VYBERTE SI REGION

Petr Štědroň: Základem našeho divadla je autorská tvorba

Brno /ROZHOVOR/ - Umělecký šéf Divadla Reduta Petr Štědroň, který od nové sezóny povede pražské Divadlo Na zábradlí, přibližuje své záměry do budoucna.

27.4.2013
SDÍLEJ:

Umělecký šéf Divadla Reduta v Brně Petr Štědroň.Foto: Vladimír „Kiva“ Novotný

Brněnskou Redutu vede Petr Štědroň od roku 2007. Když na post uměleckého šéfa nastupoval, chtěl z této scény, mimo jiné nejstarší divadelní budovy ve střední Evropě, vytvořit místo progresivního umění, místo nespoutané žánry ani konvencemi. A letité úsilí se zúročilo: v závěru stávající sezony Reduta patří k nejrespekto­vanějším divadlům v České republice. Poněkud paradoxně tak právě nyní Petr Štědroň Redutu opouští. V červnu letošního roku usedne ve své pracovně nad Zelným trhem naposledy a od 1. září povede pražské Divadlo Na zábradlí.

Do konce stávající sezony zbývají dva měsíce. Co vás teď nejvíc zaměstnává, Reduta, nebo Divadlo Na zábradlí?

Určitě Reduta, protože mandát v Divadle Na zábradlí mám až od 1. září. Každopádně jsem denně v kontaktu se stávající ředitelkou Doubravkou Svobodovou, protože některé věci je nutné řešit už teď. Pohybuji se tak v jakémsi virtuálním vytváření struktury Divadla Na zábradlí, ale zároveň každodenně pracuji v Redutě.

Do konkurzu jste se přihlásil spolu s dramaturgyní Dorou Viceníkovou a režisérem Janem Mikuláškem, a to s koncepcí na dvě sezony dopředu. Nakolik jste vycházeli z programu Reduty, kde už musela být následující sezóna nachystaná?

Některé inscenace jsme do Divadla Na zábradlí přesunuli, ale vymysleli jsme i další nové tituly a spolupráce s režiséry jako jsou Jiří Havelka, Jan Antonín Pitínský, Rastislav Ballek a další. Není to tak, že bychom si chtěli usnadnit práci. Jsou to věci, na nichž pracujeme dlouhodobě.

Vzpomenete si ještě, kdy jste se poprvé vážně bavili o tom, že chcete z Brna do Divadla Na zábradlí odejít?

V posledních dvou letech bylo v Praze vyhlášeno několik zajímavých konkurzů, ale mě vlastně příliš nezajímaly. Lidé se ptali, proč se nepřihlásíme například do Divadla Komedie, pak to bylo Divadlo na Vinohradech… Jenže v té chvíli jsem neměl chuť se do toho pouštět. Pak ale přišel konkurz Divadla Na zábradlí, které je nám spolu s Divadlem Komedie nejbližší. Rozhodli jsme se na poslední chvíli, asi čtyři dny před uzávěrkou konkurzu. Samozřejmě s konkrétní představou, jakým směrem by se mělo Divadlo Na zábradlí dál ubírat. Existuje jen jedno divadlo: to, které se dělá poctivě. Divadlo musí podněcovat k otázkám, a pokud chce přežít, musí komunikovat. To lze však bohužel v současném českém divadle vidět málokdy.

Angažované divadlo, to je model, o který usilujete?

Nemusí být angažované v primárním smyslu slova, ale musí reflektovat svět kolem nás. Je jedno, zda jsou to padesátá či šedesátá léta, ale vždy musí nacházet nějaký spojník s dnešní dobou. A to považuji, možná také proto, že se často pohybuji v evropském prostředí, u divadla za nejdůležitější. Vždy žasnu, jakým směrem se české divadlo ubírá a jak je uzavřené. Jakoby zde stále byly nějaké hranice. A není to kvůli čtyřicetileté éře komunismu, je to mnohem hlubší problém, protože se to netýká jen divadla, ale celé české kultury. Mám pocit podivné uzavřenosti, sebestřednosti a z toho se snažíme vymanit.

Základem vaší koncepce je autorská tvorba. Pracujete jako rovnocenný tým, byť každý z jiné pozice?

S Dorou Viceníkovou, Janem Mikuláškem a ještě výtvarníkem Markem Cpinem jsme všichni spolužáci z gymnázia. Zahájení zkoušek je tedy v podstatě už výsledkem, kterému předchází spousta pochybností a hledání různých variant, které se znovu a znovu opravují. A tak to neustále dokola čteme, komentujeme a hledáme další informace, protože pokud nějakou inscenaci připravujeme, nikdy nevycházíme jen z jednoho zdroje, ale kombinujeme jich několik. Snažíme se o jiné pohledy na stejnou skutečnost. U Jana Mikuláška je zásadní jeho věčná nespokojenost. Právě jeho neustálé zpochybňování toho, co jsme dokázali, je naším hnacím motorem.

Jistým zvykem je u Jana Mikuláška také to, že si do svých inscenací vybírá herce, které dobře zná a pracuje s nimi rád. Ovlivní to nějak složení hereckého souboru Divadla Na zábradlí?

To budu řešit v nejbližších týdnech. Musím se s každým členem Divadla Na zábradlí sejít, a pokud se dohodneme, budu samozřejmě rád. První sezóna je vždy záběhová, takže velké změny v září neočekávejte. Ale pracujeme na tom, abychom část repertoáru, který jsme nastudovali v Brně, přenesli do Divadla Na zábradlí a vytvořili repertoár nový. Soubor Divadla Na zábradlí je velmi kvalitní, nicméně jakýkoliv nový prvek v jakémkoliv souboru vždy přináší slabý neklid. Je to vidět i v našich inscenacích Reduty, na nichž jsme spolupracovali s herci z Mahenova divadla. Jakmile je vsadíte do nového kontextu, mají přirozenou potřebu se snažit a přicházet s nápady. Osvědčilo se nám to, a proto bychom v tom chtěli pokračovat i v Divadle Na zábradlí.

Kamenná divadla tedy podle vás profil herce kazí?

Zčásti ano. Lidé propadají stereotypu, žijí v něm rádi a cokoliv by je z něj mělo vyvést, vnímají jako nebezpečí. Hlavní rozdíl například oproti německé scéně je v tom, že tam jsou nositelem progresivního divadla právě kamenné scény, které produkují evropské drásavé divadlo. Je pravda, že tam funguje jiný systém, jakýsi kolotoč divadelních ředitelů, kdy každý působí pět, deset let v jednom místě a pak se z částí ansáblu přesune jinam. To celý proces oživuje a úroveň divadla jde nahoru.

I vy z dobře zaběhnuté Reduty odcházíte jinam, avšak byl to opravdu ten hlavní důvod? Nemá na vašem rozhodnutí podíl spíše to, že brněnské Národní divadlo je dlouhodobě bez ředitele nebo to, jak brněnští radní kulturu decimují, místo toho aby ji podporovali?

Jsou to samozřejmě okolnosti, které k tomu přispívají, ale rozhodně to nebyl prvotní důvod našeho odchodu. Cítíte určitou nestabilitu a bezradnost zřizovatele, na druhou stranu se nám za ta léta podařilo vybudovat jistou autonomii Reduty. Náš repertoár je zcela odlišný, vytváříme si jakousi mikroekonomiku, finančně jsme na tom také dobře, takže jsme z pohledu zřizovatele jen velmi těžko zpochybnitelní. Vzhledem k nejistotě brněnské kulturní politiky, toho, jak bude dál fungovat Mahenovo divadlo, zda se bude či nebude slučovat filharmonie s orchestrem Janáčkovy opery a vzhledem k tomu, že už tu od října není ředitel, to ovšem určité otázky klade.

Je ale na místě si přiznat, že v Praze to není o moc lepší.

Pražské prostředí znám docela podrobně a jsou tam samozřejmě podobné problémy.

Zmínil jste aktuálnost a modernost divadla. Jak to lze propojit s letitou historií Divadla Na zábradlí? A lze vůbec navazovat na odkaz osobností spjatých s touto scénou, které už nejsou?

Náš projekt jsme nazvali Tradice v novém. Je to jakýsi střet tradice a inovace, který Divadlo Na zábradlí provázel od jeho počátku. Za dobu existence divadla se tam vystřídali režiséři, kteří vždy měli naprosto svébytný režisérský rukopis nebo dramaturgické směřování, ať už to byl Jan Grossman, Evald Schorm, v novější historii Petr Lébl, Jiří Pokorný, Jan Nebeský, ale i Jan Antonín Pitínský, který byl také součástí umělecké rady Divadla Na zábradlí a velmi výrazně v devadesátých letech ovlivnil jeho další směřování. V tomto směru je naprosto přirozené, že zase přichází další výrazná estetická garnitura.Tradice Divadla Na zábradlí přitom není tak hluboká jako tady v Redutě.

Redutu si mnozí spojují s „tradiční" operetou.

Ale co je to ta tradice? Vždy se mě na to někdo ptá a říká: Vždyť tady byla opereta! Pokud bychom se měli takto ohlížet, tak bychom se zase měli zeptat: Je Reduta české divadlo? V tom případě by se tady asi potom mělo hrát německy, pokud bychom měli dostát tradici. Kulturní historie je v domě Reduty mnohem hlubší a bohatší už jen čistě proto, že je to jedno z nejstarších středoevropských divadel. Akorát nějak zapomínáme na to, že toto divadlo několikrát vyhořelo, a že se zde několikrát naprosto změnily koncepty toho, co se hrálo, že zde byli ředitelé jako Emanuel Schikaneder, že se do Reduty promítl Josef Kajetán Tyl, ale i Oldřich Nový. A co je potom tradice? V Divadle Na zábradlí je to jednodušší. Tradice jakoby zde byla pořád v jednom směrování. Sice se mění lidé, ale základní idea zůstává stejná.

A to?

Hledat v divadle odpovědi na otázky dnešního dne. Dělal to Lébl, dělal to Schorm, Havel i Grossmann. V tom zůstává Divadlo Na zábradlí stejné. Co se ale týká konkrétního ohlasu tradice či práce s ní, v tom samozřejmě chceme pokračovat. V plánu následujících dvou sezon máme minimálně dva projekty, v nichž se tímto chceme zabývat. První má název Havel prosil stručně, což bude v režii Jana Nebeského zpracování Havlova odkazu v Divadle Na zábradlí. Pak chceme ještě uvést inscenaci Všichni ti velcí muži a ta se právě bude zabývat Léblem, Schormem, Grossmanem, Vyskočilem a všemi, kteří estetiku Divadla Na zábradlí nějak poznamenali.

Na dosti široké pražské divadelní scéně se chcete úzce profilovat, alespoň to tak zmiňujete ve své koncepci. Souvisí nějak váš dramaturgický plán s očekávanými finančními příjmy Divadla Na zábradlí?

Nemyslím, že by to souviselo s ekonomickou situací. V souvislosti s naší koncepcí se mne novináři často ptají: A to opravdu nechcete dělat interpretace klasiky? Ale opět si položme otázku: Co je klasika a kdo ji dělá? Uděláme tedy Tři sestry na koloběžkách nebo Ibsena v Králově poli? Jenže tento přístup jakési „interpretace klasických textů" je běžný v každém českém divadle.

S čímž úplně nesouhlasíte…

Každé divadlo by mělo být výrazně esteticky vyprofilované a mělo by mít vizi, kterou sleduje. V našem případě je to autorské divadlo, divadlo, které vybízí k reflexi. A pokud do tohoto konceptu zapadne nějaký klasický text, budu jedině rád. Ale v současnosti máme dost současných textů z evropského prostředí nebo od českých autorů. Vždy je to nějaký pokus o napravení určitého pohledu. Jako například Voskovec a Werich, moudří klauni. A vy potom zjistíte, že to tak není. Anebo Anna Karenina, kterou jsme v Redutě dělali. To je také nová dramatizace, která si bere jiná východiska z Tolstého románu. Bere si to, co ji zajímá dnes.

Vaše cesta do Reduty vedla přes Mahenovu činohru. Kdo vás tehdy přizval ke spolupráci?

Byla to vlastně náhoda. Studoval jsem v Německu germanistiku, kunsthistorii a divadelní vědu a oslovil mě tehdy Arnošt Goldflam s nabídkou, zda bych mu nedělal externě dramaturga. Nastoupili jsme do Mahenovy činohry s Dorou Viceníkovou a snažili jsme se dramaturgický plán formovat několika výraznými osobnostmi, jako byl Martin Čičvák a Jan Mikulášek. To se nám snad dílčím způsobem i podařilo, i když jsme naráželi na velký odpor všech. Mnohem zajímavější a lákavější pro nás ale byla Reduta, která se otevírala v roce 2005. Považovali jsme ji za lepší možnost uplatnění toho, co jsme považovali za smysluplné divadlo.

Existuje ještě nějaký literární text, který je vám blízký a rád byste jej přenesl na divadelní jeviště?

Knihami se zabývám intenzivně, protože hodně čtu, překládám, a tedy hledám pořád. Blízký je mi například Daniil Charms, arménský spisovatel, jehož texty už ale inscenovány byly. Za výjimečný považuji Český sen od Vladimíra Macury, což je esejistický soubor jeho studií a ten bych inscenovat chtěl. Macura se coby sémiotik a bohemista zabývá vyvracením mýtů, ve kterých žijeme. Kriticky nahlíží na národní obrození, vyvrací mýty o Libuši, Blanických rytířích a ukazuje vzory, podle nichž tyto mýty vznikaly. Už od 19. století máme rádi pevné škatulky, které si vytváříme, což je v pořádku, ale je falešné, když tyto vlivy považujeme za své vlastní. A to se vlastně děje pořád.

Autor: Markéta Stulírová

27.4.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Z okolí hlavního nádraží mizí zápach moči, žvýkačky a nedopalky

Brno – Stovky nedopalků a žvýkaček, které ještě minulý týden zdobily okolí hlavního vlakového nádraží v Brně, mizí. Město a městská část od prvního prosince spustily nový systém nepřetržitého úklidu. Ve středu jej politici kontrolovali.Podle Iva Rubeše ze společnosti Ave cz odpadové hospodářství je na úklidu nejtěžší hlavně množství odpadu. „Na takových místech totiž jen přibývá, nemůže se přestat ani na chvíli," sdělil.

Fenomén Ondra: Lezení na OH? Mám z toho strach, je to trochu paskvil

Praha, Brno /ROZHOVOR/ - Není to až tak dávno, co o něm věděl jen úzký okruh lezeckých nadšenců. A vida když v pondělí uspořádal tiskovku po návratu z úspěšné mise Dawn Wall (v kalifornských Yosemitech vylezl za rekordních osm dní nejtěžší stěnu světa v proslulém masivu El Capitan), tísnil se na ní solidní hrozen novinářů a několik televizních štábů. Z brněnského sportovního lezce Adama Ondry je definitivně hvězda tuzemského sportu.

Ministr Jurečka odvolal ředitele Povodí Moravy. Nebyl spokojen s jeho vedením

Brno, Praha – Ministr zemědělství Marian Jurečka ve středu odvolal generálního ředitele státního podniku Povodí Moravy Jana Hodovského. Ministr podle všeho nebyl spokojený s výsledky jeho práce. „Generální ředitel nedokázal čerpat finanční limity pro Povodí Moravy ze státního rozpočtu, časté byly chyby v zakázkách a často se střídali také ředitelé na klíčových postech podniku," nastínila důvody odvolání mluvčí ministerstva zemědělství Markéta Ježková.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies