VYBERTE SI REGION

Rankov: Srpen roku 1968? Má první vzpomínka z dětství

Brno /ROZHOVOR/ – Slovenský prozaik Pavol Rankov, jehož román Stalo se prvního září vydalo brněnské nakladatelství Host, se ohlíží za zlomovými historickými událostmi.

8.6.2010
SDÍLEJ:

Slovenský prozaik Pavol Rankov.Foto: Peter Procházka

Pavel Rankov působí na Univerzitě Komenského v Bratislavě a jako autor povídek patří k předním slovenským spisovatelům. Za svůj první román Stalo se prvního září, který v dubnu vydalo brněnské nakladatelství Host, získal Cenu Evropské unie za literaturu a Cenu čtenářů v soutěži Anasoft Litera. Zítra svůj románový debut představí na autorském čtení v literární kavárně Academia také Brňanům.

Stalo se prvního září je váš první román. O čem pojednává?
Příběh tří kamarádů – Čecha Honzíka, Maďara Petra a Žida Gabriela začíná 1. září na koupališti v Leviciach. Je to poslední klidné léto, kdy se ještě mohou hádat o tom, který z nich získá lásku krásné Marie. O rok později – 1. září 1939 je Honzík s rodiči vyhnán do Protektorátu, konkrétně do Brna. Petr a Gabriel zůstávají v Leviciach, které jsou už součástí Maďarska. Chlapci dospívají ve světě plném zvratů a strachu, jejich život, to je vlastně nepřetržitý boj o život.

Děj začíná koncem 30. let, lze román považovat za historický?
Příběh končí v roce 1968. Na tento rok, přesněji na časné ráno 21. srpna, kdy za naším domem projíždí sovětské tanky, si vzpomínám. Je to moje první vzpomínka z dětství. Pro moji osobní historii je román Stalo se prvního září určitě historický. Z hlediska literární teorie je to složitější, protože převládá názor, že historický román je ten, který opisuje události oddělené minimálně jednou generací.

Zohlednil jste nějak v textu rozdílné národnosti hlavních postav?
V originále knihy používám několik jazyků, spolu se slovenštinou hlavně češtinu, maďarštinu, ale také ruštinu, angličtinu, němčinu či dokonce hebrejštinu. Je mi jasné, že při překladu mohou vzniknout problémy. Jak například v českém překladu vyřešit to, že ve slovenském originále Honzík občas používá také česká slova? Vložíte do českého textu česká slova? S cizími jazyky, které jsem v textu použil, jsem měl dokonce problémy i já sám, protože je ovládám jen velmi málo.

Z čeho jste při psaní vycházel?
V první řadě musím říct, že román je fikce. Několik mikropříběhů v něm jsou však inspirované osudy skutečných lidí, hlavně těch, s nimiž se přátelil můj otec v dětství. Ale, paradoxně, tyto skutečné příběhy se zdají čtenářům jako vymyšlené. Málokdo, například, věří příběhu o emigrantovi z Československa, který zbohatl, když prodal patent na instantní míchaná vejce americké armádě.

Myslel jste třeba také na typ čtenáře, jemuž je román prvotně určen?
Vytvořil jsem si představu o modelovém čtenáři, což byl asi dvacetiletý student. Všechna historická fakta, události a osoby, které v knize vzpomínám, byly ty, které by tento student buď měl poznat nebo jsem je v příběhu vysvětlil. Proto též nemám obavy, že by čeští čtenáři nerozuměli některým slovenským reáliím z románu. Všechno je srozumitelné z kontextu, i repliky v maďarštině nebo hebrejštině. Opakuji – jestliže tyto jazyky neovládá autor a přesto rozumí tomu, o čem píše, bude tomu rozumět i čtenář.

Považujete se po vydání této knihy za „autora románového“?
Jsem především autorem povídek. Dosud mi vyšly tři sbírky povídek, což je na Slovensku úspěch, protože konkurence je velká. My jsme totiž evropská velmoc. Vedle výroby automobilů také v tvorbě povídek. Když se některý zahraniční literární časopis rozhodne, že udělá slovenské číslo, redaktoři jsou s našimi povídkami vždy spokojení. S románovou tvorbou je to na Slovensku slabší, nemáme na psaní velkých románů čas. Román chce spisovatele na volné noze.

O této variantě jste nepřemýšlel?
Označení spisovatel na volné noze, které oba používáme, není úplně přesné. Volná noha – to zní tak svobodně, nezávazně. Ve skutečnosti hovoříme o spisovateli na celý úvazek, a to je o mnoho výstižnější, protože takový spisovatel je vázaný, aby nejen psal, ale také hledal odbyt pro své texty.

V čem vidíte největší problém české a slovenské knižní politiky?
Největším problémem slovenského knižního trhu je paradoxně velmi dobrá znalost češtiny na Slovensku. Absolutní většina slovenských čtenářů umí oba jazyky, je jim úplně jedno, zda je zahraniční román přeložený do slovenštiny nebo češtiny. Pro česká vydavatelství to znamená, že kromě desetimilionového českého trhu mají v záloze ještě pětimilionový slovenský trh. Čeští čtenáři však slovensky čtou o dost méně a také hůř Jestliže nějaký zahraniční román vyjde v českém překladu, náš vydavatel už většinou neriskuje slovenské vydání.

Kteří čeští autoři vás v posledních letech nejvíce zaujali?
Můj výběr bude různorodý. Jsou to spisovatelé, kteří nemají téměř nic společného: na jedné straně už nežijící Jan Balabán, jehož prózy řežou jako břitva, na straně opačné Roman Ludva a Michal Ajvaz. Ti zase skládají své romány jako puzzle, bez ohledu na realitu. No a Daniela Hodrová. Na její knihy však tak krátkou anotaci vymyslet nedokáži. V posledních letech mě zaujaly také knihy Petry Hůlové, Kateřiny Tučkové…

A ze slovenských literátů?
Nejvýznamnějšími jsou pro mě Pavel Vilikovský, Viliam Klimáček, Tomáš Horváth, Balla, který si přestal uvádět křestní jméno Vladimír a Lajos Grendel, který však píše maďarsky. Samozřejmě je tu také Peter Pišťanek, který ale už psát přestal, což je pro naši literaturu velká ztráta.

Jsou to současně autoři na Slovensku nejprodávanější?
Nejprodávanější jsou autorky ženských románů. Toto označení nepoužívám hanlivě. Jsou to romány, které píší ženy, píší v nich o ženách a kupují je též ženy. Dlouhodobě k nim patří moje spolužačka z období před pětatřiceti lety Táňa Keleová-Vasilková. Ostatní jmenovat nebudu, protože dělám reklamu jen spolužačkám (úsměv).

Na jaké knize pracujete nyní?
I přesto, že se cítím jako povídkový autor, píši román. Nechce se mi však o něm mluvit, protože nevím, jak to s ním nakonec dopadne.

AUTORSKÉ ČTENÍ
Datum: 9. června v 17.00 hod.
Místo: kavárna knihkupectví Academia, nám. Svobody v Brně)
Host: čtení Pavla Rankova uvede literární vědec Jiří Trávníček

Autor: Markéta Stulírová

8.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Měl podpírat německou dálnici. Místo mostu stojí u přehrady jen osamělé torzo

Brno – Zakázaná výzva lákala před lety horolezce u brněnské přehrady. Ještě v devadesátých letech minulého století mohli lézt na opuštěný pilíř Hitlerovy dálnice, dnes už zde ale platí zákaz. Právě pozůstatku po nikdy nedostavěné dálnici je věnován další díl pravidelného seriálu Brněnského deníku Rovnost Brněnské mosty.

Výstava Betlémů láká na tři sta let staré modely. A možná i na historický objev

Předklášteří – Století staré modely Betlému nebo možný historický objev lze spatřit na týdenní výstavě v Předkláštěrí. Kromě nich si návštěvníci mohou spatřit kresby andělů žáků místní základní školy.

Zbrojovce začala zimní pauza. Dobrý start jara nám dodá kyslík, myslí si Hyčka

Brno – Poslední trénink, po němž začalo hráčům třítýdenní volno. Fotbalisté brněnské Zbrojovky v pátek měli poslední sraz, na kterém společně ukončili volnější týdenní přípravu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies