Je to první výstava v České republice, na níž jsou díla Leonarda da Vinci. A je to také první výstava u nás, která v jednom galerijním prostoru shromažďuje ty nejlepší umělecké a vědecké práce zachycující mysl člověka. Už jen pro tato prvenství patří brněnská výstava Obrazy mysli / Mysl v obrazech k nejzajímavějším projektům, jaké zatím na půdě českých (moravských!) galerií vznikly.

Výstavu připravila Moravská galerie v Brně ve spolupráci s Deutsches Hygiene-Museum v Drážďanech. Několikaletá spolupráce umožnila kurátorům a autorům výstavy Ladislavu Kesnerovi a Colleen M. Schmitzové pomyslet na díla z více než sedmdesáti institucí a zajistit jejich zapůjčení do České republiky. Podařilo se tak realizovat koncepci citlivě propojující umění a vědu. Rozdíly mezi těmito dvěma odlišnými světy se stírají, jindy spolu výrazně kontrastují a nejčastěji se harmonicky doplňují.

Cesta krajinou duše

Nejedná se přitom o mechanické srovnávání. Ve čtyřech tematických celcích se kurátoři zaměřili na dva okruhy otázek: Jakým způsobem je mysl v umění i vědě nahlížena skrze obrazy a na to, jak je psychický stav člověka převeden do vizuální podoby. Tím se výstava rozrůstá o zcela nový rozměr, a nabízí tak pohled nejen na „obrazy mysli“, ale také na dějinný vývoj „čtení mysli z obrazů“ zahrnující interpretace filozofů, neurovědců a historiků umění. A i když se jedná o úvahy zcela logické, vybízí expozice k novým otázkám hledajícím podstatu lidského nitra, mozku, duše člověka, jež jsou tu vyobrazeny v celé své složitosti, křehkosti i rozpolcenosti.

V podtextu výstavy tak stále rezonuje dvojotázka, jak mohou nové poznatky o lidské mysli prospět historikům a kritikům umění, kteří se snaží umělecká díla zpřístupnit návštěvníkům galerií? A také jak mohou humanitní vědy zabývající se uměním obohatit současný výzkum mysli?

Pojem Obrazy mysli kurátoři nezvolili náhodně. Kritici umění tak v historii nazývali taková díla, jež více než vnější realitu zachycují vnitřní stav mysli tvůrce. Proto lze vystavené krajinomalby, obrazy i objekty vnímat jako svébytné metafory mysli i když tak autory nebyly pravděpodobně zamýšleny. Modernistický kult tváře je například zcela zřetelný v autoportrétech. Práce Egona Schieleho či Jana Zrzavého sdělují skrze pronikavý pohled více o umělcově bolavé duši, stejně tak svoji psychiku odkrývá Bohumil Kubišta. O tom, že fenomén portrétu stále prochází proměnou, přesvědčí práce Ivany Lomové; žluté podobizny autorčiných přítelkyň podnítí divákovo „čtení“ mysli. Řečeno slovy Edvarda Muncha, jehož tvorbu na výstavě zastupuje hned několik děl: Právě tak jako da Vinci studoval záhyby lidského těla a pitval mrtvoly, já se snažím pitvat duše.

Munchovy obrazy lze na výstavě nahlížet jako metaforu úzkosti, aniž by odkrývaly konkrétní emoční rozpoložení. Bezvýrazné tváře s nepřítomným pohledem mající tradici v evropském umění v expozici zastupuje jeden z portrétů Eleonory z Toleda od Agnola Bronzina, práce Karla Malicha zase upozorňují na takový stav člověka, v němž se subjektivita jednotlivce prolíná s okolním světem (instalace v úvodu výstavy skrze niž lze pozorovat Giacominiho „řezy mozkem“).

Upozaděna nezůstává domovská sbírka Moravské galerie. Mezi díly návštěvníci (znovu)objeví například Rembrandtovu Vlastní podobiznu, Šílence Jana Zrzavého, Cranachovu Podobiznu Martina Luthera či Snovou krajinu Bohumíra Matala. Ta zapadá do cyklu reflektující malířův pobyt v nacistických lágrech. Bezútěšná scenerie této kresby zachycuje přeludy a ženská torza, černé jezero symbolizuje nevědomou hloubku.

Tvorbu Leonarda da Vinci zastupují hned v úvodní části výstavy tři kresby. Do svých exaktních studií lebky, hlavy a nervů da Vinci vnáší novátorsky zobrazovací postupy z architektury, čímž demonstruje přesnou polohu takzvaného senso comune neboli místa, kde se sbíhají všechny smysly.

Pozornost návštěvníků tentokrát v samém závěru expozice, si zaslouží dílo Andrewa Carnieho. Ten přenesl překreslené tvary neuronů na průhledné fólie promítané na plátno. Jeho časová instalace Magic Forest (Kouzelný les) je umístěná v zatemnělém prostoru a pomocí prolínání diapozitivů zde umělec zkoumá proměňující se rozvětvené tvary systému neuronů v imaginárním mozku.

Přímé zobrazení

Výstava Obrazy mysli / Mysl v obrazech představuje v kontextu stěžejních dějinných etap vývoj pojetí duše, mozku i představy o jejich vzájemných souvislostech. A co je důležité, nezapomíná při tom na diváka. Architektonické řešení výstavy návštěvníka vede od jednotlivin k celku a naopak, v ucelených tématech poukazuje na detaily, jež by mohly méně pozornému oku uniknout.

Výstava ukazuje, že umění jako „fenomén jednotlivce“ zůstává primárním zdrojem poznání lidské mysli a přináší poznatky stejně relevantní jako dnešní věda. Ukazuje i to, že umění není produktem mozku, ale mysli, a že hranice mezi subjektivním (autorským) pohledem a vědeckým (reálným?) poznatkem je proměnná. Zajímavé je také zjištění, že i když měla výstava akcentovat především význam obrazu, nakonec paradoxně poukazuje také na jeho limity. I po detailním zkoumání různorodých prací tak může návštěvník získat dojem, že lidská mysl přímému zobrazení stále uniká a že konkrétní obraz mysli nelze vlastně nikdy vytvořit.