VYBERTE SI REGION

Olga Tokarczuková: Kniha klade provokativní otázky

Brno /ROZHOVOR/ -Polská prozaička Olga Tokarczuková dnes Brňanům představí svůj nejnovější román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.

4.1.2012
SDÍLEJ:

Olga Tokarczuková.Foto: archiv Olgy Tokarczukové

Ještě než se rozhodla pro literární dráhu, pracovala jako psychoterapeutka. V současnosti je Olga Tokarczuková jednou z nejčtenějších polských autorek a držitelkou několika literárních cen.

Na autorském večeru v Brně dnes představí svůj román z roku 2010, který v českém překladu vydalo brněnské nakladatelství Host. „Je to zřejmě má první kniha napsaná se smyslem pro humor. Možná trochu černým, ale doufám, že mí čtenáři mají černý smysl pro humor,“ říká spisovatelka žijící ve Vratislavi.

V Brně dnes blíže představíte román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. O čem kniha pojednává?
Je to román s „dvojitým dnem“ – v první vrstvě detektivka, kde se to hemží mrtvolami a čekáme na vyřešení záhady, které pro čtenáře doufám nebude od začátku úplně samozřejmé. Ve druhé vrstvě pak kniha klade nepříjemné, provokativní a docela podstatné otázky…

Žánrově lze příběh označit jako morální thriller. Nakolik téma morálky prostupuje dějem?
Ano, morální otázky… Nejjednodušeji řečeno – vycházejí ze situace, v níž jednotlivec stojí proti platným zákonům, které jsou ale podle jeho názoru nelidské a špatné. Jak se má zachovat příkladný občan tváří v tvář zákonům, jež nepřijímá a neváží si jich? Kam až člověk může zajít v boji se zlem? Světí účel prostředky? V určitém smyslu – a to je třetí vrstva – román vypráví o životě na okraji světa, v Kladské kotlině (opět!), na polsko-českých hranicích.

Hlavní hrdinka příběhu čte ráda verše anglického básníka Williama Blakea. To napovídá i název knihy citující jednu z jeho básní. Jaký vztah máte k Blakeově dílu?
Hlavní hrdinka knihy a její přátelé jsou postavy poměrně nekonvenční, izolované. Janina je starší paní, osamělá, vyloučená ze společnosti. Nikdo jí neposlouchá, nikdo jí nebere vážně. Podobné je to i s jejími přáteli – jsou to lidé trochu divní, rozhodně ne průměrní. Proto je pochopitelné, že milují Blakea. Poezie, filozofie a vůbec životní postoj Williama Blakea je pro mě hlasem rebela, člověka stojícího proti establishmentu, který nebyl za svého života doceněn, nepatřil k miláčkům davu, ale přitom odvážně kritizoval pokrytectví církve, vládnoucí třídu i omezené myšlení svých současníků. Je to anachronismus, ale řekla bych, že to byl první hippie. Zároveň měl odvahu spřádat velké metafyzické vize spásy světa. Stvořil novou, absolutně neopakovatelnou mytologii, v níž cítíme gnostické vlivy. Vždycky se držel trochu stranou, bojoval s Newtonem, s nímž si ztotožňoval – samozřejmě přehnaně – bezmyšlenkovité chápání podstaty vesmíru, světa jako stroje, tedy čirý scientismus. Patřil mezi předchůdce romantiků.
Od střední školy mě jako osobnost fascinoval, ačkoli jeho poezii jsem moc nerozuměla. Divná shoda náhod – ze čtyř polských překladatelů Blakea tři bydleli v Kladské kotlině. Nějak se nám sem ten Blake hodí.

Po návštěvě Brna vás čeká ještě cesta do Uherského Hradiště, kde se zúčastníte uvedení inscenace Denní dům, noční dům. Ta vznikla podle vaší stejnojmenné prózy. Nakolik jste se na dramatizaci podílela?
Adaptaci připravila Renata Putzlacher. Je to výjimečná autorka a mám k ní plnou důvěru. Neumím si představit, jak bude představení vypadat a jsem velmi zvědavá, bude to pro mě překvapení. Jediným vodítkem jsou zatím fotky ze zkoušek, které jsem dostala.

Jaké vaše další texty byly na jeviště převedeny?
Jedna z mých prvních knih, Pravěk a jiné časy, byla uvedena roku 1999 v Českém Těšíně. Hru režíroval Ondřej Spišák a velmi se mi líbila. Tento text v Polsku hrál i Teatr Wierszalin a vznikla televizní inscenace. Básnickou adaptaci románu Denní dům, noční dům připravili také v Německu, nedávno byla v Poznani uvedena hra na motivy mého posledního románu. Do práce dramatika a režiséra však nezasahuji, divadlo je pro mě čistá magie a raději se jí účastním z hlediště.

Vaší první vydanou knihou byla sbírka básní Města v zrcadlech. Píšete ještě poezii? Nebo s ní například nějak jinak pracujete při psaní románů?
To nestojí za řeč. Básně jsem psala, protože jsem neměla čas na prózu. Poezie mě tolik nepřitahuje, často jí nerozumím a necítím ji. Není nad dobře napsaný román. To je také poezie, ale navíc ještě spojená s časem a událostmi.

V současnosti patříte k nejčtenějším polským prozaičkám. Která z vašich knih měla největší ohlasy?
Nejúspěšnější je asi Pravěk a jiné časy. Kniha vyšla v roce 1996, pro mě už je tedy poměrně vzdálená, ale v Polsku je stále velmi čtená, zejména proto, že je na seznamu povinné četby pro střední školy. Kdybych měla spočítat počet prodaných kusů, byl by nejúspěšnější Pravěk. Velkou odezvu měli také Běguni (česky v roce 2008 vydalo nakladatelství Host, pozn. red.), protože za ně jsem získala literární cenu Nike, která tradičně přitahuje pozornost čtenářů a zvyšuje prodejnost.

Nakolik jsou vaše příběhy autobiografické?
Na takovou otázku je pro mě těžké odpovědět. Všechny mé knihy jsou určitým způsobem autobiografické, vycházejí z mých vlastních zkušeností, zážitků, ale také z toho, co cítím, o čem přemýšlím, čemu se věnuji. Čtenář často naivně pokládá za autobiografické knihy v první osobě. Tak jednoduché to ale není. Vypravěčka, která je mi velmi podobná, se asi poprvé objevila v románu Běguni. Ale nikdy to nejsem úplně já.

Pro své snové a poeticky laděné příběhy býváte často přirovnávána k Márquezovi. Co na to říkáte?
To je velká lichotka, ale podle mého názoru a upřímně řečeno, je to příliš velké zjednodušení. Márquez je živelný, fantastický, smyslový. Já, jak se sluší na člověka ze severu, jsem chladnější, udržuji si větší odstup. Ale hodně nás spojuje: oba rádi posouváme hranice toho, co bývá obecně považováno za reálné.

Vyučujete tvůrčí psaní na Opolské univerzitě. Co studentům nejčastěji zdůrazňujete? Co je podle vás pro začínající autory nejdůležitější?
S překvapením jsem zjistila, že většina mých studentů vůbec nečte! Chtějí se stát spisovateli, ale sami nečtou. Domnívám se, že existuje přímá úměra: na tisíc přečtených stránek připadá jedna strana dobře napsaného textu. Je to kruté, ale pravdivé.

Na čem pracujete nyní?
Píšu teď velmi rozsáhlý a náročný román, jehož děj se odehrává v 18. století, mimo jiné také v Brně. Nechci o něm říct víc, protože si myslím, že když se o práci moc mluví, napětí poklesne a najednou není o čem psát.

Přeložila Lucie Zakopalová.

Autorský večer v Brně:
Název programu: Olga Tokarczuková a démoni Kladské kotliny
Datum a místo: 4. ledna 2012, od 19.00 hodin. Místogalerie na Skleněné louce v Kounicově ulici 23, Brno.
Vstup je volný.

Kdo je Olga Tokarczuková?

- narodila se 29. ledna 1962
- je spisovatelkou na „volné noze“, vyučuje tvůrčí psaní na opolské univerzitě.
- je držitelkou několika literárních cen, a to jak v Polsku, tak v zahraničí. Roku 2008 obdržela cenu hlavní poroty polského nejvýznamnějšího ocenění, Nike.
- žije v polské Vratislavi, má dospělého syna Zbyszka a partnera Grzegorze.

Autor: Markéta Stulírová

4.1.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Doprava na Zvonařce zkolabovala. Autobusy se opožďovaly i o hodinu

Brno – I desítky minut v kolonách. S takovým zdržením museli počítat řidiči, kteří ve středu odpoledne projížděli ulicemi Zvonařka a Plotní. Kvůli vážné dopravní nehodě a jejímu následnému vyšetřování doprava v ulicích zkolabovala. Auta, autobusy i tramvaje linky 12 uvízly v kolonách. Situace se zlepšila až před půl sedmou hodinou večer.

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Fenomén Ondra: Lezení na OH? Mám z toho strach, je to trochu paskvil

Praha, Brno /ROZHOVOR/ - Není to až tak dávno, co o něm věděl jen úzký okruh lezeckých nadšenců. A vida když v pondělí uspořádal tiskovku po návratu z úspěšné mise Dawn Wall (v kalifornských Yosemitech vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masivu El Capitan), tísnil se na ní solidní hrozen novinářů a několik televizních štábů. Z brněnského sportovního lezce Adama Ondry je definitivně hvězda tuzemského sportu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies