Mezi českými divadelníky patří Ivo Krobot k největším specialistům na dílo Bohumila Hrabala. Jako spisovatelův dvorní režisér uvedl už přes třicet divadelních adaptací jeho povídek.V současné době pomáhá organizovat festival Hrabal v Brně.

Jak by se podle vás Hrabal tvářil na všechny pocty, které se mu k jeho výročí pořádají?

Myslím, že by to hlavně rozlišoval podle míry autenticity. Co je velkohubé a dělané s pompou jen na efekt, a co je naopak kontinuální snahou o sledování jeho odkazu. U našeho brněnského festivalu bychom ho snad přesvědčili my jako tvůrci, kteří jsme se jeho dílu s péčí věnovali pravidelně na Provázku i jinde. Snad v nás měl důvěru, protože věděl, že vždy jdeme po duchu jeho díla. Jinak Hrabal nikdy nestál o velkou slávu, vždyť i pomník chtěl mít jen tak vysoko či nízko, aby na něj mohli čůrat psi.

Jaký měl k Brnu vztah?

K Brnu se nikdy hlásit nepřestal. Bylo stále v něm, ale nepotřeboval v něm nutně fyzicky trávit čas. Jezdil sem, ale pokaždé to byly soukromé návštěvy. Měl tady nevlastní sestru, v Obřanech trávil čas koupáním v řece.

Kdy jste inscenoval Hrabala poprvé?

To bylo v roce 1981, kdy jsem dělal v pražském Činoherním klubu Něžného barbara. Připravoval jsem se na něj víc než rok, protože jsem se poctivě seznamoval se všemi lidmi okolo, s přáteli Vladimíra Boudníka a podobně. Hlavní role tehdy v Činoheráku hrála slavná trojka Petr Čepek, Jiří Zahajský, Jiří Císler.

Chodil se na zkoušky dívat i Hrabal?

Ano, býval tam často. Na zkoušky chodil i básník Egon Bondy, který v příběhu figuroval také jako postava. Docházelo tam pak k mnoha komickým situacím, kdy Bondy nadával: Tohle přece nejsem já, mám jiná gesta, jinak kleju! Ve výsledku ale Císlera pochválil, že ho hraje líp než je sám v reálu. A přesně tak to má v divadle být. Reálná postava je často šedá, ale magie divadla ji dovede povýšit.

Jen pár let poté, v roce 1985, jste uvedli v Brně na Provázku slavné Rozvzpomínání.

Úvahu převést na jeviště Obsluhoval jsem anglického krále v nás zrála také několik let. A nakonec jsme ji uvedli v době, kdy to ještě nebylo úplně bezpečné. Vždy po týdnu zkoušení v Brně jsem se vracel na víkend do Prahy. Scházeli jsme se potom s Bohumilem Hrabalem v hospodě, kde jsem mu předestřel, co všechno jsme na zkouškách udělali, jaké máme nápady dál. Ukazoval jsem mu bodový scénář a vyprávěl, jak jsme třeba pojali určitou situaci, v níž u něj v knize nezazní jediné slovo, ale my jsme ji rozvedli obrazivě či pohybově. Velice živě se o každou, byť drobnou úpravu zajímal.

Měl divadelní vidění?

Je známé, že jeho maminka byla vášnivá ochotnická herečka. Byla to taková pravá herecká diva, něco jako slavná Andula Sedláčková. Často za ní chodil do zákulisí a žárlil na ní, neboť správná matka má sedět doma a starat se o manžela a o dítě. Hrabala však divadlo přitahovalo i z jiného důvodu. Ráčkoval, a proto se cítil nezpůsobilý pro jakékoliv účinkování na jevišti. Herce měl rád, obdivoval jejich schopnost naučit se tak velké množství textů. A k divadelnímu světu samozřejmě později přičichl i při své práci kulisáka.

Seděli jste si spolu i lidsky?

To jde těžko říct, když je mezi vámi rozdíl pětatřiceti let a scházíte se více méně pracovně. Navíc to často nebyly ztišené debaty ve dvou, ale ve větší skupince lidí u piva, kde je okolo řev, bujará zábava a překřikujete se s ostatními. Takže prvního půl roku až rok šlo mezi námi spíše o takové očuchávání se. Ale velmi brzy jsme, myslím, zjistili, že si navzájem nevadíme.

Jaký byl podle vás Bohumil Hrabal?

Byl to spíše plachý člověk. V závěru života už v něm bylo i hodně melancholie a náladovosti, což způsobily okolnosti: pobýval několikrát ve špitálech, umřela mu žena a jeho nejlepší kamarád Karel Marek. Cítil se opuštěně, k čemuž přispělo i to, že neměl děti. I když, jak s nadsázkou říkával: „Naštěstí! Co kdyby byla po mně?!" Je zvláštní, že Hrabal, Škvorecký ani Kundera, tedy tři velikáni novodobé české literatury, neměli děti.

Které Hrabalo dílo je pro vás nejzásadnější?

Musím říct, že jsem si od něj zinscenoval všechno, po čem jsem toužil. Vrcholem byla Příliš hlučná samota a Obsluhoval jsem anglického krále. Vidím ho třeba jinak než Jirka Menzel, který Hrabalovi dal trochu ten krásný, barevný, nasládlý, biedermayerovský rozměr. Já jsem Hrabala poznal naopak tak, že jeho knihy v sobě mají hluboký, filosofický rozměr. Byl ovlivněný surrealismem či existencialismem. Miloval Čechova, Isaaca Babela, u nás se inspiroval Čapkem nebo Poláčkem.

Jakou větu nebo výrok máte z Hrabala nejraději?

To není tolik podstatné. Důležité je, že dokázal i v těch nejbanálnějších situacích uvidět perličky na dně. Ve všem našel tragikomický podtext, vše se dá překonat. Ale kdybych měl říct, tak se mi líbí pepinovský výrok: Život je krásnej. Ne že by byl, ale já ho tak vidím.