Režisér Vladimír Morávek, známý především jako umělecký šéf Husy na provázku, navázal na současný trend ve světové operní režii a pojal tuto pohádkovou symbolistní operu jako scénickou báseň, tedy výrazně autorsky.

Ač výrazně prostříhaná, zabrala opera i tak něco málo přes tři hodiny. Po úžasném začátku prvního dějství měla kvalita inscenace bohužel sestupnou tendenci, a to především z hlediska režie. Morávek pojal Rusalku jako velký archetypální příběh o ztracené nevinnosti a poznání, po jehož učinění není cesty zpět; mohutné katarzi, která je smyslem celého dramatu, v syžetu pečlivě vyklestil cestu, zejména odstraněním komické scény Hajného, Kuchtíka a Ježibaby. V rovině mizanscény však diváka záměrně mate, ztěžuje jeho vnímání množstvím vedlejších, v libretu se nevyskytujících postav a užíváním aluzí a symbolů. Některé myšlenky naopak podává až moc „po lopatě“ (holčička jako symbol nevinnosti). Výsledkem je barokně působící, košatý výjev odehrávající se ve více scénických plánech, situovaný do jakéhosi mýtického bezčasí, do světa mísícího historické, pohádkové a bájné atributy.

Nejproblematičtější složkou inscenace je scéna (Daniel Dvořák) a kostýmy (Sylva Zimula Hanáková). Momenty velké umělecké síly, mísící výtvarná východiska české moderny (Preisler) a svobodovskou scénografickou tradici, si zde podávají ruku s okamžiky ztráty vkusu a soudnosti. Jedním slovem: přeplácanost. Jak skvělá byla scéna v úvodu prvního dějství ve své čistotě a promyšlenosti, s působivou videosmyčkou promítanou na pozadí!

Zvukový klenot

Hudebně se však Rusalka mimořádně vydařila. Dirigent Jaroslav Kyzlik má s touto partiturou řadu zkušeností, a vybrousil z ní zvukový klenot. Po úvodní perfektní předehře s přesně vypracovanou dynamikou a dramaticky úsečnými frázemi byly zvlášť působivé především časté plochy samostatné symfonické hudby, geniální ve své barevnosti a kompozičním mistrovství. Hudební tok dokázal Kyzlink adekvátně přidušovat a opět gradovat, čímž udržoval posluchače ve stálém napětí, uvolňovaném v místech romanticky vypjatého patosu. Až na pár kiksů v žestích hrál orchestr velmi čistě a soustředěně.
 
Pavla Vykopalová v hlavní roli Rusalky podala zřejmě svůj životní výkon: vynikající srozumitelnost zpívaného slova, kantiléna a především těžko fingované prožití role. Velmi dobrý byl také na hlas tlačící, svéráznou barvou disponující Peter Berger v roli Prince a vážný Jiří Sulženko jako Vodník. Ježibaba, ztvárněná polskou mezzosopranistkou Helenou Zubanovich, je démonická, přitažlivá, s přízvukem deklamující a především skvěle zazpívaná. Cizí kněžně (Iveta Jiříková) šlo špatně rozumět, barva hlasu (dramatický soprán) byla však adekvátní. Z vedlejších rolí mě velmi potěšily tři žínky (Tereza Merklová Kyzlinková, Jana Wallingerová a Radka Hudečková), přesvědčivé v sólových výstupech i ansámblech. Sbor zpíval tradičně solidně.  

V jednotlivostech bylo představení nesmírně silné a zábavné, opera jako celek však nedržela pohromadě, divák byl tak zaujat jednotlivými podněty, že se výsledný dojem silné dramatické linie neustále kamsi vytrácel… Škoda. I přes všechny nedostatky jde rozhodně o jedno z nejnadějnějších čísel na repertoáru Janáčkovy opery za poslední dobu. Dodejme jen, že paralelně probíhající Heřmanova inscenace v pražském ND je méně originální, avšak klasičtější ve smyslu uměřenosti a úcty k textu.

MILOŠ ZAPLETAL (autor je studentem hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně)