VYBERTE SI REGION

Svůj život vedu furiantským způsobem

Brno - (ROZHOVOR) Do povědomí veřejnosti se fotograf Jindřich Štreit přezdívaný často jako Jindra ze Sovince vryl už v osmdesátých letech, a to svými dokumentárními fotkami z venkovského prostředí Bruntálska. Objektivem fotoaparátu se mu totiž podařilo zachytit to, co většina lidí nepostřehne a možná ani postřehnout nechce. Každodenní maličkosti a všední okamžiky obyčejných lidí, kteří se řídí především srdcem. Na rozdíl od jiných fotografů za nimi nemusel jezdit daleko.

25.9.2008
SDÍLEJ:

Fotograf Jindřich Štreit. K této fotografii má výjimečný vztah. Zachycuje jeho rodiče v Těchanově.Foto: DENÍK/Tomáš Škoda

Hrdiny jeho snímků jsou jeho přátelé a lidé, se kterými od roku 1983 až do revoluce pracoval na statku Ryžoviště, kam odešel poté, co vyučoval na základní škole. Jeho snímky totiž k nelibosti tehdejšího režimu ukazovaly realitu takovou, jaká doopravdy byla. V brněnském Národním divadle vystavuje Štreit poprvé, a to u příležitosti znovuuvedení hry Furianti 2008 v nové divadelní sezoně.

V brněnském Národním divadle vystavujete poprvé. Jak vznikla vaše spolupráce?
Letos v květnu jsem byl na premiéře Furiantů. A jak jsme se tak večer procházeli s Davidem Šubíkem (zástupce uměleckého šéfa Národního divadla v Brně, pozn. redakce ) divadlem, tak se mě najednou zeptal, zda bych tu neudělal výstavu. Souhlasil jsem a vybral fotografie lidí, kteří jsou jakoby z této hry. Proto jsou tam třeba i fotbalisté – tak jako v novém pojetí Furiantů. Asi polovinu fotek jsem udělal vůbec poprvé. Přitom jsou všechny z osmdesátých let…

Byl to jednoduchý výběr?
Vůbec ne. Bylo to vlastně to nejtěžší.

Co pro vás znamená furianství?
Mám pocit, že celý můj život je furiantství. Stejně jako furianti jsem totiž neustále takzvaně na hraně nože. Celý svůj život vedu furiantským způsobem. Na jedné straně vážně jako ředitel školy a na té druhé jsem neustále mezi lidmi. I tato výstava je vlastně kontrastní. V divadle s krásnými lustry tu jsou vystaveny moje černobílé fotografie.

Velká část vašich fotek zachycuje situace mezi muži a ženami a jejich emoce z náhodných i tušených okamžiků. Čím je pro vás žena?
Žen si velmi vážím, pro mě jsou božským stvořením. Proto je ctím a nedegraduji.

Výstava se jmenuje stejně jako inscenace Davida Drábka Furianti. Má však ještě podtitul Obrazy ze soudobé české vesnice. Změnila se podle vás za těch posledních pětadvacet let tvář českého venkova?
Je to strašná proměna. Vesnice velmi rozkvetly a je to znát. Nejvíce se snad proměnilo zemědělství. Třeba konkrétně u nás na statku pracovalo sto lidí, teď tam jsou dva. Vše se zatravnilo a jsou tam pastviny. Je to úplně jiný způsob hospodaření a tradiční zemědělská výroba zaniká.

Na čem pracujete teď?
Mám rozpracováno několik projektů. Jeden z nich jsem vlastně teď dokončil, je to asi roční práce o čtyřech romských rodinách v Česku, Polsku, Maďarsku a Slovensku, která se vztahuje k připravovanému filmu Černá srdce. Také jsem se věnoval hodně továrnám, těžkému průmyslu a lidem, kteří zde pracují. Zanedlouho mi vyjde rozsáhlá kniha fotografií o Vítkovické továrně a o životě v ní. Teď se věnuji psychiatrické léčebně v Kroměříži, což bude katalog ke stému výročí. A pak jsou to nějaké menší věci v různých zařízeních, jako třeba ústav pro odložené děti anebo cyklus o pasťáku.

Bude připravovaná kniha o Vítkovicích v podobném duchu, jako již vaše dříve vydaná série fotografií o Třineckých železárnách?
Bude to o něco větší a více zaměřené na portrét. Také jsem více pracoval s výtvarnými fotografiemi, se zátiším, detaily a abstrakcí. Na jedné straně to tedy bude portrét a na druhé taková Reichmanovsko-medkovská hierarchie.

Dokáže fotit „sociální snímky“ i ve městě?
Téma města jsem také fotil, ale jsem člověk, který potřebuje s lidmi komunikovat. Já je musím znát a něco o nich vědět. Nejsem typ fotografa, který by šel po městě a fotil cizí lidi. A proto fotografuji tak, jak fotografuji.

Je nějaké téma, na které si netroufnete?
Nevím, zda bych si troufl fotit ve „vyšší společnosti“. Taky neumím dělat reklamu a módu. Ale jinak mě vše, co má sociální a lidský podtext, zajímá.

Vrátím se do minulosti, konkrétně do roku 1982. Po tehdejší alternativní výstavě současného českého umění Setkání, na které jste vystavil fotografie ze Sovince, jste byl čtyři měsíce vězněn. Jak vás tato zkušenost ovlivnila v další tvorbě?
Pobyt ve vězení pro mne byl zcela novou životní zkušeností. Těžce jsem snášel světlo, které mi i přes noc svítilo do očí, i oko, jež mě každou hodinu sledovalo špehýrkou. Poznal jsem tam pocit nesvobody a strachu z budoucnosti. A současně jsem si uvědomil, jak málo člověk potřebuje k životu a jak rychle se v mezní situaci mění jeho priority. I ve vězení jsem samozřejmě litoval, že s sebou nemám fotoaparát. Obrazy, které jsem viděl, mně totiž z mysli nevymizely ani po letech a promítly se do mé další práce, když jsem fotil v jedné z nejstarších francouzských věznic v Saint Quentinu.

Fotil jste však také v českých věznicích…
Ano, následně poté v ženské věznici v Pardubicích. Poslední kontakt s tímto světem jsem měl při projektu Cesta ke svobodě. Tehdy jsem navštívil sedm věznic a fotil jsem lidi, kteří se za mříže dostali kvůli drogám.

Co je pro vás při focení nejdůležitější?
Než začínám vytvářet své snímky, je pro mě nejdůležitější myšlenka, kterou jimi chci předat. Z toho pak vychází její ztvárnění, při němž citlivě využívám světla, kompozice a dalších výtvarných prostředků. V souhrnu musí být ale vše nenápadné, aby si divák neuvědomoval estetickou stránku fotografií. V této souvislosti zmíním slova Anny Fárové, která o mé práci napsala do katalogu k výstavě: „Hranice estetiky je překročena k nejtěžší bariéře etiky.“

Autor: Markéta Stulírová

25.9.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Odstřelená katedrála a další zločiny rudého ateismu

Měl to být nejviditelnější triumf komunistického ateismu nad náboženstvím. Přesně před 85 lety – 2. prosince 1931 – zbořil Stalinův sovětský režim pravoslavnou katedrálu Krista Spasitele v Moskvě.

V Králově Poli opraví nádraží. Náklady se vyšplhají na téměř dvě miliardy korun

Brno /FOTOGALERIE/ – Růžové oprýskané zdi a zanedbaná autobusová nástupiště nyní vítají cestující, kteří z vlaku vystoupí na nádraží v brněnském Králově Poli. Změnit se to má po roce 2020. Správce železnic chce opravit koleje i výpravní budovu, město okolí nádraží.

Kamery ve městech? Pozor na ztrátu soukromí, varuje expert

Jižní Morava - Pomáhají policistům v chytání zločinců, strážníkům v ochraně lidí před kapsáři a třeba i brněnskému dopravnímu podniku a Brněnským komunikacím při rychlém řešení kolapsů. Zároveň ale vyvolávají otázky ohledně možnosti jejich zneužití. Řeč je o kamerových systémech, které čeká modernizace ve většině velkých jihomoravských měst.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies