Těžko by se našel ten, kdo nezná osudy postav proslavené humoristickou knížkou Jaroslava Žáka i úspěšnými pamětnickými filmy Martina Friče. Jevištní adaptací hry Škola základ života odstartovalo letošní sezonu i Městské divadlo Brno. A už předem asi tušilo, že půjde o sázku na jistotu.

Režisérka Hana Burešová, která pro brněnské divadlo v minulých sezonách nastudovala třeba Smrt Pavla I. nebo Tři mušketýry, zvolila při vzniku inscenace formu montáže. Za přispění dramaturga Štěpána Otčenáška použila jako základ Žákovu divadelní verzi, kterou autor napsal v roce 1937 na objednávku E. F. Buriana pro jeho Déčko. Tehdy dosáhla nevídaných sto sedmdesáti repríz a s úspěchem se poté uváděla i v Plzni, Ostravě a Brně. Dalšími zdroji byly Burešové oba Fričovy filmy Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které doplnila zážitky z vlastních studentských let.

Čuřil stále uniká

Osudy gymnazijních sextánů zasadila do předválečného období let 1937 a 1938, což v závěru mrazivě evokuje zvuk přelétávajících bombardérů. Jako nostalgickou připomínku „starých dobrých časů“ Burešová záměrně ponechala jazyk, který je u Žáka plný archaismů, poetismů a studentského slangu („I v kvintě jsem prodlel dvojnásob.“, „Vy jste ale paďouři!“).

Jako hlavní ozvláštnění však Burešová do inscenace zakomponovala písně z třicátých let, které na jevišti živě hrají herci-studenti. A podařilo se jim to tak znamenitě, že by strčili do kapsy i kdejaký profesionální band! Devízou herců je hlavně to, že se kromě zpěvu dovedou obstojně doprovodit i na nástroje, takže při patnáctce dobových šlágrů ožívá kytara v rukou Viktora Skály, saxofon u Petra Štěpána, bicí u Igora Ondříčka, klavír u Vojtěcha Blahuty, kontrabas a harmonika u Alana Novotného a klarinet u Milana Němce. Trojice dívek v podání Hany Holišové, Ivany Skálové a Lenky Janíkové je podporuje rumba koulemi, kastanětami a hlavně rozpohybovanou choreografií (třeba krokovými variacemi z charlestonu). Díky změnám nasvícení a charakteru hudby se tak diváci ocitají tu na plovárně, tu v baru kdesi na Dalekém Západě nebo v trampské osadě. Na všech je vidět, jak si osobité interpretace hitů užívají a uvolněně „řádí“ v mantinelech přiznané nadsázky.

I v mluvených pasážích působí studentské osazenstvo jako kompaktní tým, ve kterém má každý díky charakteru své postavy přesné místo. Nikdo se nesnaží zbytečně strhávat pozornost na sebe a sólovat na úkor ostatních. V lavicích, které tvoří dominantu účelně vytvořené scény Davida Marka, tak ožívají nepraktický snílek, fotbalový fanatik, třídní kráska i tiché děvčátko (skvělý a do nejmenších detailů propracovaný výkon Lenky Janíkové, za který si několikrát vysloužila od diváků spontánní potlesk). Inscenace má svižný spád a na diváka prakticky nepřetržitě proudí slovní vtipy a situační gagy.

Úlisný latinář

Dalším kamínkem do přesné mozaiky jsou členové kantorského sboru, které stejně jako studenty „zdobí“ groteskní zevnějšek. Ať už je to obtloustlý a obrýlený třídní Jana Mazáka, úlisný latinář a němčinář Zdeňka Junáka, mile roztržitý matikář s rozcuchanými vlasy Ladislava Koláře nebo dějepisářka s obřími špičatými ňadry Ireny Konvalinové. Nečekaný bonus připraví učitelé divákům při děkovačce, když se místo studentů chopí nástrojů a jako přídavek „vystřihnou“ jednu z písniček.

Režisérka Burešová upustila při převodu Žákovy komedie od aktualizací. Stvořila příjemné retro, které alespoň na čas vrátí dobu, kdy se i přes vnější hrozbu války ctila ve společnosti morálka a slušnost. Inscenace však hlavně pobaví a snad všem oživí studentská léta. V přítmí hlediště si tak může každý teď už bez strachu ze zaslouženého trestu zavzpomínat na „špumprnágle“, které kdysi vyváděl.