Poslední ročník činoherního festivalu Trialog provázela smůla ještě před začátkem. Den před očekávaným hostováním Slovenského národního divadla museli organizátoři narychlo řešit programovou změnu, když pro nemoc jedné z hereček nemohl soubor do Brna přivézt ohlášenou Matku Kuráž a její děti s Emílií Vášáryovou.

Jako náhradní titul nakonec Slováci předevčírem představili adaptaci románu maďarského spisovatele a košického rodáka Sándora Máraie Svíce dohořívají, který pod názvem Popel a vášeň zdramatizoval Christopher Hampton. A díky účasti hvězd někdejších slavných televizních československých pondělků, Martina Huby a Dušana Jamricha, šlo o kvalitní náhradu. Někteří diváci se mohli cítit ochuzení snad jen tím, že namísto velkoformátové fresky z období třicetileté války přihlíželi psychologickému komornímu dramatu. Ale zato mistrovskému!

Dva kdysi nejlepší přátelé Henrich a Konrád se po čtyřiceti letech znovu setkávají. Jejich důvěrný vztah tehdy násilně rozdělil Konrádův útěk poté, co Henrichovi svedl ženu. Ten si tak v sobě nese čtyřicetiletou křivdu, kterou si teprve teď může se svým sokem vyříkat z očí do očí. Místo toho ale Henrich zahájí rozsáhlý monolog, ke kterému Konrádovu přítomnost vlastně ani nepotřebuje. Jakoby už za ty roky znal odpověď na všechno.

Křehký a přesto silný příběh otevírá bolavé rány z minulosti, pitvá lidské nitro, vytahuje tíživé otázky svědomí, přemítá o významu přátelství, věrnosti lásky a zmarněných nadějí. Každý divák tak může osudy postav lehce konfrontovat s vlastními slabostmi. Režisér Roman Polák, brněnskému publiku známý z nastudování Večera tříkrálového v Městském divadle, už tak skvělý text zbytečně neozvláštňoval novými významy. Atmosféru komorního příběhu vystavěl hlavně přes herecké výkony. I scéna Juraje Fábryho vytvořila iluzi šlechtického sídla dokonale jen pomocí pár náznaků (plápolající krb, kožená křesla, svíce, stolek s gramofonem).

Má smysl pomsta?

Martin Huba využil snad všechny existující emoce, aby odstínil vrstevnatost postavy Henricha: vznešenost anglického gentlemana, strohost vysloužilého generála a až směšná umanutost stárnoucího muže, který chce znát pravdu. Dušan Jamrich byl i ve své zdánlivé pasivitě Hubovi rovnocenným partnerem. Jeho role vyžaduje maximální soustředění, ani na chvilku nesmí polevit v pozornosti, aby mohl – byť jen pohledem, mimikou nebo výmluvným mlčením – reagovat na nekončící Henrichův proud slov.

Velká chvíle nastává pro Jamricha v závěru, kdy Henrich ze své dvouhodinové zpovědi vycizeluje „pouze dvě otázky“, na které žádá vysvětlení. Konrád mu na ně však odmítá odpovědět a odchází. Zanechává tak Henricha dál zmítat uprostřed vlastních úvah a pochybností. I divák může jen spekulovat, jak by se asi Konrád hájil, jaká slova a argumenty by použil.

Mistrovskou Máraiovu knihu si pro filmové zpracování vybral v roce 2003 i režisér Miloš Forman, ale po různých peripetiích a odřeknutí obou hlavních představitelů Seana Conneryho a Klause Marii Brandauera od svého záměru upustil. Činohra Slovenského národního divadla však předvedla v Brně na Trialogu inscenaci, která nabídla zážitek ze skvělé dramatizace i hereckých výkonů.