Příběh umění? Příběh bez konce, v nových souvislostech

Téměř sedmisetstránkový Příběh umění Ernsta Hanse Gombricha je knihou, které se dosud ve světě prodalo přes sedm milionů výtisků. Gombrich si tedy pro svou oblíbenost právem vysloužil přívlastek nejoblíbenější historik umění 20. století a jeho svazek se dočkal mnoha reflexí, výkladů a interpretací. Patří k nim i kniha Františka Mikše nazvaná Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění, kterou k novému vydání připravilo brněnské nakladatelství Barrister & Principal.

Rozšířené vydání Mikšova svazku je třetím v pořadí. Poprvé kniha vyšla v roce 2008 a pod hlavičkou nakladatelství Barrister & Principal to je nejprodávanější odborný titul z oblasti výtvarného umění.

Stejně jako například Umberto Eco pojednává i Gombrich mnohdy spletitou teorii srozumitelně a čtivě, zříká se snobského žargonu a falešného sentimentu. A František Mikš ve své knize Gombrichovo přesvědčení ctí. Chce své čtenáře „naučit obrazy pozorně vnímat a dějinám umění skutečně porozumět." Kniha Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění vznikla na základě Mikšova letitého zájmu o otázky spojené se vznikem a interpretací uměleckého díla. Autor se detailněji zaobírá právě těmi Gombrichovými myšlenkami, jež považuje za stěžejní. Aneb velmi pečlivě si vybírá, volí vyprávěcí polohu a drží se klíčových témat. Hledá v nich odkazy Gombrichových vídeňských současníků a současně jeho myšlenky vetkává do názorů těch, kteří jej následovali. Stejně jako Gombrichovi se i Mikšovi daří propojovat různorodé: dějiny umění, filozofii, psychologii, ale také sociobiologii a pop-kulturu.

To, že je kniha precizně zpracovaná, poutavá a i pro nezasvěceného čtenáře obohacující, rozpoznali již kritici vydání prvního. Shrňme tedy, co je nyní nové. Spolu s drobnými stylistickými úpravami autor aktualizoval poznámkový aparát, doplnil seznam literatury a připojil text Opatrný kritik modernismu, v němž se zaobírá Gombrichovým vztahem k modernímu umění. Tímto dodatkem se Mikš zasloužil o zajímavý vhled do té části Gombrichových názorů, jež jsou pro současného čtenáře zajímavé. A snad až mrazivý úsměv to vyvolá ve spojitosti s Gombrichovým citátem, který celou publikaci předznamenává. „Pokrok v moderní vědě je tak úžasný, že se cítím trochu zahanben, když vidím jiné kolegy na univerzitě diskutovat o genetických kódech, zatímco historikové umění probírají skutečnost, že Duchamp poslal na nějakou výstavu pisoár. Popřemýšlejme chvíli o tom rozdílu intelektuální úrovně, tohle opravdu není možné."

Přibyly též obrazové přílohy, čemuž se v aktualizovaných vydáních Příběhu umění nevyhnul ani Gombrich. U Mikšovy knihy jsou ale všechna vyobrazení černobílá, tedy kromě detailu z Delacroixova obrazu na přebalu. Jistě je to z finančních důvodů, vždyť už jen v této podobě kniha stojí 395 korun. I přes sebelepší snahu to však nelze jednoznačně přijmout, zvláště má-li svazek potenciál fungovat jako svébytný titul, ne vždy nutně závislý na Gombrichově Příběhu umění.

Drobná výtka směřuje snad jen ke značení kapitol a podkapitol v provázanosti s poznámkovým aparátem. Pročítá-li je čtenář nesouvisle a má přitom snahu dosledovat poznámky v závěru, musí se vždy znovu prolistovat k úvodu daného tématu a teprve dle něj najít potřebné v poznámkách, protože žádný jiný grafický odkaz jej k dovysvětlení nedovede. Knihu autor rozčlenil do pět částí a poznámkový aparát každé z nich začíná od čísla jedna dále.

Dále pak čtenáře může zarazit a snad až rozptylovat časté užívání uvozovek, dle mého názoru ne vždy nutných, a to zvláště v okamžicích, předznamenává-li autor již akcentovaný výraz slůvkem takzvané, nazývané atd. Uvozovkami (zcela oprávněně) se autor zaštiťuje i při neotřelých názvech vybraných podkapitol, k nimž si vypůjčil řečené jinými. Tak například „Už jsem viděl dost ňader a zadků…" či „Ty fetiše se nám líbily všem." Nadpisy vedené v tomto duchu upoutají a neztrácejí nic na svém obsahu, na druhou stranu – Manýrističtí svalovci už jsou parafrází opravdu velmi volnou, až podbízivou. Ale to jsou už opravdu detailní nuance, a tak jako tak dokládá Mikšovu snahu otevřít čtenáři nejen oči a mysl, ale také srdce – pozvat ho do světa, který mu třeba právě kvůli akademické řeči zůstal dosud zapovězený.

Připomeňme, že svou knihu napsal Gombrich po druhé světové válce a poprvé Příběh umění vyšel v roce 1950. A aby mu postupem let dodal autor na aktuálnosti, přidal do knihy kapitolu Příběh bez konce – vítězství modernismu, která původně nesla název Dodatek, z roku 1966. Ale i toto datum nakonec zastaralo. Příběh umění je příběhem bez konce, tvrdil Gombrich. Františku Mikšovi se daří vinout Gombrichův legendární příběh v nových směrech a souvislostech, a přesto neopouští autorem vytyčenou cestu. Je jeho velkou zásluhou, že Příběh umění ožívá v českém literárním prostředí právě v této podobě, byť stále s koncem v nedohlednu.