Úvodem zazněla skladba ze stejnojmenného alba Půlnoční myš. Následovala píseň Je večer, jejíž text je básní z pera Jiřího Háska Krchovského, dekadentního tvůrce z osobitými vizemi, stejně jako báseň Spáč, kterou kapela rovněž zhudebnila. Z dalších odehraných skladeb jmenujme legendární Spofa blues, Pojď, Magor odkazující ke vzpomínce na duchovního a uměleckého vůdce Ivana Martina Jirouse. Zazněla rovněž píseň Pojď a zhudebněná poezie od Jiřího Koláře s názvem Přes mráz hvězd. Bohužel nezazněly jejich slavné skladby Magické noci nebo Podivuhodný mandarín, na které publikum marně čekalo.

Pojetí brněnského koncertu nabídlo sevřený hudební útvar s přímočarými rockovými postupy, do kterých se občas mísily prvky free jazzu a minimalismu. Výslednicí byla dobře sehraná a s nadšením zahraná hudba, která si už léta zachovává stylovou ponurost, magičnost a zvláštní duchovní intimitu. Střídání razantních až útočných pasáží s osvobozujícími, ale místy až destrukčními okamžiky bylo cílenou strategií hudebníků na pódiu.

Brněnský koncert na Musilce
Skupina The Plastic People Of The Universe se na Musilce představila v sestavě Jiří Kabeš (elektrická viola, zpěv), Svatopluk Brabenec (saxofon, klarinet, zpěv), Josef Janíček (klávesy, zpěv), Josef Karafiát (elektrická kytara, baskytara, zpěv), Eva Turnová (baskytara, zpěv), Jaroslav Kvasnička (bicí nástroje).

Kytarová sóla Josefa Karafiáta byla potřebnou transfúzí: nepřebíjela celkové pojetí a nezahlcovala hudební prostor. Elektrická viola Jiřího Kabeše svým specifickým stylem sice neměla vyloženě virtuozní uchopení, ale vítaným způsobem osvěžovala sound skladeb s občasným ohýbáním tónů wah wah pedálem.

Saxofon a klarinet Svatopluka Brabence sice vycházejí z jazzu, ale měly velmi razantní až dravý tón s řadou řeřavých dlouhých zvukových náletů. Klávesy Josefa Janíčka dotvářely celkové aranžmá, rovněž bez nějakých mistrovských ambicí sólujícího suveréna, ale stávaly se spojovacím můstkem mezi kytarou, violou a dechy.

Ženský element v kapele, jímž je Eva Turnová, zněl rytmicky přesně, ale nikterak technicky nedostižně. Bicí nástroje Jaroslava Kvasničky měly velkou razanci a úsporný bubenický model hry se místy přibližoval funku. Závěrečný přídavek publiku přinesl kultovní skladbu Muchomůrky, kterou zpíval s kapelou celý sál Musilky.

Stylově postihnout a zachytit hudební směřování The Plastic People Of The Universe není snadné, protože kapela za dobu své existence prošla mnoha fázemi vývoje. Poprvé se objevila na pražské hudební scéně v roce 1968 a volně navazovala na odkaz psychedelické rockové legendy Primitives Group. V jejich začátcích byla inspirována skupinou Mothers Of Invention Franka Zappy, ale také Velvet Underground a Doors.

Kapela často zhudebňovala poezii exilových, zakázaných domácích tvůrců, anebo od cizích autorů. Její členská základna byla hodně proměnlivá, ale leader kapely zůstával Milan „Mejla" Hlavsa (1951–2001). Kapela se vydala nelehkou hudební cestou, která neměla šanci prorazit ani na rozhlasových vlnách, natož na televizní obrazovce a rovněž bylo nemyslitelné, aby byla přizvána k nahrávacím frekvencím do standardního studia.

Cílený tlak totalitního režimu skupině neumožnil profesionální status, a tak kapela hrávala na soukromých večírcích či ve vzdálenějších destinacích. V roce 1976 byli někteří členové obžalováni s výtržnictví a odsouzeni. Kapela se tak neplánovaně stala představitelem domácího undergroundu a symbolem odporu proti socialistickému budování a konzumního způsobu života. Těšila se rovněž přízni disidenta a později prezidenta Václava Havla.

Po pádu totality je české publikum už tradičně rozděleno na dva tábory – na jejich skalní příznivce, stejně tak jako jejich notorické odpůrce. Jejich hudba se ale za víc než čtyřicet let existence dokázala zbavit svých „dětských nemocí", což zapříčiňovaly mj. i zvukově velmi nekvalitní nahrávky šířené pokoutně mezi rockery, a vyprofilovat se ve stylový hudební útvar.

Na naší scéně The Plastic People Of The Universe představují osobitý a nekompromisní model hudby, která ostře kontrastuje s podbízivým popem naleštěných muzikálových hvězd a českého mainstreamu a udržuje si svoje věrné příznivce napříč celou republikou. Zájem brněnského publika na Musilce to jednoznačně potvrdil.

PETR GRATIAS, autor je hudební publicista