V bývalého prezidenta se opakovaně a přece o něco více věrohodněji proměnil Milan Holenda. Coby disident usiloval o získání prasete a s vědomím absurdity situace neobratně, avšak trpělivě vyjednával jeho koupi. Čecháčkovsky sobecký charakter znovu připomínaly komentáře amerického novináře, kterého nově ztvárnil Robert Mikluš.

STOP. Tragikomický spád představení rozřízl protivně vysoký tón a před diváky předstupuje umělecký šéf divadla Vladimír Morávek, dramaturgové, herci, uvaděčky…

V rukou drží papíry a hovoří jeden po druhém: o snížení provozního příspěvku, o zrušení poradního sboru pro kulturu a (ne)možných úsporách. Čeho se lze ještě vzdát? Vytápění budovy a světla, vždyť i po tmě lze dělat divadlo. Dále pryč s několika herci, třeba s těmi blonďatými. I někdo z vedení by nakonec mohl odejít, divadlo se přece může řídit samo a městu není třeba těch, kteří o penězích uvažují jako o prostředku vedoucímu k něčemu nehmatatelnému hodnotnému.

Před zraky dvou stovek diváků divadelníci vzpomněli na spoluzakladatele Provázku Bořivoje Srbu i Husu, která jednoho dne vykročila, vzala člověka na procházku a řekla: Pojď. Mluvili plynule, a přece bylo v jejich hlase cosi úzkostného.

STOP. Slavnostní uvedení inscenace připomínající 75. narozeniny Václava Havla pokračuje a Milan Holenda se znovu podvoluje úmornému čekání na prase. Opakuje slova o naději a věří v lepší nabídku nebo alespoň v rozumné vysvětlení. Avšak nestalo se nic.

Havlovy narozeniny, manifest proti plánovanému snížení rozpočtu, znovunalezená aktovka o povaze českého národa. I přesto, že oslavenec do Brna nakonec nepřijel, vše do sebe dokonale zapadlo.

Havel k publiku promluvil po představení zpoza telefonu, jeho křehký, laskavý hlas se ozval po dlouhém potlesku. Poděkoval přítomným divákům i Provázku, zavtipkoval o své „nehře“ a svěřil se, že bude rád, když lidé nebudou z jeho filmu Odcházení odcházet. Neodcházeli. Cosi tuze radostného je i v tyto mrazivě hořké dny hřálo někde uvnitř.