VYBERTE SI REGION

Peníze na kulturu? Brnu chybí jasná koncepce

Brno - Půspobil jako herec v pražském Divadle Jiřího Wolkera, později v Huse na provázku a v Národním divadle Brno. Jméno Františka Derflera je však nejvíc spjaté s brněnským Divadlem U stolu, které v roce 1988 založil a v jehož čele stojí dodnes.

12.2.2012
SDÍLEJ:

František Derfler slaví sedmdesáté narozeniny.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

„Myslím, že se podařilo to hlavní: svobodně dělat divadlo podle svých představ a volit témata, která mě vnitřně oslovují,“ říká Derfler, jehož hlas si mnozí spojí s uměleckým přednesem či rozhlasovým pořadem Toulky českou minulostí.

Zítra oslavíte sedmdesáté narozeniny. Co vše vás v souvislosti s tímto jubileem čeká?

Posedíme s přáteli a s mou ženou Zuzanou. Také se sejdeme s mými dětmi, ale to není nic tak mimořádného nebo neobvyklého. Těším se stále na spoustu věcí, které s narozeninami vůbec nesouvisejí.

Chce se vám bilancovat?

Ani ne. Myslím, že člověk bilancuje spíš u příležitosti nějakého důležitého, zlomového okamžiku. Upřímně řečeno zrovna narozeniny za takový okamžik nepokládám.

Vaše jméno si mnozí spojí hlavně s Divadlem U stolu, které už čtrnáct let působí pod hlavičkou Centra experimentálního divadla vedeného Petrem Oslzlým. Co se vám za tu dobu podařilo a co naopak nedopadlo úplně podle vašich představ?

Myslím, že se podařilo to hlavní: svobodně dělat divadlo podle svých představ, volit témata, která mě vnitřně oslovují, která jsou mi vlastní. Snad mohu říct, že se nám i řada inscenací celkem povedla. A nesmím zapomenout na jednu důležitou okolnost: herci, kterým nabízím spolupráci, u nás hrají dobrovolně a rádi. Méně příjemné je, že jako divadlo bez stálého souboru občas bojujeme s provozními problémy. S tím jsme ovšem museli počítat od začátku.

V Divadle U stolu jste spolupracoval s mnoha osobnostmi. Byli to především Ladislav Lakomý a v letech 2001 až 2003 Igor Bareš.

To byli herci, na kterých divadlo v prvních letech stálo. Ale nejenom pracovní, nýbrž osobní a přátelský vztah mě spojuje i s dalšími našimi herci, jako jsou Viktor Skála, Jan Mazák, Láry Kolář, Helena Dvořáková, Helena Čermáková, Erika Stárková a mnozí jiní.

Jak na Ladislava Lakomého, který loni zemřel, vzpomínáte?

Obdivoval jsem ho už jako student na JAMU v jeho prvním angažmá v tehdejším Divadle bratří Mrštíků a později v Mahenově činohře. Ale nejblíž jsme si byli v Divadle U stolu. Hrál v našem malém sklepním divadle rád. Miloval detail a dobře věděl, že v detailu je dokonalost, ale dokonalost není žádný detail. Byl nejenom oporou našeho divadla, ale také noblesním doyenem našeho souboru, příkladem umělecké tvořivosti, ale i odpovědnosti a nevyčerpatelným zdrojem humoru. Mnohé jeho role v Mahence a pak u nás, především On v Durychově Boží duze, pro mě zůstávají příkladem skutečného osobnostního herectví.

Jste uměleckým šéfem Divadla U stolu, současně na této scéně režírujete a účinkujete, i když v poslední době ne tak často jak dříve. Je v tom nějaký dramaturgický záměr?

Ne, žádný záměr v tom není. Bude-li v nějakém kusu role pro mne, tak si ji pořád ještě s potěšením zahraji. Pravda ale je, že se lépe režíruje, když má člověk trochu odstup a není ve hře obsazený. Pokud by se otázka vyhrotila tak, že bych měl volit buď jenom režírování, nebo jenom hraní, asi bych hlasoval pro to první. Naštěstí vám život někdy poskytne nečekaný luxus a v něčem dovolí dvě možnosti zároveň.

Vyučujete také v Janáčkově akademii múzických umění, v ateliéru činoherního herectví. K čemu studenty vedete?

Nerad bych sám sebe hodnotil, zda studenty vedu dobře a správným směrem, ale každopádně se o to snažím. Nabádám je, aby četli, aby rozvíjeli své vzdělání, aby se nezajímali jenom o divadlo, ale také o hudbu, výtvarné umění a poezii, a aby o tom všem diskutovali a přemýšleli. To všechno může rozšířit jejich obzor a tím následně i vědomosti a schopnosti, což pak prospěje i divadlu.

V roce 1964 jste JAMU absolvoval. Bylo to právě studium herectví, které vás přivedlo z rodné Plzně do Brna?

Ano, do Brna jsem přišel kvůli studiu herectví. Ale přišel jsem sem nikoli z rodné Plzně, ale z Tábora, kde jsem prožil svoje dětství a mládí a kde jsem maturoval. V jižních Čechách jsem strávil krásné chvíle v přírodě, o kterou jsem se hodně zajímal. Chtěl jsem být lesníkem nebo studovat biologii, zajímala mě ornitologie. Mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem jsem začal hrát ochotnické divadlo a záhy se vypravil do Brna na JAMU.

Po vašem prvním angažmá v Divadle Jiřího Wolkera jste působil v Huse na provázku, od roku 1980 pak v činohře brněnského Národního divadla. Kdo vás v tvůrčím i osobním směřování nejvíce ovlivnil?

Může se to zdát paradoxní, ale nejvíc mě ovlivnili lidé, kteří stáli mimo divadlo, nebo divadelníci, s nimiž jsem přímo nespolupracoval. V šedesátých letech to byl profesor Václav Černý, na jehož přednášky jsem podle možností pilně docházel. V osmdesátých letech mě čekalo setkání s profesorem Radimem Paloušem, učitelem i přítelem, s nímž jsem občas spolupracoval i při vydávání samizdatů. Touto cestou jsem se seznamoval s myšlením jistého okruhu lidí, který vstoupil ve známost jako platonská akademie na Kampě Kampademie. Myšlení těchto lidí, k nimž patřili především Palouš, Halík, Neubauer nebo Havel, je mi blízké dodnes.

A z okruhu divadelníků?

Z divadelního světa na mě měli asi největší vliv ti, s nimiž jsem nespolupracoval, ale pilně navštěvoval jejich inscenace. Konkrétně to byli režiséři Alfréd Radok, Otomar Krejča, Jerzy Grotowski. A také Činoherní klub šedesátých let. Čtyři velmi rozdílné světy i různé poetiky ale zanechaly ve mně jistou stopu. Ten základní divadelní vtisk mě potkal spíš v šedesátých letech, tedy v době, kdy je člověk mladý a „nasává“. Pokud jde o české myšlení o divadle, oslovil mě především Karel Kraus (dramaturg Divadla za branou pozn. red.). Jako herec jsem se nejvíc prakticky naučil u režiséra Zdeňka Kaloče.

Jak se díváte na stávající kulturní situaci v Brně? Souhlasíte s názorem těch, kteří se ohrazují vůči nedostatečné podpoře města nejen divadlům, ale kulturním událostem vůbec?

Předně si myslím, že nelze zcela oddělovat kulturní situaci v Brně od kulturní politiky státu. Je nepochopitelné, že v České republice není možné dávat na kulturu jedno procento ze státního rozpočtu, když ve většině evropských zemí je to běžné. Způsob rozdělování peněz na kulturu, v našem případě divadlům, není od devadesátých let dořešený. Tehdy se divadla takzvaně odstátnila a od té doby je musí dotovat města.

Co konkrétně to pro Brno znamená?

Je to značná zátěž pro rozpočet, což pro město nemusí být snadné. Nicméně Brnu chybí celková koncepce a jasné zásady kulturní politiky. Podzimní škrty v organizacích činných v kulturních a sociálních oblastech zřizovaných městem jsou toho příkladem.

Jistě sledujete i dění v Národním divadle Brno, kde jste coby první porevoluční šéf Mahenovy činohry sedm let působil. Ta po uvedení nejnovější premiéry Černá Madona Brněnská čelí opětovné kritice kvůli nízké úrovni inscenace. Je to kritika oprávněná?

Černou Madonu Brněnskou jsem neviděl, nemohu se tedy přímo vyjádřit k této inscenaci. Pokud jde o kritiku Mahenovy činohry a jejího vedení, oprávněná je. Šéf činohry Plachý a jeho tým je pro činohru neštěstím. Pominu-li vnitřní stav souboru, dokládají to především autorské opusy z pera skupiny Plachý Plachá Hladký od Zlatého Draka dodnes. To není jen můj názor. Sdílí jej převážná část brněnských i mimobrněnských divadelníků a kritiků i řada osobností z oblasti kultury vůbec. A samozřejmě i řada diváků. Kdo to ovšem nevidí nebo nechce vidět, je ředitel divadla Daniel Dvořák a primátor Roman Onderka.

Podepsal jste Chartu 77, vydával samizdatovou edici Studnice a roku 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Brně. Jak na to období vzpomínáte?

Na listopadové události a čas bezprostředně následující vzpomínám rád. Byla to doba velkého očekávání, velkých nadějí. Byli jsme po letech svobodnou zemí, v čele státu stanul muž, který měl vysoký morální kredit a představoval osobnost duchovně orientovanou. Byla to ovšem také doba velkých iluzí, z nichž jsme měli v budoucnu vystřízlivět. V polistopadových letech převážila problematická ekonomická transformace, prosadily se hmotné zájmy, touha po moci. Mravní regenerace se nekonala, život společnosti ve svém pragmatismu vlastně navázal na někdejší normalizaci. Marxistický materializmus vystřídala neméně materialistická neviditelná ruka trhu.

Od roku 1989 uplynulo víc než dvacet let. Jakým situacím a problémům čelí podle vás společnost dnes?

Dnes jsme po uši v konzumním kapitalizmu se všemi jeho rozpory, v zemi sice svobodné a demokratické, která však svou demokracii a svobodu pohříchu prohospodařuje. Dokladů jsou tucty, připomenu jen stávající kritický stav občanské důvěry v naši politickou scénu. Nechci moralizovat, ale demokracie, to přece nejsou jen vnější demokratické politické struktury, demokracie vyrůstá z podloží občanské společnosti a stojí na hodnotách. Na hodnotách, které pouze sama ze sebe vytvořit nemůže, na mravním základu pocházejícím tak říkajíc odjinud. A svoboda je přece protějškem řádu, mravně podloženou ochotou řád respektovat.

K čemu to podle vás povede?

Obávám se, že v tomto směru ohrožuje naši svobodu a demokracii hodnotové vyprázdnění. Ale to je zřejmě nebezpečí celého civilizačního modelu soudobé konzumní severozápadní společnosti. To by ovšem neměl být důvod k rezignaci, ale naopak ke snaze o jiný přístup ke skutečnosti, než jaký nám vnucuje spotřební svět. Naštěstí jsou tu také mladí lidé, kterým se tento svět v takové podobě nelíbí, vyznávají jiné hodnoty a budou snad mít dost sil i času, aby se něco změnilo k lepšímu.

Autor: Markéta Stulírová

12.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Potřetí za sebou. Lezec Ondra opět vládne brněnským sportovcům

Brno  – Každý rok překvapuje odborníky i své soupeře, co všechno dokáže. Sbírá medaile na světových šampionátech, udivuje výstupy ve skalách. A jeho úspěchu si všímají i doma, v Brně. Sportovní lezec Adam Ondra se letos tak už potřetí v řadě stal nejlepším sportovcem města Brna. Cenu převzal ve čtvrtek večer při slavnostním vyhlášení v Hotelu Voroněž.

Salon vín: titul šampiona získalo po roční pauze Zámecké vinařství Bzenec

Valtice, Bzenec – Prvenství v prestižní Národní soutěži vín České republiky slaví vinařství z Hodonínska. Šampionem expozice Salon vín pro příští rok se ve čtvrtek stal Ryzlink vlašský 2015 v pozdním sběru řady Collection 1508 Reservé ze Zámeckého vinařství Bzenec. Vítězné vinařství navázalo na úspěšnou sérii z předešlých let. „Jde o víno zlatavé barvy se zelenkavými odlesky, s vůní grepové pecky a mandlí ukazující na výbornou vyzrálost hroznů," přiblížil oceněné nejlepší víno ředitel bzeneckého vinařství Bořek Svoboda. 

Zraněná žena z nehody v Plotní bude v nemocnici měsíce. Opilých u nehod přibývá

Jižní Morava /VIDEO/ – Několik měsíců v nemocnici stráví mladá žena, která utrpěla zranění při středeční nehodě v Plotní ulici v Brně. Její cesta autem, ve kterém vezla i své dítě předškolního věku, skončila srážkou s autobusem a náklaďákem. „Příčinu nehody stále vyšetřujeme, padesátiletému řidiči autobusu při dechové zkoušce policisté naměřili přes dvě promile alkoholu," konstatoval policejní mluvčí Pavel Šváb.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies