Nikoliv kola, to Jan Němec svírá Františka Drtikola

Jmenuji se Drtikol – drtil jsem kola, která mne svírala. Jsem fotografem. Fotografoval jsem světlem. Píši lidem do duše světlem poznání.

Tento citát Františka Drtikola otištěný na přebalu románového debutu Jana Němce, který pod názvem Dějiny světla vydalo nakladatelství Host, se zdá být ve vztahu k vyřčenému příběhu stěžejním. A v mnohém tomu tak opravdu je: právě tato citace odkazuje k názvu knihy. A odkazuje i k Drtikolově údělu fotografa-kronikáře lidských osudů zaznamenávaných nikoliv tuší, ale – přeneseně řečeno, světlem.

Drtikolův život volí Němec jako výchozí inspiraci k příběhu novému, ozvláštněnému tu a tam smyšlenou historkou či situací, tak, aby celek smysluplně zapadal do rámce životopisného románu kombinujícím fakta s jejich mytologizací. Fotografův osud se navíc autor snaží vypodobnit jako sled událostí odkazující k něčemu vyššímu, kvalitnějšímu. Literární terminologie tento způsob psaní vymezuje jako Bildungsromanem.

Že se tak svým textem vymezuje také Němec, je věc jiná, zvláště nastražil-li tím na sebe žánrovou past: velký román mizí stejně rychle, jako jej čtenář začne hltat. Po poutavém úvodu vykreslujícím fotografovo dětství a neštěstí v dolech však přichází vystřízlivění. Ostatně už v prvních kapitolách lze vysledovat, co později prorůstá každou z pečlivě strukturovaných čás­tí.

Jaké jsou tedy nejzásadnější z Němcových přešlapů? Je to především nevyvážený temporytmus příběhu, který negraduje, spíše naopak – poutavý úvod se stranu po straně konci blíž rozmělňuje v banalitách. Souvisí to i se strukturou příběhu, která se v závěru (pasáže o Drtikolově vnímání mystiky či okultismu) už téměř rozpadá. Hlavní hrdina se ohlíží zpět, avšak jaksi neobratně, více než nabitý zkušenostmi a moudrostí často jen schématicky opakuje dříve vyřčené.

Vyslovené promluvy postav vyznívají místy naivně a čtenář v nich i přes sebelepší vůli nenajde věrohodnost. Například v okamžiku, kdy Drtikol, již léty praxe ostřílený fotograf, své jednání komentuje slovy: „Chováš se prostě a nenuceně, fotografie vyžaduje i trochu psychologie." (!) A úvahy v podobném duchu se, bohužel, násobí.

Z celého textu jakoby sálala určitá exhibice autora. Snad právě tak lze nejlépe pojmenovat, od čeho se Němec nedokázal oprostit. Coby autor neslouží svému příběhu, ale příběh se mu stává piedestalem pro prezentaci sebe sama. Je to pochopitelné u románové prvotiny, ne však s ohledem na autorovu letitou zkušenost s prací redaktora a literárního publicisty, navíc již autora dvou vydaných titulů (v roce 2007 to byla sbírka básní První život, v roce 201 následoval soubor povídek Hra pro čtyři ruce).

Ale buďme konkrétní: prolog je až úpěnlivě poetický, přitom krkolomně propletený nespisovnými výrazy. Stylisticky vybroušené věty se předhání v nápaditosti, což místy působí nepřirozeně až komicky a zastírá to podstatu sděleného. Tolik dojmů a impresí! Krev se řine v barvě karmínové, světlo je rubínové a etuda chlapců a dívky v lese místy připomíná výjev z Avatara. Ostatně, i „lesklý brouk přicupitá."

Dějiny. Světlo. Tma

Vysledovat lze v příběhu i určité nelogičnosti. Například když Drtikol jako malý kluk, který zatím neviděl umírat člověka či rodit ženu, přihlíží hornickému neštěstí. Současně s tím přitom smrt označuje jako mysteriózní a tak nějak samozřejmě vysloví ono latinské „mysterium tremendum ed fascinans."

A pak jsou tu věci rozporuplné, jež nelze jednoznačně zamítnout, ale ani nadšeně přijmout. Například použití du-formy: zpočátku je poněkud nezvyklá a ozvláštňující, s tokem příběhu se však stává pouze formální ozdobou bez účelu. Autor jen často klouže po povrchu vyslovených krás a pravd, ale vedrat se do nitra dramatických okamžiků své figury se mu příliš nedaří.

Ocenit lze Němcovu rešeršní práci. Na tom si dal autor bezpochyby záležet, ostatně jak v závěru knihy přiznává, na díle pracoval dva roky. Jenže zakomponovat vše do svazku tak, aby tématicky různorodé elegantně splynulo v nedílný celek a tu a tam třeba i překvapilo čtenáře, je věc další, v Dějinách světla bohužel nenaplněná. A zde se opět Jan Němec podbízí – není přece záměrem vložit do textu vše nastudované a učinit z čtenáře žáka, který potřebuje vědět, jak se v jaké zemi říkalo moderní ženě 20. století nebo že Mezinárodní výstava moderního dekorativního a průmyslového umění byla později známá jako počátek stylu art deco.

V kontextu řečeného je to zbytečné a zavání to ambicí vysvětlovat, poučovat, ukazovat. Zmiňme také etudu, v níž T. G. Masaryk navštíví Drtikolův fotoateliér. Filozofická či politická vyřčení autor necitlivě zhutnil do pasáže, v níž Masaryk působí jako nabubřelý egoista rozdávající rozumy na potkání. To, co autor doslovně „roubuje" do textu, zabíjí čtenářovu fantazii, a stejně tak i čtenářovu chuť uchopit děj ve svém myšlenkovém prostoru.

S ohledem na výše zmíněné lze jen stěží pochopit, že román získal nominaci na u nás prestižní literární cenu Magnesia Litera. Jistě, kniha má své nezpochybnitelné kvality a dřímá v ní nezúročený potenciál, ale právě ona finální polovičatost prosetá banalitami staví tento svazek na roveň jiných, odbornou kritikou nedoceněných svazků.

Sebelepší snaha Jana Němce vytvořit smysluplný a poutavý román tak nakonec bohužel sevřela Drtikolův odkaz v nelichotivém vyobrazení – poznamenala jej stigmaty klišé. Zatímco František Drtikol se lidem do duší vepsal světlem poznání, text Jana Němce v člověku zanechá sice zajímavý, avšak obsahově i stylisticky rozpolcený námět.

Dějiny světla ustrnuly na půli cesty, někde mezi propracovaným, avšak mnohdy lopotným románovým vyobrazením osudu reálného člověka, stejně jako mezi stylově vybroušenou fikcí, z níž prosakuje až příliš mnoho autora. Méně Jana Němce a více Drtikola!, chce se často zvolat, ale čím víc se příběh uchyluje k závěru, tím méně Němec s charakterem hlavního protagonisty pracuje. Ba naopak, zastírá jej v hávu myšlenkových či náboženských ideologií, až se rozplyne do ztracena.