Nejednalo se o žádnou revivalovou kapelu, ale o bývalé Zappovy spoluhráče, kteří Mistra doprovázeli většinou v osmdesátých letech a svou hudební prezentací nabídli v brněnském klubu Metro Music Bar vynikající hudební zážitek, který v obecném slova smyslu mohl být jen těžko napodoben.

Publikum, které zcela zaplnilo sklepní prostory známého klubu od první skladby rozbouřila sedmičlenná skupina, jež vystoupila v sestavě: Robert „Bobby" Martin (zpěv), Albert Wing (saxofony), Ray White (kytara, zpěv), Mike Miller (kytara), Morgan Agren (bicí nástroje), Tom Fowler (baskytara) a Ed Mann (marimba).

Z připraveného listu byl jmenoval alespoň namátkově skladby jako Montana, Zomby Woof, Cosmik Debris, Dinah-Moe Humm, Trouble Every Day, What´s New In Baltimore?… Koncert byl nejen prezentací vynikajících instrumentálních výkonů a naprosto dokonalé souhry, ale navíc sem tahle americká hudební formace přinesla řádnou porci humoru, ironie a nadsázku, čímž věrně deklarovala Zappovu hudební ideologii postavenou na nejvyšší piedestal. Člověk je ale tvor nespokojený a tak jsem litoval, že prostory klubu nerozvibrovaly ještě skladby jako např. Hungry Freaks Daddy, Willie The Pimp, strašidelná Torture Never Stops, Sofa No. 2 nebo Disco Boy…

Afroameričan Ray White se představil jako výtečný performer, dravý zpěvák a člověk s výtečným smyslem pro humor a pódiovou kreativitu, zatímco výborné i improvizace saxofonu Alberta Winga a kytaristy Mike Millera rozvíjely bezbřehé kouzlení v daném tématu a celý večer fascinovala výbušná a technicky brilantní souhra bubeníka Morgana Agrena a baskytaristy Tom Fowlera – služebně nejstaršího člena Zappovy kapely ze sedmdesátých let. Ed Mann svou marimbou dodával skladbám podnětné hudební koření a konečně Robert „Bobby" Martin perlivými tóny elektrického piana a zejména pronikavě vysokým hlasem dotvářel celkový sound.

Rytmická přediva a časté akcentování v řadě střídaných polyrytmických obrazců vykazovalo jedinečnou souhru bez sebemenšího zaváhání a na přítomných hudebnících bylo znát, že se hudbou dokáží nejenom uspokojit, ale především bavit a rozhazovat pozitivní nálady.

Znovu jsem si připomněl, že podobně uvolněnou neakademickou nekašírovanou a bezprostřední hudbu tohoto formátu dokáží jen stěží zahrát hudebníci evropského formátu a navíc jsem nabyl dojmu, že Zappova škola hudebníky „naučila" nebrat se vážně, ale přitom zachovat hráčskou osobitost a bezbřehou kreativnost. V septetu nikdo výrazněji nevyčníval nad ostatní a v rámci jejich společenství dostal každý příležitost k osobní seberealizaci ve vlastním prostoru. Tolik energetického potenciálu a tak úžasné nasazení v proměnách progresivního rocku, jazzu, blues, soulu, latiny a reggae na brněnské scéně nebývá běžně k vidění a slyšení, takže lze hovořit o hudební svátku a navíc se podařilo i v sklepním prostoru klubu Metro docílit i výtečně seřízeného zvuku, což zdaleka nebývá pravidlem.

Vedle řady zappovských veteránů bylo možné spatřit mezi nahuštěným publikem i mladší tváře, pro které pojem Frank Zappa je pouze encyklopedickým termínem a to potěšilo stejně jako výborná hudební party s touhle zappovskou partičkou famózního formátu.

Petr Gratias (autor je hudební publicista)