v tom, že jim nejde o umění, ale o to, jak umělecký provoz co nejvíce zefektivnit. Není pro ně rozdíl, jestli zefektivňují orchestr, hudební agenturu, nebo třeba banku. Neberou vůbec do úvahy, že v umění je nesmírně důležitá osobitost, individualita a různorodost každého muzikanta. A podle toho to pak vypadá. Jakmile se umění zamění za prostředek k vydělávání peněz, nic z něho nezbude.

Eduard Nápravníkbyl významný český dirigent a hudební skladatel působící v Petrohradě. Narodil se 24. srpna roku 1839 v Býšti u Pardubic a zemřel 23. listopadu 1916 v ruském Petrohradě. Jeho nejznámějším dílem je opera Dubrovskij, kterou zkomponoval na originální text Alexeje Puškina.

Michail Utkinje slavný ruský virtuóz na violoncello, absolvent Moskevské konzervatoře, kde studoval pod vedením Mstislava Rostropoviče, laureát mnoha prestižních světových hudebních cen. Narodil se v roce 1953 ve Vilniusu.

Ze zpravodajství českých a západních médií má člověk občas pocit, že v Rusku vládne tak nesnesitelná diktatura, že se tam nedá žít. Nezahráváte si občas s myšlenkou, že byste jako uznávaný hudebník mohl žít pohodlněji jinde, že byste emigroval?

Ale ne, myslím si, že to je přehnané. Jistě u nás není vše ideální, ale na druhou stranu, co se týče hudby, uchovává si Rusko i své výhody. Nevím například o tom, že by v jiné zemi existovala státem podporovaná organizace jako je Moskoncert, která by se zabývala šířením klasické hudby mezi širokou veřejnost. Hrajeme pro děti a mládež, v muzeích a galeriích, jezdíme po malých městech po celé zemi. Snažíme se pročišťovat kulturní atmosféru, která je zakalená a pošpiněná.

Moskevská konzervatoř, kde jste studoval a ruská hudební škola vůbec, je na celém světě uznávaná a vážená. V čem tkví její výjimečnost?

Jde o získávání a sdílení zásadní představy o tom, co je to hudba. Protože hudba, to nejsou jen zvuky organizované podle nějakého principu. Hudbou skladatel vnitřně touží cosi sdělit. Jinak to není hudba, ale jen zvuk. Hudebníci, kteří jen brilantně spojují za sebou následující noty, mě nudí. Ale hudba, ve které cítí publikum skladatelovu duši a obraznost, jeho smutky a radosti, kdy dýchá s interpretem – to je skutečný zázrak, který je věčný. Můj profesor Rostropovič mi vždycky říkal: „Jen klid, já tu sonátu znám nazpaměť, hrál jsem jí nejméně tři sta krát. Ale ty ji musíš pokaždé zahrát tak, abych byl napjatý, jaká teď přijde nota. Aby to pro mne byla pokaždé novinka, událost, abych pocítil údiv. Potom ji budeš hrát dobře."

Je o vás známo, že máte neuvěřitelně rozsáhlý repertoár. Můžete nastínit jeho hranice?

To je relativní, jestli je mimořádně rozsáhlý, ale je pravda, že mám rád nové věci, takže to narůstá rychleji, než si občas stačím uvědomit. Mám v repertoáru více než 600 skladeb, z toho kolem dvou set klavírních trií, 120 violoncellových sonát a koncertů. Nahrál jsem 15 gramofonových desek a 32 kompaktních disků v Rusku, Německu, Francii a USA.

Dalo by se říci, že už jste v hudebním světě dosáhl met nejvyšších. Máte ještě před sebou něco, čeho toužíte dosáhnout?

Je pravda, že už jsem ve věku, kdy si jiní užívají zasloužený důchod. Ale mě hudba pořád baví a je pro mě smyslem života. Poslední dobou tak kromě pořádání master-classů a samotného hraní velice rád upravuji nejrůznější skladby pro violoncello, aby si cellisté mohli více vybírat, co budou hrát. Nedělám to na zakázku, ale jen od srdce, upravuji skladby, které mě k tomu inspirují. V Mnichově nyní vyšlo CD s názvem Ruská duše, kde je pro cello upravená hudba 18 ruských autorů – celkem 25 kousků, které pro cello dříve neexistovaly. Ale já jsem je zaranžoval a vydal i jako noty. Pro cellisty jsou ty věci nové, no a mě možnost přispívat k větší osvícenosti a rozhledu profesionálních hudebníků nesmírně těší. A pak vyhledávám právě takové události jako je Mezinárodní festival Eduarda Nápravníka, kvůli němuž jsem teď přijel, což je zase nová a inspirující věc pro mě osobně jako pro interpreta.

ONDŘEJ MRÁZEK
Autor je nezávislý publicista.

Autor: Redakce

14.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Vdechování inzulinu? Díky modelu plic vědců z Brna

Brno - Namísto injekčního vpichování mohou v nejbližších letech pacienti s cukrovkou inzulin vdechovat. Taková je vize projektu vědců z Vysokého učení technického v Brně, kteří vyvinuli nejdokonalejší model plic na světě. „Jde o novinku ve výzkumu proudění aerosolů v plicích člověka," uvedla mluvčí vysoké školy Radana Kolčavová.

AKTUALIZOVÁNO

Kometa ztratila derby s Olomoucí ve druhé třetině, prohrála venku popáté v řadě

Olomouc, Brno – Mizerná venkovní série sráží hokejisty Komety níž extraligovou tabulkou. Brněnský celek na hřišti soupeře podlehl už popáté za sebou, když v pátek večer padl s Olomoucí 2:5.

Opilci na dětský tábor zaútočili s motorovými pilami, popsal oceněný psovod

Újezd u Rosic, Praha – Za rozraženou vstupní bránou dětského letního tábora stojí pětice opilých mužů máchajících zapnutými motorovými pilami. Proti nim se postavili instruktoři v čele s psovodem Vojtěchem Konečným a jeho vlčákem Hankem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies