Peripetie kolem netradičního milostného trojúhelníku zpracoval do knižní podoby francouzský spisovatel Henri-Pierre Roché v roce 1952 na základě osobních zkušeností. Většina diváků si však příběh zřejmě vybaví spíš z jeho filmové verze, kterou o deset let později natočil Francois Truffaut s Jeanne Moreauovou v jedné z hlavních rolí.

Hrají i diváci

Režisérka Petrželková vsadila při scénickém zpracování hlavně na herecké obsazení. Právě proto, aby měli diváci herce skutečně na dosah, vyrostlo improvizované hlediště poprvé v historii Reduty přímo na jevišti. Z diváků se tak hlavně v první polovině hry stávají i přímí účastníci, které herci aktivně zapojují do děje.

Michal Dalecký (Jim) a Jiří Kniha (Jules) vstupují na scénu v ležérním rozpoložení, v němž se vzájemně trumfují ve znalosti citátů o přátelství, lásce a manželství. Uvolněné atmosféře napomáhá i hudební doprovod, který si oba obstarávají živou hrou na kytaru, resp. ukulele. V této fázi inscenace je výkon obou jejich mužských aktérů nejsilnější.

Ve stejně hravém duchu pokračuje i děj přenesený do francouzské kavárny, kde její návštěvníky suplují právě diváci. Oba herci „vytrénovaní“ z mnoha dřívějších produkcí menších scén typu Husy na provázku dostávají prostor k vlastní improvizaci. Překvapivě však jejich práce s publikem nefunguje úplně jistě a přirozeněji zapůsobí zřejmě až po několika reprízách.

Nezávazný staromládenecký život přátel končí příchodem Katty (Petra Bučková), která se postupně stane nejen Julesovou ženou, ale i Jimovou milenkou. Katty dovede s oběma užívat stejně bláznivě, takže scény nespoutané hravosti pokračují i ve trojici. Díky svému cyklickému opakování se však brzy stávají monotónními a začínají nudit.

S postupujícím dějem i věkem aktérů vstupují do příběhu i vážnější podtóny, jako jsou Jimův odchod do války, rodinné peripetie Julese a Katty i její potrat. Inscenaci se však tohoto balancu na hraně tragikomiky nedaří úplně věrohodně docílit. Dění na scéně probíhá v těchto momentech směrem k divákům jaksi netečně a odosobněně. Vliv na to zřejmě má i téměř devadesátiminutová délka inscenace bez pauzy, která s sebou s přibývajícím časem přirozeně nese ochabování pozornosti diváků.

Petrželkové se do příběhu podařilo zakomponovat několik zajímavých režijních nápadů, k nimž patří například tragická smrt Julese a Katty zpodobená pádem dálkově ovládaného autíčka do vany plné polštářů, čepice ve tvaru Eiffelovky původně sloužící jako lampičky na stolech nebo mluvení změněným hlasem po vdechnutí hélia.

Jednotný retro styl

Realizovat je mohla i díky originálnímu výtvarnému pojetí Zuzany Štefunkové-Rusínové, které se celé nese v duchu retro a je do detailů prokomponované. Jako celek tak nabízí jednoznačně největší zážitek inscenace. K poetickým obrazům si dovede scénické řešení skvěle vypomoct jemnou stínohrou i projekcemi, které se například v okamžicích zpodobení hrůz války prolínají i do bílých šatů Katty.

V dramaturgii Reduty se inscenace Jules a Jim zařadila po bok už uvedeného Špinarova Valmonta, k nimž brzy přibudou ještě Anna Karenina a Nenápadný půvab buržoazie. Převedení románu Jules a Jim na jeviště však dokázalo, že knižní a filmový jazyk mu svědčil víc.