VYBERTE SI REGION

Pardus: Nervozita ze mě ještě neopadla

Brno - Městské divadlo v Brně teď slaví. Herec Erik Pardus, několikaletý člen souboru, získal v neděli třetího února cenu Českého divadla za mimořádný herecký výkon. Zároveň je nominovaný na letošní Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka.

11.2.2008
SDÍLEJ:

Vítěz Erik Pardus.Foto: Tino Kratochvíl

Co pro vás znamená cena Českého divadla?
V každém případě mě to velmi potěšilo. Pro každého herce by to bylo hezké pohlazení. Při zvláštním ceremoniálu jsme byli vyzýváni na jeviště, kde výherci dostali cenu a diplom. Druhé místo získal kolega z Mahenova divadla Václav Vašák. Když cenu přebíral, viděl jsem, jak na mě ze zákulisí Zdeněk Junák pomrkává, že to mám v kapse a žertovně na mě gestikuloval, abych z toho nezpychl. Zároveň to bylo moc příjemné setkání s paní Livií Klausovou, z jejíchž rukou jsem cenu Českého divadla přebíral.

Kdo je Arthur Kirsch, postava Mittererova dramatu V jámě lvové, za níž jste cenu obdržel?
Herec Arthur Kirsch je kvůli svému židovskému původu vyštván z divadla. Asi po roce se vrátí zpět jako zarostlý sedlák, přestrojený za „pravého“ Němce, který chce hrát v divadle německého nacistického charakteru. Lidé ho v průběhu poznávají, podstatné je to, že se vrátil. Chce se mstít lidem, kteří mu ublížili. Ve dvou případech se mu to podaří. Nakonec však zjistí, že pořekadlo „Co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ty jiným“ funguje u něj jako prozření. Nakonec totiž říká: „Už je toho moc, už jsem to přehnal.“ Mám to tak i v osobním životě. Co neznám a nechápu, neodsuzuji.

Doma už máte cenu Křídla v kategorii Nejpopulárnější herec a Cenu kolegia Dokořán. Kdo je uděluje?
Jsou to ceny publika. Ta za Nejpopulárnějšího herce mě skutečně překvapila, poněvadž máme v divadle takové dravce jako Petra Štěpána, Igora Ondříčka a Martina Havelku. Takže takového ohodnocení diváků za celoroční fungování a oblibu si vážím. Cenu kolegia Dokořán jsem získal také za roli Arthura Kirsche ve hře V jámě lvové. Takže teď mám ceny tři a jsem ještě nominovaný na Cenu Thálie a cenu Alfréda Radoka za roli cara ve hře Smrt Pavla I. Když je nedostanu, tak v každém případě vyhraji tři dva. To mi stačí.

Jak na váš úspěch reagovali kolegové z divadla?
Kamarádi dobře. Nechci propagovat náš divadelní soubor a říkat, že máme nejlepší vztahy, jaké mít můžeme. Jsem však přesvědčený, že mi můj úspěch nikdo ve zlém nezávidí nebo mi ho nepřeje. Pokud ano, v žádném případě o tom nevím. Když například loni vyhrála Radka Coufalová Cenu Thálie, brali jsme to jako kolektivní úspěch. Všichni jsme stáli v době vyhlašování na vrátnici našeho divadla a když Radka Coufalová Cenu získala, byla to děsná vřava a potlesk.

Znamená to, že máte tak dobrý kolektiv?
Nechci Městskému divadlu v Brně dělat reklamu. Je ale pravda, že v poslední době mám pocit, že jsme se zkrátka dobře sešli. Vzájemný úspěch si všichni přejeme.

Jak vás obohatily televizní herecké zkušenosti?
Postava Pídi v Romanci za korunu byla asi moje největší filmová role. Strávil jsem pěkný půl rok v Praze, v době, kdy jsem ještě studoval na konzervatoři. Diváci mě jinak mohou znát třeba z Četnických humoresek. Televize a divadlo jsou žánrově odlišné, rozhodně to nelze srovnávat. Rozdíl je samozřejmě i ve finančním ohodnocení. Ale nestěžuji si. Pro mě je divadlo přijatelnější hlavně z důvodu nervozity, která na mě padne před každým větším představením.

I tak zkušený herec bývá nervózní?
Samozřejmě. Kdo z herců říká, že trému nemá, tak nemluví pravdu. To, co se stane na jevišti, není možné vzít zpět. Žádný režisér nemůže říct stop. Člověk v daném okamžiku ví, že vše je jen a pouze na něm. A to je nesmírně odpovědné. Zatímco ve filmu se jednotlivé scény natáčejí několikrát a mohou se neustále cizelovat. S prvními slovy stres odpadává, protože je potřeba se na roli soustředit. Jednou mi dokonce kamarád doktor měřil tep před premiérou, naskočil mi o padesát procent.

Jaké role vám víc sedí. Komediální, nebo dramatické?
Divadlo mám rád celoplošně. Neříkám, že mě netěší velké role. Ty malé ale mají výhodu v tom, že člověk může improvizovat a roli si více užít. U náročnějších textů se totiž herec intenzivně zabývá tím, co říká. Pokud jde o žánr, mám rád každý. K jakékoliv roli si vždy musím utvořit vztah. Bez toho nelze být dobrým hercem. Do všeho dávám kus mého já, kus práce, trávím nad tím čas. Už z tohoto důvodu si kterékoliv postavy vážím. Prostě proto, že jsem se na ní nadřel.

Jste ve fázi, kdy si můžete vybírat, co byste rád ztvárnil?
Taková celebrita nejsem. Režisér mě obsadí, já to beru jako pracovní a radostný příkaz a tím to končí. Jsem rád, že zase budu něco hrát, protože herec bez práce je smutný herec. Jisté hranice však mám, dokážu si představit, že bych odmítl na jevišti udělat něco, co by mi přišlo příliš. Nikdy mě nezasáhla touha po nějaké konkrétní roli.

Nikdy žádná postava nelákala natolik, že byste jí chtěl být?
Divadlo je kreativní záležitost, to určitě. Kromě toho je to práce jako každá jiná. Rád bych si třeba zahrál každou roli, jakou hraje Ivan Trojan, ale chtěl bych ji zahrát tak, jak to dělá Ivan Trojan. To ale nejde. Je to můj kamarád, který je výborný herec, ale jeho role hrát nemůžu.

Je pravda, že bez talentu se člověk dobrým hercem nestane?
V Brně jsem dosáhl maximálního hereckého vzdělání – šest let konzervatoře a čtyři roky Janáčkovy akademie múzických umění, celkem tedy deset let. V některých situacích si uvědomuji, že ani takové vzdělání mi není nic platné. Talent se naučit nedá. Znám spoustu dobrých herců, kteří tento obor nikdy nestudovali a dnes patří k profesionálům.

Po vystudování Janáčkovy akademie jste začal hrát v Městském divadle a jste v něm dosud. Jak vypadal začátek?
Angažoval mě tehdejší ředitel Pásek a od té doby jsem se z divadla nehnul. Nejdříve jsem dostal nabídku z Hradce Králové, ale víc jsem chtěl do Brna. Napsal jsem do brněnského divadla dopis, ale nepřišla mi žádná odpověď. Jednou jsem pana ředitele potkal na chodbě, protože byl zároveň vedoucím herecké katedry, a zeptal jsem se, zda mám do Hradce Králové kývnout. Jeho odpověď zněla: napiš do Hradce, že ne a odešel. Následovala bujará oslava.

A co Praha a tamější divadelní scéna. Nikdy vás nelákala?
V Praze jsem byl rok v letech 1981 až 1982 v tehdejším armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, přijímal mě Marek Eben. Vyhrál jsem konkurz do zábavné skupiny, ale byl to ztracený rok. Pamatuji si historku, kdy jsem chtěl zazpívat Pramínek vlasů a zahrát na klavír. Spletl jsem to a Marek Eben se zvedl, sedl si za klavír a doprovázel mě. Táta mi kdysi dávno říkal, že člověk je doma tam, kde má známého lékaře, hostinského a policajta. Já k tomu ještě přidávám, kde má známého ředitele divadla a primátora. V Praze nikoho neznám, jsem tam bezprizorní. Navíc mám raději klidnější prostředí. A to neříkám kvůli tomu promarněnému roku v Praze.

Co teď zkoušíte?
Pracujeme na hře Jánošík, aneb Na skle malované. Kolega, herec Stanislav Slovák poprvé režíruje. Herci, když se stanou režiséry, tak bývají většinou hodně dobří. Se Zdeňkem Junákem hrajeme ústřední postavy – Opovědník a Dopovědník. Jsme takoví průvodci celého představení.

 

Autor: Martina Harthová

11.2.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Nemocní z léčebny se přestěhují do Úrazové nemocnice. V březnu

Brno – Pětadvacet lidí z Léčebny dlouhodobě nemocných na Červeném kopci přesídlí vedení města do Úrazové nemocnice v Brně. Současné budovy totiž podle náměstka primátora Petra Hladíka nevyhovují dnešním potřebám. „Pacienti si zaslouží prostředí, které odpovídá jednadvacátému století," vysvětlil.

Ideální teplota pro výrobu čokolády? Patnáct až dvacet stupňů

Kuřim /ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI/ – Žena v bílém oblečení s čepicí na hlavě obsluhuje stroj, ve kterém se čokoláda nahřívá, aby se z pevných kuliček stala tekutina pro nalévání do forem. K přístroji si musí vylézt na štafle, odkud kousky belgické čokolády sype dovnitř. Hmota se musí neustále míchat. Další zaměstnankyně obsluhuje stroj s mnoha tryskami, ze kterých neustále v intervalech asi třiceti sekund vytéká čokoláda. Umisťuje pod ně formy a poté dává na váhu. Ve formě je podle velikosti vždy několik stejných tvarů. Třeba stromky se vyrábí po dvou, zato malá autíčka po patnácti. Výrobě čokolád ve firmě Fikar se věnuje další díl seriálu Rovnosti nazvaného Za zavřenými dveřmi.

AKTUALIZOVÁNO

Doprava na Zvonařce zkolabovala. Autobusy se opožďovaly i o hodinu

Brno – I desítky minut v kolonách. S takovým zdržením museli počítat řidiči, kteří ve středu odpoledne projížděli ulicemi Zvonařka a Plotní. Kvůli vážné dopravní nehodě a jejímu následnému vyšetřování doprava v ulicích zkolabovala. Auta, autobusy i tramvaje linky 12 uvízly v kolonách. Situace se zlepšila až před půl sedmou hodinou večer.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies