Původně sloužil jako zařízení pro výchovu opuštěných dívek, dnes je Palác šlechtičen jednou z expozic Moravského zemského muzea. Kromě krátkodobých výstav inspirovaných národopisnou tematikou však tato budova ze 17. století, jejíž součástí je i kaple s barokními freskami, skrývá pečlivě střežené depozitáře. V nich pracovníci muzea každodenně pečují nejen o předměty lidového umění a řemeslné výrobky, ale i o historické hračky, více jak sto let staré těstové výrobky nebo kraslice z konce 19. století.

Depozitáře Moravského zemského muzea v Brně, které je druhou největší a zároveň druhou nejstarší muzejní institucí v České republice, se vzhledem ke složitému systému podzemí města nacházejí v prvním patře a podkroví Paláce šlechtičen.

Každá z místností má dle konkrétní sbírky jinou vlhkost vzduchu, exponáty zaměstnanci muzea ukládají do regálů, krabic, obálek nebo speciálních stojanů.

V zadní části budovy depozitáře skrývají cenné náboženské plastiky a obrazy. „Většina předmětů pochází z domácích sbírek. Je těžké určit, kdy přesně vznikly. Jejich autoři se totiž sice inspirovali poutními sochami, plastiky však mohly vzniknout až později,“ uvedla kurátorka sbírky lidového umění Alena Kalinová. Nejstarší plastikou muzea je Svatá Barbora z 18. století, mezi nejnovější přírůstky patří přes metr vysocí Valach a Valaška z roku 1985. Ze dřeva je vyřezal Michal Žitník z Rožnova pod Radhoštěm. Zajímavá je i stejně stará a necelý metr vysoká plastika Františka Košíka nazvaná Ecce Homo.

Hitler a skořápky

Sbírka lidových kreseb a grafik obsahuje kromě ručně kreslených a kolorovaných modliteb také soubor tištěných špalíčků, takzvaných kramářských písní, zdobených dřevořezy. Obrazům naivního umění i profesionálně zpracovaným dílům dříve muzeum nevěnovalo příliš velkou pozornost, dnes je k veliké radosti pracovníkům muzea restaurují studenti.

K nejvýznamnějším na území České republiky patří kolekce keramiky Moravského zemského muzea s více než šesti tisíci kusy. Exponáty jsou k zhlédnutí v takzvaných studijních expozicích, k jejichž prohlídce se mohou návštěvníci předem objednat. „Jednou z nejcennějších součástí sbírky jsou habánské výrobky. Nejstarší kus, torzo lékárenské nádoby, pochází z let 1580 až 1610,“ přiblížila historii keramické tvorby vedoucí Etnografického ústavu Hana Dvořáková.

Do keramické sbírky patří i výrobky kamnářského řemesla, z nichž upoutá například soubor zvířecích plastik z druhé poloviny 19. století, jež zdobily vrcholek kachlových kamen. Nejstaršími v této sbírce jsou pak malované čtyřboké láhve neboli prysky, které lidé používali k obřadním událostem.

Samostatný depozitář provoněný perníkovým kořením si vysloužily také těstové výrobky a svatební koláče. Nejedná se však o sladké laskominy určené k jídlu, ale o dekorační ozdoby určené na svatby, hody nebo jiné příležitosti. V této sbírce lze najít svatební koláče z roku 1895. „Při jejich uchování je nutné dodržovat přísná pravidla a využívat jen velmi odborných konzervátorských zásahů. Například při deratizaci depozitáře jsme přišli na to, že musíme postřiky obměňovat, protože škůdci si na ně po nějaké době zvyknou a jsou vůči nim imunní,“ vysvětlila postup při konzervaci netradičních exponátů Dvořáková.

Jarní zvyky moravského, vnorovského, ale i uherskohradišťského kraje připomene sbírka kraslic, které patří další z depozitářů Paláce šlechtičen. „Ve sbírce je přes pět tisíc kusů kraslic zdobených batikováním, vyškrábáváním, voskováním, nalepováním, ale i okováním. Jsou tu i kraslice ukrajinské, polské, lužické, maďarské či bulharské,“ vyjmenovala stěžejní část sbírky mluvčí Moravského zemského muzea Eva Pánková. Nejstarší kraslice uložené v dřevěných zásuvkách Etnografického ústavu maléřky vyrobily už v roce 1870, ty první z osmého či devátého století však muzeum střeží v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu. Jedná se totiž o kraslice zkamenělé. „Původně se kraslice vyráběly z celých vajec. Zdobení vyfouknutých skořápek se uchytilo až za Adolfa Hitlera, kdy se kvůli válce muselo šetřit,“ prozradila Dvořáková.

Babička i Maryša

Nedílnou součástí muzejního inventáře jsou hračky a figurky husarů, trubačů, koníků či panenek. „Okolo roku 1880 byl v Brně velmi rozvinutý textilní průmysl a s ním souvisela i výroba látkových panenek. Ve stylu art deco se vyráběly panenky s biskvitovou hlavou, což byla speciální porcelánová hmota, avšak nepolévaná,“ přiblížila Dvořáková podobu hraček z počátku 20. století uložených v půdních prostorách budovy. Dodala také, že většinou tyto esteticky sladěné postavičky sloužily spíše jako dekorace do pokojů. Lidové obyčeje připomínají také májky, Morany, smrtky či dožínkové věnce, z nichž jsou zvlášť působivé ty valašské, doplněné barevnými papírovými ozdobami.

Nejrozsáhlejší v etnografickém fondu je kolekce lidového textilu, do níž patří osmapadesát tisíc exponátů. Pracovníci muzea ji rozčlenili dle regionů. „Specifické jsou například moravské dámské živůtky, které na rozdíl od těch ostatních, které tvarovaly vnady, hruď žen naopak stahovaly,“ uvedla vedoucí sbírky textilu Lenka Nováková.

Lidové oděvy uložené v depozitářích bez přímého větrání si nejednou do pohádek a historických seriálů zapůjčila Česká televize nebo brněnské Divadlo Na provázku. „Inscenátoři si je půjčí a podle nich si nechají ušít repliky. Z televizních pohádek to byl například pohádkový příběh Sedmero krkavců, z divadelních her pak proslulá Babička nebo Maryša v Huse na provázku,“ dodala Němcová.

Mezi další neopomenutelné exponáty Etnografického ústavu patří pluh, který nyní u příležitosti projektu První zemědělci vystavuje Dietrichsteinský palác na Zelném trhu a s nímž v roce 1769 oral císař Josef II., nebo voskové plastiky pod sklem. Ty bývaly součástí domácích oltářů a dle Hany Dvořákové je lze považovat za první příklad masového průmyslového kýče.