Sofoklova tragédie Král Oidipus je natolik nadčasová, že se snad může odvíjet v jakýchkoli reáliích. Režisér Martin Františák a výtvarník scény i kostýmů Marek Cpin sevřeli tento děsivý příběh o nevyhnutelnosti osudu do tří vysokých matně bílých stěn. Díky rafinovanému nasvěcování však dokáží své základní barevné ladění sugestivně měnit. Tyto zdi královského paláce jsou na první pohled holé, avšak takřka hned divák zaregistruje trojici stejně světlých ribstolů.

Nejsou zde jen na okrasu, neboť choreografky Tereza Ondrová a Veronika Knytlová některým aktérům předepisují dostat se na co nejvyšší příčku. Na scéně nechybí ani zcela tuctově vyvedené umyvadlo s tekoucí vodou. Bez ní by Oidipus nemohl ze svých rukou smýt ulpělou krev. Jde o jeden z nejhlouběji zadírajících se momentů nového brněnského nastudování Krále Oidipa.

Františákova snad ani ne stominutová nonstop inscenace působí bezčasově, respektive nadčasově. Nezapře v sobě antikizující patos, a to zejména v přednesu, avšak především z výtvarného hlediska značně reflektuje současnost. K antice nenásilně odkazuje relativně velmi početný chór, jehož bosí členové s bíle natřenými obličeji nebo v maskách téže barvy předstupují nejprve v černých, v závěru pak v bílých kostýmech. Z divákova pohledu vpravo vzadu scény je směstnána čtveřice hudebníků, kteří zvládají dvě violoncella, perkusi a hoboj. Hudba Nikose Engonidise v sobě nezapře exotický kolorit, i ona má archaizující nádech.

Vnímavý divák jistě ocení kaskádu režisérových nápadů, kdy se mu skvěle podařilo vypointovat vztahy mezi postavami. Nezapomenutelná sekvence je třeba ta, kdy Oidipus dochází k poznání, že vrahem vlastního otce Laia je on sám. V zoufalství zavrtává svou hlavu do svého černého trůnu, posléze ho převrací na svou hlavu, jako by se v něm chtěl celý schovat. Vznikl tak další ze sugestivních momentů brněnské inscenace.

Kolísání mezi antikou a dneškem potvrzuje i Oidipův oděv. Černá košile, černé kalhoty, tmavě šedá vesta i dlouhý plášť stejné barvy podtrhují Oidipovu královskou důstojnost. S panovníkovým oděvem navíc skvěle harmonizují střihy potemnělých kostýmů ostatních účinkujících.

Zatímco z režijně-výtvarného hlediska není inscenace Sofoklova Krále Oidipa chudá na nápady, její největší minus lze spatřovat ve výkonech herců. I v jejich hlasových projevech lze snáze vystopovat snahu o vyjádření kontrastu mezi zvučným patetickým přednesem a velmi civilně introvertním podáním textu, které převažuje. Aktéři tyto repliky mnohdy pronášejí v dynamické škále mezzoforte až piano, spíše pianissimo, takže je zaregistrují snad jen diváci v prvních řadách v přízemí. Nad ním jsou však ještě tři pořadí a leckdy se při mimořádných příležitostech obsazuje i pořadí čtvrté.

Škoda, že nejvíce „zašumlovaných" pasáží měl o premiéře na svém kontě představitel titulní role Martin Siničák. Ten sice skvěle vypointoval řadu dramaticky vyhrocených vrcholů, „prázdné plochy" jako by však přesto převažovaly. Jistý podíl viny nese v tomto ohledu i režisér, který si měl „operní akustiku" Mahenova divadla osahat z nejrůznější úhlů poslechu. Relativně uspokojivou srozumitelnost slova naopak nezapřeli hostující herci Tomáš Šulaj (Kreon) ze Slováckého divadla Uherské Hradiště, Helena Dvořáková (Iokasté) z pražského Divadla v Dlouhé či „domácí" Martin Sláma (Diúv kněz) a Drahomíra Hofmannová (věštkyně Teiresia).

Nový brněnský Král Oidipus osloví zřejmě především přemýšlivého diváka. A pro leckoho je to určitě i první živé setkání s antickou tragédií. Nicméně ještě nedávno uvádělo stejný titul i Městské divadlo Brno. Derniéru zde měla Mošova inscenace 3. června 2013. Není to tedy na Brno příliš rychlý návrat Krále Oidipa?

VLADIMÍR ČECH, autor je divadelní kritik