Kdo jsem? Kým jsem byla? A proč žiji? Odpovědi na tyto otázky hledá v inscenaci Warum Warum herečka Miriam Goldschmidtová. V hodinovém představení je na jevišti pouze ona, hudebník Francesco Agnello a tíha myšlenek zhuštěných do volně navazujících asociací a úvah. Tento titul v režii Petera Brooka nabídl program festivalu Divadelní svět Brno: v České premiéře a v kontextu různorodé Brookovy tvorby zříkající se zásad konvenčního divadla.

Jako režisér je Brook podepsán pod díly klasiků, inscenoval dramata světových současníků i autorů na divadle neuváděných. Uznání mu přinesla také nastudování Shakespearových her, které jsou oslavou divadelnosti i herectví. Brookovým snem však bylo experimentální divadlo. V roce 1971 tedy založil Mezinárodní centrum divadelního výzkumu, jehož sídlem se o tři roky později stává divadlo Bouffes du Nord v Paříži. Ve svých pracech se Brook soustředí zejména na dvě oblasti: divadelní jazyk (hledání divadelní výpovědi, určení skutečné role slova v divadle) a také vztah mezi divákem a hercem, divákem a inscenací.

Warum Warum vznikl jako liturgický „výzkum“. Scénář připomínající báseň psanou volným veršem Brook vytvořil ve spolupráci s Marií-Hélène Estienne. Inspirací jim byla díla divadelních revolucionářů Antonina Artauda, Edwarda Gordona Craiga, Charlese Dullina, Williama Shakespeara či Vsevoloda Mejercholda. Ústy herečky Goldschmidtové se dvojice autorů zamýšlí nad existencí člověka, smyslu jeho každodenního počínání a především fenoménem divadla: lze pojem divadla definovat? Má divadlo smysl? A jak může herec nejlépe ztvárnit strach? Jedinými rekvizitami, s nimiž na jevišti pracuje, je list papíru, židle a pojízdná obdélníková konstrukce představující dveře, jindy zas stojan na kostýmy.

Svoji promluvu Goldschmidtová směřuje publiku a vtipnými glosami nebo otázkami, na něž nechce slyšet odpověď, vtahuje diváky do děje, který neexistuje. Vzniká srozumitelné sdělení citující přiznaná díla, a přece se daří nalézt rozměr jiný, mimoliterární. Závěrečné vyústění je však mírným zklamáním. O zrod divadla se Bůh zaslouží známým provoláním Budiž divadlo!, úvahu rozvíjí slova o boji o rozdělení práv autorských, filmových, produkčních… Poté Bůh na papír napíše jediné slovo, přeloží papír a dá jej Andělovi. Tím slovem je: Proč?

Další z Brookových inscenací uvedených v Brně (jediném středoevropském městě!), byla Magická flétna. Čtvrteční a páteční představení hostila Hudební scéna Městského divadla Brno a oba večery byly vyprodané. Spolu s Marií-Hélène Estienne a Franckem Krawczykem se Brookovi podařilo minimalistickými prostředky zvýraznit křehkost, kterou tento Mozartův pohádkový příběh ukrývá.

Brookova komorní verze opery s jedním klavírem, trianglem a bosými herci podtrhuje hlavní myšlenku díla – hloubku lidství vítězící nad zlem.

Vřelost pěveckého projevu se v podání souboru Bouffes prolíná s hereckou přesvědčivostí, účinkující věří síle Mozartovy hudby a nechávají se jí intuitivně vést. Humor je jemný a vyvážený – inscenace nesklouzává k lascivnostem nebo frašce. Stejně jako Shakespeare, i Mozart do svých děl vložil cosi lidového, přirozeně lidského, a Brook – s úctou k oběma autorům, nachází esenci, díky níž dává nesčetněkrát interpretovaným dílům zcela nový rozměr.

Využívá přitom jen několika kusů látky nebo bambusových výhonků evokujících dojem čistoty a logického řádu. Obdobný „geometrický“ princip Brook aplikoval i při inscenování Dona Giovanniho. Stejně jako k Magické flétně, přistupoval i k této opeře jako k dílu divadelnímu i hudebnímu současně, jež souboru Bouffes du Nord otevírá novou cestu.