Pohybově vizuální performance Soumrak otců chce nahlédnout svět dnešních chlapců, mužů a chlapáků. Pokud na hru divák zavítá, neměl by si však zapomenout koupit program. Je v něm totiž víc zajímavých myšlenek, než v inscenaci samotné.Měla to být autentická výpověď o maskulinitě dneška. Netendenční a stereotypy nesvázaný pohled na aktuální společenský problém, kdy v důsledku globální estrogenizace muži ztrácejí své pozice dobyvatelů a vůdců rodinných smeček. To vše navíc jako originální performance plná tance a obrazů.

Touhy a komplexy

Inscenaci Soumrak otců věnovala její autorka, slovenská režisérka Sláva Daubnerová, všem milovníkům mafiánských filmů, domácím kutilům, manželům a otcům i těm, kteří by raději před tím vším utekli do hlubokých lesů. Vše z toho hra skutečně obsáhla. Jen je to tak důsledně zakleté do tanečně-vizuální sítě a směsice prapodivných jinotajů a lascivních výpovědí, že to všechno začne za chvíli nudit. Na prázdném jevišti se setkala pětice kvalitních a výrazově velmi rozmanitých herců Cyril Drozda, Jiří M. Valůšek, Marián Chalány, Jan Grundman a Jan Lepšík. Ve třech obrazech představují optikou Daubnerové dnešní muže, jejich touhy a komplexy.

První obraz se odehrává v obývacím pokoji, kde žijí muži-taťkové bloumající světem v trenýrkách a ponožkách. Jejich smyslem života je kutilství a sledování televizního kanálu, kde nejsou osiřelé, obézní a neurotické ženy, které znají ze svých ložnic. Úpěnlivě si navzájem stěžují, že nejsou těmi kovboji jako dřív, protože doma už dávno práská bičem jejich žena a že skutečné bohatství dneška je distribuováno nerovnoměrně, neb velká ňadra vidí všude, jen ne doma. Do toho střídavě pronikají hlasité vzlyky nad tím, že muži ztrácejí hlas, a také důrazné hekání, když tato parta kopuluje se vším, co se ocitlo na scéně, aniž by přitom vynechali toaletní mísu, stůl a televizní obrazovku.

V druhém obraze pozorujeme svět dokonalých mužů, kteří touží prorazit a být ještě lepší, než ti nejlepší. Jejich podvědomí jim přece dává jasné poselství, jak říká muž Jan Grundman: „Já nejsem blbej, jsem mladej, kvalifikovanej, bez předsudků, kterého si nemůže dovolit společnost postrádat." Zatímco z mužů v prvním obrazu sálá rezignace, v těchto mužích pumpuje agrese. Chtějí mít moc a jsou ochotní pro ni zemřít, protože jen s ní se nemusejí bát. A není prý pravdou, že snad nenávidí ženy. Mají na ně jen pořádný vztek, protože si je už nemohou podrobovat a stávají se tak sami loutkami v jejich hře.

V závěrečném posledním obraze se muži scházejí v lese. Je pro ně symbolem útěku ze světa, který se jim vymkl z rukou. Už nechtějí být dál ti pilní, co podávají výkony, uspokojují sexuální potřeby svých žen a poslouchají nekončící dětské žvatlání. Pak se v divadle rozsvítí světla, poklona herců, potlesk diváků a přichází prázdno.

Duševní striptýz

Je možné, že poprvé v životě bude divák z HaDivadla odcházet s pocitem, že se něco nepovedlo. Momentů, které dokážou vtáhnout a zaujmout, lze spočítat na prstech jedné ruky. Vinou však nejsou špatné herecké výstupy, ale spíš scénář a autorčina snaha udělat to celé takové zvláštní. Ono to je totiž přitom už dost zvláštní tím, že se jedná o skrytě tendenční a zaujatý pohled na mužství. Vypravěčem je totiž žena, což z hry jasně vystupuje.

Soumrak otců se tak na začátku jeví jako pozvánka na slibný večer při sklence dobrého vína se skupinou schopných a sebevědomých mužů, kteří vám bez ohledu na váš rodinný stav i věk jednoduše imponují. Jenže nakonec z tohoto večírku divák prchá po hodině a půl. Jakoby jej hostitelé donutili vypít flašku teplého levného šampaňského, vyslechl si stovky lechtivých komentářů k uzoufání zakomplexovaných mužů a v závěru shlédl hromadný duševní i fyzický striptýz. Nakonec tak po zhlédnutí celého tohoto entrée zůstane v hlavě ležet jediná otázka: Proč jsem tu chlapeckou vzlykavost těm chlapům vůbec nevěřil?

IVA ČERNÁ (autorka je publicistka)