Osud Dona Quijota vyprávějí už 23 let

Už více než čtyřtisíckrát, navíc v pěti světových jazycích bojoval soubor Divadla klauniky s nezkrotnými lopatkami obřích větrných mlýnů. Netradiční improvizační představení Don Quijote de la mAncha hraje nepřetržitě od roku 1988. Historii i současnost Divadla klauniky přibližuje další díl seriálu Deníku Rovnost.

Brněnský soubor založili Zdeněk Mazáč se Zdeňkem Korčianem v roce 1986. Od počátků se hlásí k principu tvorby mima Bolka Polívky, v jehož divadle se o čtyři roky později stali stálou studiovou scénou. „Profilujeme se výhradně jako autorské divadlo. Snažíme se propojovat klasickou divadelní formu s volnou improvizací a originálním inscenačním přístupem,“ popsal umělecké směřování souboru jeho vedoucí a „hlavní klaun“ Zdeněk Mazáč.

Právě podle Polívkova zadání a pod jeho režijním vedením nazkoušel soubor na jaře 1988 komedii podle slavného románu Miguela de Cervantese Saavedry, která líčí osudy bludného rytíře Dona Quijota a jeho věrného služebníka Sancha Panzy. „Představení bylo původně nastudováno pro klasické divadelní prostory. Postupně jsme ho ale začali čím dál víc hrát venku na hradních nádvořích, zámcích, náměstích i v přírodních amfiteátrech,“ uvedl Mazáč. Dodal, že ve své kompletní verzi má inscenace čtyři hodiny, ale ta se aktuálně upravuje právě podle místa uvádění. Většinou tak mívá devadesátiminutovou délku.

Jednotlivé pasáže z románu se ve hře prolínají s osudy bláznivého dvoumetrového profesora a stodvacetikilového vychovatele. „Komedie má podtitul didaktická klaunykiáda. Každé představení je vedené jako vyučovací hodina a diváci jsou našimi žáky,“ přiblížila obsah hry členka souboru Monika Homolová.

Divadlo klauniky později přidalo i obměnu představení s názvem Don Quijote de la Ancha, kde postavu zbrojnoše Sanchy přebírá ženská představitelka. S touto verzí dnes hostuje různě po republice v průměru desetkrát měsíčně. „Za roky uvádění se nám v této roli vystřídalo čtrnáct hereček, mezi nimi třeba i Bára Štěpánová,“ uvedl Mazáč.

Členka Divadla klauniky Monika Homolová říká: Řehtají se mému pupku

ROZHOVOR - Dvanáct let převtělování se do jediné role má za sebou Monika Homolová. Stodvacetikilovou vychovatelku Anchu si zahrála už při více než třinácti stech reprízách inscenace Dona Quijota. „A pořád mě to baví,“ přiznává pětatřicetiletá absolventka výchovné dramatiky na Divadelní akademii múzických umění.

Jak se vám daří objevovat ve stejné hře pořád něco nového?
Jde to snadno díky tomu, že vycházíme z publika a jeho reakcí. Proto žádné představení nemůže být dvakrát stejné. I já se pořád snažím nacházet si na postavě Anchy něco nového. Rozhodně si ani po té době nemyslím, že ji umím dokonale.

Ancha zaujme už jenom svým zevnějškem. Neodvádí to trochu pozornost od děje?
Je pravda, že hlavně při hraní pro školy se studenti na začátku dost řehtají mému obrovskému pupku, nohám a zadku. Pak se ale víc ponoří do děje a je to v pohodě.

Jak nakládáte s tím, že vlastně hrajete mužskou postavu?
Snažím se prostě tvářit, že jsem muž. (smích) Pomáhá mi v tom určitě i náš princip jisté herecké naivity a přiznaného amatérismu.