Uvedení nové operety na programu Janáčkova divadla, Offenbachovy Perikoly, zůstalo daleko za očekáváním. Inscenace působí lacině a povrchně a snesitelné je vlastně jen díky velmi dobrým výkonům sólistů v hlavních rolích.

Přestože samotné místo této operety v programu Janáčkovy opery je diskutabilní, domnívám se, že i tento povýtce neaktuální kus by se proměnil v živé umění nebo alespoň zábavu v rukou opravdu vynalézavého režiséra. Tomáš Studený však pouze využil osvědčených oper(et)ních klišé, která znásobil a zabalil do rádoby uměleckého, „postmoderního“ hávu.

Dramaturgický krok, za kterým snad stojí německý dirigent a offenbachovský specialista Caspar Richter, mi připadá podivný ze dvou důvodů. Za prvé existují operety, které jsou podstatně inscenačně vděčnější než tato „exotická“ fraška; kdybychom zůstali u Offenbacha, tak jde zejména o Orfea v podsvětí. Za druhé máme několik českých operet, které by byly zpestřením programu už z toho důvodu, že se dnes běžně vůbec nehrají hudby a zábavy v nich samotných není o nic méně než v Perikole. Nehledě na to, že nejsilnějšími momenty Offenbachovy operety jsou melodie ukradené Rossinimu a Donizettimu. Jen namátkou bych připomněl Bendlovu Indickou princeznu nebo Pana profesora v pekle od Karla Moora, operety Frimlovy, Benešovy a jiných autorů.

Brněnští inscenátoři se zaklínají tvrzením, že „Perikola bývá zcela oprávněně zařazována mezi nejzdařilejší díla otce operety.“ To je sice pravda, nesmíme však zapomínat, že úspěšnost operety jako typu hudebního divadla nebyla dána jeho imanentní uměleckou hodnotou nebo vtipností, ale byla podmíněna uplatňováním aktuálních námětů, prvků satiry, parodie a využíváním dobových módních tanců. Tedy jednoduše řečeno: byla oblíbená, protože byla srozumitelná, aktuální a zábavná.

Dnes ale nemůže být v případě jakékoliv klasické operety o aktuálnosti ani řeč. Nelze spoléhat na pouhé zobrazování „archetypů“ (milostný trojúhelník, chudí versus bohatí, zkorumpovaní politici atd.) ani na recyklování maloměšťáckých košilatých vtípků. Ty samy o sobě humor nevytvářejí. Humor spočívá v ozvláštnění a toho bylo v Perikole, žel Bohu, pramálo. Výbuch smíchu v hledišti se neobjevil ani jednou.

Ústředním prvkem scény byla pohyblivá písmena v nadživotní velikosti. Nápad jistě ne špatný pokud by sloužil tomu hlavnímu, o co v divadle jde, tedy dramatu. Roztodivné kombinace liter (OLÉ ALKO KRÁL PERIKOLA REPUBLIKA) však tento účel neplnily. Barevně byla scéna roztříštěná, zmatená, funkčně nesmyslná; výjimkou byl moment, kdy se slovo PERIKOLA přeskupilo a ukázalo svůj „rub“, v němž se odehrávala vězeňská scéna. Nepochopil jsem také, co dělali na scéně polykači ohně. Tedy kromě toho, že na konci třetího dějství odváděli pozornost od hlavní akce.

Pěvecké výkony v hlavních rolích dělaly Perikolu jakž takž snesitelnou. Jan Šťáva (Don Andrés de Ribeira) disponuje nejen výrazným charakterním basem (přestože zpívá role buffo basu), ale nepochybně také komickým talentem. Z toho mála, co role peruánského místokrále po stránce komiky nabízí, dokázal vytěžit maximum. Mezzosopranistka Jana Wallingerová v roli Perikoly působila přesvědčivě, její zpěv byl oslnivý, deklamace a herecký projev už méně. Lyrický tenor Ondřej Koplík vsadil na poměrně přirozené herectví, dominoval v mluvených pasážích. Z vedlejších rolí zaujala Lucie Kašpárková v roli Berginelly a Jaroslav Kuneš jako Starý vězeň.

Hudba jako taková však k soudržnosti operety moc nepřispěla. Richter řídil orchestr s přesností, ale to bylo asi tak vše. Chyběly větší nuance (pravda, partitura toho mnoho nenabízí), dynamické oblouky a především tah. Hudba zde fungovala pouze jako tiché líbivé podkreslení. Taneční vložky v choreografii Hany Košíkové byly ubohé a nedotažené, naopak sborové výstupy tradičně solidní.

Shrnuto a podtrženo, tuto inscenaci si mohlo Národní divadlo odpustit. Veřejnou generálku komické (!) zpěvohry v době státního smutku pak považuji přímo za nehoráznost.

MILOŠ ZAPLETAL (autor je student hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně)