VYBERTE SI REGION

Roman Dragoun: Hrát v kapele Progres pro mě byla velká čest

Brno /ROZHOVOR/ – Emocionální interpret, zajímavý skladatel. Roman Dragoun hraje na klávesové nástroje, synthesizery a na klavír. Nepodlehl svodům standardní pop-music, ale zůstal věrný rocku. V posledních letech je otevřený také jazzu, funku a dokonce i šansonu. Patří k pravděpodobně nejzaměstnanějším a nejpracovitějším hudebníkům: neustále koncertuje asi s pěti skupinami, hraje na velkých festivalech, v koncertních síních i hospodách. „Dokud mi to zdraví umožní, budu hrát dál," říká hudebník, který své šedesáté narozeniny v předstihu oslavil ve čtvrtek večer na festivalu Beatfest.

4.3.2016
SDÍLEJ:

Roman Dragoun je český hudebník, klávesista, zpěvák a skladatel. Hrál, či stále hraje v rockových skupinách Progres 2, Futurum, Stromboli a T4, vydal několik sólových alb.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Cítíte se jako šedesátník, nebo pořád žijete bez omezení?

Jako šedesátník se necítím, jen má fyzička už není, co bývala. Myslím, že jsem pozitivního založení. Pořád mám rád a poslouchám hudbu, dokážu se radovat ze života a jsem rád mezi mladými lidmi.

Narodil jste se v rodině akademického malíře. Jak vzpomínáte na svoje dětství, školní léta a rodinné prostředí?

Dětství jsem měl nádherný. Maminka byla žena v domácnosti, tatínek maloval a hodně cestoval. Brával mě občas sebou do přírody. Do školky, ani do družiny jsem nechodil. Myslím, že jsem měl docela liberální výchovu. Rodiče byli laskaví. Tatínek mě dokázal vysvětlit i tak složité záležitosti pro kluka, že Lenin i Hitler byli zrůdy a jak katastrofální vliv to mělo na lidské pokolení. Už ve čtrnácti letech jsem patřil do party mých starších píseckých kamarádů a občas jsem upíjel alkohol. Tatínek mi koupil první kytaru, na kterou jsem začal hrát a později i varhany. Jak už jsem říkal, tatínek byl dost liberální a nic nenamítal proti tomu, že jsem si nechal narůst dlouhé vlasy. Rodiče mi dali víru v Boha, smysl pro pravdu a spravedlnost, což byl asi největší dar.

kdo je Roman Dragoun- klávesista, zpěvák a skladatel. Hrál či stále hraje ve skupinách Progres 2, Futurum, Stromboli a T4, vydal několik sólových alb, zpíval v muzikálech a spolupracuje jako studiový hráč s mnoha dalšími hudebníky
- pochází z Písku, velká část jeho hudební kariéry je spjata s Brnem
- nyní vystupuje sólově či se svojí doprovodnou skupinou His Angels, hraje i s kapelou svého syna David Dragoun Band. V roce 2012 byl posluchači Radia Beat vybrán do Beatové síně slávy

Hudba si tedy našla vás, anebo jste si hudbu našel vy?

Ovlivnilo mě hlavně to, že tatínek s maminkou zpívali každou neděli v kostele na kůru a mě velmi fascinovaly chrámové varhany. Měli jsme doma gramofon na kliku a spoustu desek, pamatuji si třeba Richarda Wagnera a Bedřicha Smetanu… Později naši koupili monofonní gramorádio a sestavil jsem si domácí pseudostereo. Táta mi později koupil kazeťák Hitachi, nosil jsem ho po Písku, na který jsem si nahrával svoje věci na kytaru a pouštěl to děvčatům, aby hádala, kdo to je. Na půdě jsme s kamarádem Honzou Seidlem u nich v baráku poblíž hospody u Reinerů začali hrát, objevili jsme Emerson Lake And Palmer a tak jsme jejich repertoár sjížděli… Měli jsme taky bigbítovou kapelu Monsters And Dinosaurus, ve které jsem hrál na sólovou kytaru písně od Creedence Clearwater Revival, Rolling Stones nebo 
Deep Purple. A tatínek nám maloval plakáty, to bylo fajn.

Jak se vlastně rodák z Písku najednou ocitl v Brně?

Dědeček s babičkou z maminčiny strany bydleli v Brně v Maloměřicích, kde měli domek. Jezdíval jsem za nimi na prázdniny a kratší čas tam chodil i do školy. Babička umřela v roce 1965 a dědeček o osm let později. Pak jsem se oženil, nastěhoval se do jejich domečku a začal v Brně žít.

Do muzikantského prostředí jste v Brně pronikl celkem rychle.

Na jaře 1975 jsem se seznámil se zpěvákem Vildou Majtnerem a s kytaristou Milošem Morávkem. Začali jsme v Maloměřicích v Dělnickém domě v takzvaném Pekle hrát 
v kapele Regenerace, ještě s Jardou Píchovcem na baskytaru a Tondou Jerglem na bicí. Bylo to pokračování Generace Q. Hrál jsem taky třeba 
s Vondrákem a Bodlákem.

Roman Dragoun je český hudebník, klávesista, zpěvák a skladatel. Hrál, či stále hraje v rockových skupinách Progres 2, Futurum, Stromboli a T4, vydal několik sólových alb.Měl jste i občanské povolání…

Pracoval jsem například 
v Moravském zemském muzeu, kde jsem třeba čistil mamuta od prachu nebo třídil houby v obrovském archivu. Dělal jsem i lepiče plakátů. Zde se občas daly kombinovat titulky a texty a vyvolávalo to v dobách nesvobody různé, až provokativní asociace. Také jsem pracoval na Špilberku 
v nádvorní četě, kde jsem zametal listí. Jednou jsem v kasematech díky svým dlouhým vlasům vylekal sovětskou družební delegaci, což mě pobavilo, ale už méně naše bratry z Východu. A tak mě z mého dělnického povolání vyhodili.

První profesionální angažmá jste získal v Progres 2, v té době už slavných. Byla to velká umělecká zkušenost a velká výzva. Jak jste se s touto okolností vnitřně vyrovnal?

Hrát v Progres pro mě byla velká čest. Na synthesizery přede mnou hrál Karel Horký, později známý jako Daniel Forró, který ale začal studovat Janáčkovu akademii múzických umění a tam dostal nůž na krk: buď bude hrát bigbít, nebo studovat na seriózní hudební instituci. Hrozil mu vyhazov, tak z kapely odešel. Nějakou dobu střídal klávesy s baskytarou Pavel Pelc a pak jsem nastoupil já. Už předtím si Miloše Morávka a mě povšiml na nějakém vystoupení Regenerace Zdeněk Kluka a s Pavlem Váněm nám nabídli v nové sestavě kapely místo. Když pak Pavel odešel, nastoupil jsem na jeho post já.

Po Progres 2 jste své představy naplnil ve skupině Futurum. V čem se tyto kapely lišily?

Progres se orientoval na art rock, ale osmdesátá léta přinášela nové výzvy, jako byli například King Crimson, U.K. nebo Talking Heads. V Progres bylo všechno napsáno, i kytarová sóla, a já měl s Milošem představu, že bychom dali prostor improvizacím a volnějším tématům. Z vojny se 
v té době vrátil můj písecký kamarád Honza Seidl, a tak jsme měli bubeníka a připojil se k nám ještě kytarista Emil Kopřiva, který odešel ze Synkop. Kapela měla odlišný sound. Poté se přidal i baskytarista Luboš Eremiáš a saxofonista Leopold Dvořáček, a tak jsme se trochu otřeli o novou vlnu. Hodně lidí nás zrazovalo, že v dané době se jako nová profesionální kapela neprosadíme, ale dopadlo to jinak. Panton nám vydal nejprve singl Juliet / Po kapkách a pak i dvě elpíčka – Ostrov Země a Jedinečná šance.

Koncem osmdesátých let vás přizval do renomované pražské skupiny Stromboli Michal Pavlíček, ale ani tady jste se personálně neukotvil. Devadesátá léta otevřela velký prostor pro umělecké individuality. Alternoval jste s Kamilem Střihavkou v rockovém muzikálu Jesus Christ Superstar, ale zároveň jste začal natáčet vlastní alba. Byla zde snaha hledat nějaký nový směr, anebo jste tíhnul k nějaké stylovosti?

Stromboli byla významná československá kapela. Když do australské emigrace odešel bubeník Klaudius Kryšpín a klávesová hráčka Vendula Kašpárková, tak mě a Honzu Seidla oslovil Michal Pavlíček, jestli bychom Stromboli nedoplnili. Měl jsem spoustu hudebního materiálu, který se Michalovi líbil a tak jsme to dali dohromady… Toho autorského materiálu jsem měl ale dost a tak jsem se rozhodl pro vlastní album Stín mý krve. Abych nebyl svázán nějakou stylovostí, považoval jsem za řešení nahrávat alba pod svým jménem, protože kapely pilují většinou vlastní styl a já jsem chtěl dávat sám sobě prostor v různých hudebních proměnách, protože mám docela široký záběr od jazzových věcí, přes rockové balady k minimalismu až písničkám.

Máte pověst bohéma, na druhé straně máte rád děti, houbaření a přírodu. Jaký jste táta a jaký děda?

Přírodu miluji, taky jízdy na kole kolem Brna. Jako táta jsem byl mladý. Ženil jsem se v osmnácti letech a přišly děti. Chodili jsme všichni na mše do zábrdovického kostela, do přírody na výlety. Snažil jsem se, aby měly podobné rodinné zázemí, jako jsem měl já, což se podařilo. Nikdo z nich není narkoman nebo zloděj a i oni mají svou víru v Boha. Jako děda mám devět vnuček, přál bych si samozřejmě i vnoučka, tak snad se toho třeba ještě dočkám.

Roman Dragoun je český hudebník, klávesista, zpěvák a skladatel. Hrál, či stále hraje v rockových skupinách Progres 2, Futurum, Stromboli a T4, vydal několik sólových alb.Jak vnímáte hudbu vašeho mládí a hudbu současnosti?

Hudba, na rozdíl od jiného umění, je při poslechu schopna vás přenést do časů doby svého vzniku a tak můžete vdechnout dobu, kdy hrál třeba Louis Armstrong, nebo Beatles. Před těmi čtyřiceti padesáti lety nebyl internet, hudba existovala na vinylech a později na magnetofonových páscích. Člověk si ji musel objevit a takový proces byl mnohdy malým dobrodružstvím v daných časech, protože existovala tehdy cenzura, anebo cesta k hudbě byla různě komplikovaná. Měl jsem tu výhodu, že mě tatínek ze svých cest ze zahraničí desky vozil a tak jsem si udržel přehled o tom, co se hraje za hranicemi. Dnes stačí otevřít internet a hudba na mladé působí jako běžná a samozřejmá součást života. Ale myslím, že hudba tady bude stále dál a přežije mou generaci, i tu současnou mladou, která se teprve hledá. Bude tady hudba kvalitní i konzumní a určitě z života lidí neodejde, jako něco překonaného.

Jaké jsou vaše nejbližší plány do budoucna? Chystáte se do uměleckého důchodu?

Dokončil jsem desku Samota. Vydavatel Pavel Kopřiva z FT Records si přál, abych nějak navázal na předešlé komorní album Piano, ale já jsem se rozhodl přizvat Michala Žáčka, úžasného improvizátora. Čeká mě teď řada koncertů k mému jubileu nejenom v Brně, ale i po dalších městech v republice. Taky koncertujeme se Supergroup. V plánu jsou alba s Futurum a s His Angels, už s rockovým a funkovým materiálem. Taky se delší dobu chystá druhé album s T4. 
V roce 2018 oslaví Progres padesát let na scéně, měli bychom udělat album. Do uměleckého důchodu se tedy nechystám. Takový klavírista Artur Rubinstein hrál do dvaadevadesáti let, John 
Mayall má třiaosmdesát a stále hraje. Dokud mi to zdraví umožní, budu hrát dál, a až přijde můj čas, tak skončím. To je úděl muzikanta.

PETR GRATIAS
autor je hudební publicista

Autor: Redakce

4.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Nejlepší architektonický počin v kraji? Hlasujte v naší anketě

Jižní Morava /ANKETA/ - Česká komora architektů v letošním roce vyhlásila první ročník České ceny za architekturu. Její cíl je zejména zhodnocení domácí architektonické produkce. Do soutěžní přehlídky se přihlásilo téměř pět stovek děl. Mezinárodní porota poté do užšího výběru nominovala třiašedesát děl, včetně devíti zástupců z jižní Moravy. „Hodnotitelé ze všech nominovaných poté vyberou pět až deset nejlepších. Kdo zvítězil, se všichni účastníci dozví v listopadu na slavnostním vyhlášení," uvedla mluvčí České komory architektů Zuzana Hošková.

Lutonský odmítá strach z Rosického

Brno – Dosud ho obdivoval jen v televizi, nyní ho v roli soupeře možná potká přímo na hřišti. Do nedělního 
duelu devátého kola nejvyšší soutěže mezi fotbalisty brněnské Zbrojovky a pražské Sparty pravděpodobně zasáhne i Tomáš Rosický 
a brněnský záložník Milan Lutonský si přeje, aby s ním změřil síly. „Když nastoupí, tak pro Spartu znamená velkou sílu, ale hrát proti němu bude bonus. Rád bych to zažil," usmál se třiadvacetiletý hráč.

Jízdárna u rybníku Srpek? V rozporu se stavebním zákonem, tvrdí členové spolku

Kuřim – Záměr postavit v rekreační oblasti poblíž rybníka Srpek jezdecký klub vzbuzuje už více než rok nevoli některých Kuřimanů. Snahu zachovat v okolí rybníka rekreační prostředí teď obnovil ekologický spolek Nechceme uložiště Kraví hora a poslal na stavební úřad dokument s mnoha připomínkami.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies