VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pancolová: Má nejoblíbenější kniha? Ta, kterou právě píši

Brno /ROZHOVOR/ – Brněnské nakladatelství Jota vydalo další bestseller francouzské spisovatelky Katherine Pancolové pocházející z marocké Casablanky.

24.9.2013
SDÍLEJ:

Romány Katherine Pancolové byly přeloženy do 25 jazyků a po celém světě se jich prodalo přes tři miliony výtisků.Foto: Sylvie Lancrenon

Její románová trilogie s hlavní hrdinkou Joséphine má ve Francii velký úspěch. Prvního dílu Žluté oči krokodýlů se prodalo přes milion kusů a právě se podle něj natáčí film s Julií Depardieu a Emanuelle Béart. Následovala další dvě pokračování: Pomalý valčík želviček a Veverky v Central parku bývají v pondělí smutné. Právě díky této sérii se Katherine Pancolová stala celosvětově úspěšnou autorkou – i v České republice, kde vydání těchto tří svazků právě završilo brněnské nakladatelství Jo­ta.

Všechny z knih zmíněné trilogie zachycují spletité životní osudy obyčejných lidí. Nakolik jsou inspirované vaším životem?

Italský režisér Roberto Rossellini jednou řekl: „Není potřeba si příběhy vymýšlet, stačí čerpat ze života. V něm je vše." A přesně to dělám. Když začnu psát, prostě otevřu náruč a život sám mi posílá příběhy, postavy, kulisy či vůně. A já se jen nadechnu, dotknu se toho a zaznamenávám. Pak se vžívám do své postavy. Jdu jako ona, myslím jako ona. Stanu se jí, ať se jedná o ženu či muže. Jsem jako herec a role, kterou hraje.

Ve zmíněné trilogii jste snad nejvíc z vašich dosud vydaných knih zúročila své dojmy z cestování. Je pro vás snadné vracet se v paměti proti proudu času?

Deset let jsem žila v New Yorku, žila jsem v Paříži, žila jsem v Londýně i v Římě. Mé vzpomínky nejsou vzpomínky cestovatele, ale vzpomínky na život, který jsem v každém z těchto měst vedla. Vůně chleba a vůně jitra, dlažební kostky, květy na stromech, zametači, tramvaje… A pokaždé si věci zaznamenávám, fotím, hledám kulisy pro své hrdiny a jejich příběhy.

Například?

Například si dobře pamatuji na jeden krásný malý park v Praze, kam jsem šla na procházku se svým milým. To místo se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Zavřu oči a vidím rozkvetlé stromy, lavičku, na které jsme seděli, pamatuji si na tu poklidnou radost ze života, na ty ještě trochu studené paprsky slunce, a pak se ten obraz dá do pohybu, najednou jsem v Praze a chodím jejími ulicemi. Když paměť zaplní emoce a drobné detaily, které vytvářejí obraz nějakého místa nebo nějaké chvíle, je to něco magického.

Za Žluté oči krokodýlů jste ve Francii získala cenu Prix Maison de la Presse. Je to i pro vás kniha „nejcennější"?

Tak to říct nelze. Má nejoblíbenější kniha je vždy ta, kterou právě píši. Je jako malé nemluvně vyžadující celou mou pozornost, zatímco ostatní knížky jsou už jako velké děti, které mají svůj vlastní život. Ale kdybych měla přece jen vybrat jednu, tak to bude asi můj román Un homme à distance (v překladu Muž na dálku, pozn. red.). Mluví se v něm o lásce a o literatuře, což jsou má dvě nejoblíbenější témata.

Několik z vašich románů jste napsala v Americe. Vnímáte nějaký rozdíl mezi americkými a francouzskými – případně evropskými čtenáři?

Vím, jak se liší každodenní život v New Yorku a v Paříži, ale co se rozdílů mezi čtenáři týče, netuším. V Americe mi zatím nevyšel žádný román. V lednu 2014 mi vydají v nakladatelství Penguin Žluté oči krokodýlů, pak bych snad teprve mohla odpovědět.

V New Yorku jste pravidelně navštěvovala kurzy tvůrčího psaní. Naučila jste se právě zde, jak napsat dobrý román?

Je jedno pravidlo, které nám vtloukali do hlavy: Neříkejte to přímo, ukažte to. Neříkejte „je smutná", ukažte, jak je smutná. Neříkejte „je zima", ukažte někoho, komu je zima, jak potahuje nosem, jak se zachumlá do kabátu nebo si zaleze pod peřinu. Neříkejte „má zlost", ukažte, jak někdo zatíná zlostí pěsti atd. Zakazovali nám abstraktní slova. Jen detaily, detaily, božské detaily!

Původně jste pracovala jako novinářka. Nakolik vás to při psaní románů ovlivnilo?

Právě to mě naučilo zaměřovat se na detaily. Pozorovat, pozorovat, to je princip všeho! Vypozorovat, kdy lidi lžou, podvádějí, něco předstírají, a jak to dělají. A je jedno, zda děláte rozhovor nebo reportáž. Jako novinář musíte být neustále ve střehu, hledat, kde se skrývá pravda, nenechat se nachytat. A hlavně – jít k jádru věci.

Připravila jste spoustu rozhovorů se světoznámými osobnostmi. Které z nich na vás nejvíc zapůsobily?

Slavné lidi si už paradoxně moc nevybavuji. Víte, oni nejsou až tak zajímaví. Jejich největší vášní jsou oni sami a vnitřně jsou většinou velmi chudí. Mají velké, opravdu velké ego! Ale dobře si například pamatuji na rozhovor s Meryl Streepovou, Sydneym Pollackem, Williamem Styronem nebo Louise Brooksovou.

Narodila jste se v marocké Casablance. Nesete si s sebou životem něco z tohoto prostředí?

Ano! Zvuky, vůně, barvy, chuť sladkostí, křik trhovců pod okny, slunce, výraz v očích dětí, laskavost lidí. V Maroku jsem vyrostla a cítím se tam opravdu dobře. Ale když jsme odjeli, bylo mi teprve pět, takže svět dospělých jsem tam neměla příležitost poznat. V paměti mi zůstaly jen hry, slunce, smích a svoboda toulat se podle libosti.

Kteří ze současných prozaiků a básníků patří k vašim oblíbeným?

Mám ráda americkou autorku Lauru Kaschischkovou, právě pročítám všechny její romány. A básníci? Čtu jen ty dávno zesnulé.

A z knih ve vaší knihovně? Kterou máte nejraději?

Nedokážu vybrat jednu, neustále se to mění. Zbožňuji Balzaka, Flauberta, Colette, Jane Austenovou, Flannery O'Connorovou, Carson McCullersovou­,Faulknera, Maupassanta, Tolstého… Zvolit jednoho autora mezi všemi je jako vybírat ruku, kterou vám mají useknout!

Kdy a v jakém prostředí nejraději píšete?

V psaní jsem poměrně disciplinovaná. Ráno si dávám načas, čtu noviny, telefonuji přátelům, dělám si poznámky a přemýšlím. Odpoledne píši, každý den od dvou hodin odpoledne do sedmi večer. Pak odpočívám, jdu na procházku a nezáleží na tom, zda jsem v Paříži, New Yorku nebo v Normandii, kde mám domek u moře blízko Etretatu. Večer jdu většinou na večeři s přáteli. Další den se rituál opakuje. Tak jde můj život, když právě píšu. 

KDO JE KATHERINE PANCOLOVÁ
- narodila se roku 1954 v Maroku, v 5 letech s rodiči odešla do Francie
- vystudovala literaturu a poté působila jako učitelka francouzštiny a latiny, poté se stala novinářkou. Když pracovala pro Paris-Match a Cosmopolitan, všiml si jí vydavatel, který ji vybídl, aby začala psát knihy
- po úspěchu svého prvního románu Nejprve já (1979) se stěhuje do New Yorku. Nyní žije ve Francii, je rozvedená a má dvě děti
- roku 2007 byla Pancolová ve Francii vyhlášena spisovatelkou roku
- dosud napsala čtrnáct románů, z nichž měla největší úspěch volná trilogie Žluté oči krokodýlů (2006, česky 2011), Pomalý valčík želviček (2008, česky 2012) a Veverky z Central Parku bývají v pondělí smutné (2010, česky 2013), kterou vydalo brněnské nakladatelství Jota

Přeložila Katarína Horňáčková

Autor: Redakce

24.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Mít v ruce lidskou lebku nebo stehenní kost je pro studenty lékařské fakulty brněnské Masarykovy univerzity běžné. Chodí si pro ně do školní půjčovny.

Kosti? Budoucí lékaři si pro ně chodí do školní půjčovny

Svatopluk Bartík.
AKTUALIZOVÁNO
4

Kontrolní výbor projednává levné volání. Je to pokus o veřejné lynčování, tvrdí Bartík

Platy řidičů autobusů: 11 dopravců kývlo na nabídku kraje, čtyři se nevyjádřili

Brno – Krajští radní na svém středečním zasedání schvalovali dodatky smluv s autobusovými dopravci. Ti si už dříve stěžovali, že nemají dostatek peněz na navýšení platů svých řidičů, které jim přikazuje loňské nařízení vlády. „Nabídli jsme dopravcům navýšení plateb o 2,85 korun na kilometr. Jedenáct firem z patnácti na nabídku přistoupilo, čtyři se ještě nevyjádřily," uvedl náměstek hejtmana pro dopravu Roman Hanák.

Syna zpopelnili bez jejího vědomí. Matka mluví o vraždě a žaluje pohřební službu

Brno – Mrtvolu syna mi pohřební služba spálila dřív, než jsem s tím souhlasila, rozhořčila se Brňanka Simona Janů a podala žalobu na Pohřební službu města Brna. Soudní jednání ve věci, která se stala v květnu 2013, začalo ve středu u brněnského městského soudu.

Zvolte s Deníkem Rovnost největšího sportovního sympaťáka jižní Moravy roku 2016

Brno /ANKETA/ – Oceňovaní jsou nejen za svoje výkony, ale také přístup ke sportu, odezvu vůči divákům i médiím a smysl pro fair play. Setkání s nimi baví fanoušky na hřišti i mimo něj. Také kvůli nim lidé do hlediště chodí. Pokud máte mezi takovými sportovci favorita, hlasujte pro něj.

Pobodaný chtěl přivolat pomoc, žena mu proto bodla do hrudníku další nůž

Brno – Ošklivou jizvou na srdci mohla skončit hádka páru v Brně. Doslova. Když se čtyřiačtyřicetiletá žena vracela s dlouhodobým druhem z oslavy, začala se s ním hádat. Podle mužova tvrzení ho kvůli žárlivosti nejprve zfackovala a pak do něj strčila. Její partner ztratil rovnováhu, narazil do dveří a rozbil skleněnou výplň. Žena poté vzala kuchyňský nůž a bodla ho do hrudníku. „Poraněný si chtěl přivolat pomoc a telefonoval na záchranku. To ovšem ženu rozčílilo natolik, že vzala další nůž a muže bodla ještě jednou," popsala scénu ve středu policejní mluvčí Andrea Cejnková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies