Umělecký šéf Mahenovy činohry se se sugestivním dramatem z moravské vesnice Lakotice roku 1943 potkal už dvakrát. Před čtyřmi lety ve Zlíně a o dva roky později v Plzni hru pouze „zdramatizoval", zatímco teď poprvé se ujal i režie. A nutno říct, že jeho pečlivá znalost díla je znát. Františák se nepouštěl do žádné násilné modernizace příběhu ani aktualizace textu. Děj zhutnil na vztahy Sekala s ostatními postavy a posílil i ženskou linii příběhu, čímž více prostoru dostaly Sekalova matka i starostova dcera Anežka.

Atmosféru baladického příběhu s neodvratitelně tragickým koncem buduje Františák od prvního okamžiku. Pomocí světelného designu a strhující, skoro až filmové hudby naplňuje žánrový podtitul hry „moravský western". Svým obsahem i zpracováním se látka blíží i antické tragédii, čemuž napomáhá sbor pantátů zastávají úlohu podobnou antickému chóru.

Filmová verze Vladimíra Michálka, která za rok 1998 získala rekordních deset Českých lvů, si mohla dovolit umocnit atmosféru žhavých letních dní ukázkami idylického venkova, spalujícího slunce a rozlehlými lány obilí. Na jevišti zajistil Františák plynulý sled scén využitím točny, přičemž jednotlivé sekvence často rozehrál komorně a vsazené do interiérů, aby je vzápětí nechal rozlétnout do prostoru směrem blíže k divákům.

Scéna Marka Cpina v rustikálním duchu působí stylově čistě a vzdušně a skvěle podtrhuje až syrově naturalistické vyznění příběhu. Umožňuje stvořit velmi působivé obrazové kompozice, v nichž má své místo i krev či obnažená ženská prsa.

Režisér se však nebál využít jako nositelů dramatické situace ani pouhého ticha, siluety postavy, prázdného prostoru či stylizovaného gesta, která zde přebírají stejnou funkci jako vypjaté scény vyplněné rvačkami a násilím.

Hlavní devízou brněnské inscenace je výkon hostujícího Igora Bareše v titulní roli. Olomoucký rodák, který v Mahenově činohře strávil jedenáct sezon v letech 1991 až 2002, přidal Sekalem další přírůstek do své mozaiky „záporáků". Figuru staví věcně a promyšleně už od prvního příchodu na scénu. V každém Barešově gestu, pohledu i pohybu je cítit napětí a suverenita. Teprve postupně nechává na povrch vyplout všechny vlastnosti svého úlisného tyrana, který jako šelma číhá na kořist. A je jedno, jsou-li jí grunty hospodářů nebo Anežka, kterou nakonec nechá znásilnit svým spojencem ve zlu Záprdkem a dožene ji k sebevraždě. Chladná bezcitnost je z Barešova Sekala cítit i v momentech, kdy se svěřuje s ústrky prožitými v dětství pro svůj nemanželský původ či líčí zvěrstva prováděná při občanské válce ve Španělsku.

Partnerem i protihráčem Sekala je v příběhu Tomáš Šulaj, který pro kováře a evangelíka Juru Barana zvolil ještě více minimalistická gesta a emočně utlumený projev. Šulaj přesto dovede svým ostrým chlapáckým projevem Barešovi dobře sekundovat a odstínit pohnutky muže přinuceného k vraždě. Skvěle propracované jsou i vedlejší postavy, jimž vévodí výkon Dušana Hřebíčka coby tragikomického hrdiny Záprdka a blázen Lojzek v podání Michala Bumbálka.

Martin Františák započal před rokem své působení v čele Mahenovy činohry zdařilou režií Sofoklova Krále Oidipa, aby poté pokračoval dvěma hodně rozpačitými počiny: jako autor hry Havel v zemi čeledínů a coby režisér Kleistova Rozbitého džbánu. Na Sekalovi, látce blízké jeho srdci, však potvrdil, že umí stvořit řemeslně téměř dokonalou inscenaci těžící ze síly příběhu a hereckých výkonů. Hra o vystupňované osobní averzi či hluboké nenávisti plodící jen další nenávist je navíc v dnešní době řešící téma uprchlické krize vysoce aktuální. Budiž jde zároveň i o příslib do budoucna, že soubor činohry se ve své první kompletní sezoně s dramaturgií kompletně vytvořenou novým vedením konečně už naplno vrací do své někdejší formy.