Spisovatel Arnošt Lustig, známý především díky řadě děl s tématem holocaustu, Brňanům minulý týden představil svůj nově vydaný svazek sebraných spisů Zasvěcení. V autobiografickém a prozaickém triptychu se Lustig, autor nedávno nominovaný na prestižní Bookerovu cenu, ohlíží zpět za svými učednickými léty. V rozhovoru pro Brněnský deník Rovnost se Lustig zamýšlí i nad nelehkým postavením dnešních začínajících spisovatelů nebo mezinárodním přesahu díla Franze Kafky.

Nedávno vám vyšlo aktualizované vydání Zasvěcení. Do čeho čtenáře ve svých textech „zasvětíte“?
Do své paměti. Tedy alespoň částečně. Když mi bylo čtrnáct, tak mě tatínek neposlal do Hamburgu, abych se stal námořníkem, nýbrž na Jungmannovo nábřeží v Praze, kde pracoval pan Rejsek a vyráběl kožené zboží. Já jsem tam byl učedníkem a mými kolegyněmi tehdy bylo šestnáct učednic. Pan Rejsek byl prohlášený tím, že najímal hlavně děvčata, která se mu líbila. Ačkoliv byl ženatý, nezdržovalo ho to od obdivu k nim. V té dílně se nemluvilo o ničem jiném než o sexu, což mě samozřejmě zajímalo, protože mně bylo čtrnáct. Postupně jsem se tak seznamoval s tím, o co mají dívky zájem. I když tehdy byla válka, je mnohem více zajímala erotika. A tak se stávalo, že kolem dílny pochodovali němečtí vojáci a ony rozebíraly, jaký sex a s kým je nejlepší.

Příběh jako vystřižený z Hrabalových knih…
Lidská paměť má tu výjimečnou vlastnost, že vše, co už je zašlé a minulo, si nějakým způsobem zkrášlí a zromantizuje. A i mně se tato učednická léta zdají strašně romantická a svým způsobem poučná, zábavná a zajímavá. A o tom jsem napsal pár povídek, které spojuje jeden námět – dílna pana Rejska.

Vzpomenete si na nějaký zážitek z Rejskovy dílny, který pro vás byl nějakým způsobem důležitější než ty ostatní?
Všechny učednice nejvíce zajímalo, jaký je rozdíl mezi klukem židovským a nežidovským. A pořád chtěly, abych se jim ukázal. Já se samozřejmě strašně styděl, protože mi bylo čtrnáct. Ony mě však jednou svlékly a prohlédly si mě. Jen si mě prohlédly a nic mi neudělaly. To pro mě tenkrát bylo překvapivé.

To je v knize taky?
To nevím. Knížka má vždy jeden zákon: spisovatel může psát o všem, včetně erotiky, ale musí to být vkusné. S tím už se potýkali spisovatelé starého Řecka a radili jim dva lidé: Aristoteles, který psal o struktuře literárního díla, a Platón, který psal o kráse. Právě Platón říkal, že všichni mladí básníci chtějí psát o lidském těle a erotice. A také to, že se nemá popisovat nic, co není vkusné. Sténání, pachy…. Ale jen to, co při tom lidé cítí.

Platón sice říká, že krása nevychází z vidění a naslouchání samotných věcí, ale to přece jen proto, že je v obou současně.
Ano, ale já jsem to dosud nepopsal, protože jsem nenašel způsob, jak to popsat pravdivě, vtipně a přitom vkusně.

Co je krásné, není snadné. I to jsou Platónova slova…
Jestli bude ještě další vydání, tak to tam třeba doplním. Spisovatel má totiž jednu výhodu, své dílo nepovažuje nikdy za dokončené. Zvlášť když by mohl něco zlepšit. Samozřejmě je i nebezpečí, že se to může zhoršit.

Nedávno jste si zahrál ve filmu Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh. Jak se z Arnošta Lustiga spisovatele najednou stane herec?
Jednoho dne mi zavolal Bartoška a řekl, že v tomto filmu budu milencem šestaosmdesátileté Jarky Adamové, což je úžasná herečka Národního divadla. Doslova řekl: dobře ti to zaplatíme a zbytek se dovíš na místě. Hlavní roli hrála inteligentní a zcestovalá Eva Holubová, potkal jsem tam i Oldřicha Kaisera, s kterým je neuvěřitelná sranda. Třeba když imituje Lenina nebo svolává imaginární schůzi komunistické strany. Jarce jsem neustále říkal, že do toho musíme dát více erotiky, na což ona jako seriózní a věřící dáma neslyšela. Původně jsem na to ani nechtěl jít do kina. Nakonec se však ukázalo, že se to lidem líbí.

Do Brna jste tentokrát přijel u příležitosti autogramiády ke knize Zasvěcení. Kdysi jste však měl možnost poznat Brno více, je to tak?
Ano, ale už je to dávno. Byl jsem v prezidiu Svazu spisovatelů, kde potřebovali mladého člověka. A tak nás zvolili do prezidia s Milanem Kunderou. Oba jsme seděli vedle Marie Majerové, kterou jsme omlazovali, protože jsme byli nejmladší. A právě několik ústředních výborů Svazu spisovatelů se konalo v Brně, protože brněnští spisovatelé trvali na tom, že se nebudeme scházet jen v Praze. Do Brna jsem se dostal i kvůli filmu, na kterém jsem pracoval se synem Josefem. Byl to snímek o Karlu Hašlerovi, který měl německou milenku z Brna, kam si ji jezdil namlouvat. My jsme šli po jejích stopách a ty nás dovedly až sem.

Jak se vám se synem spolupracuje?
Úžasně. Je totiž velmi kamarádský a vzdělanější než já. Navzájem se doplňujeme, on mi říká, co nevím a co potřebuje. A já se snažím to odevzdat. Protože já píši a on je režisér. Já jsem jako jeden houslista a on dirigent, který musí vědět, jaký má orchestr. Jako jeho táta jsem pyšný, že spolu tak vycházíme, protože mě to omlazuje.

Co připravuje teď?
Dělá film s americkým režisérem Griffinem, který byl v Americe mým studentem. Za jeden svůj dokument už dokonce získal Oscara. A protože miluje Čechy, chce natočit dokument o roce 1989, ve kterém bude vystupovat Václav Havel a Pavel Bém. Verboval jsem i knížete Schwarzenberga, ale on řekl, že dokud jsme v předsednictví, nemůže dělat nic. Teď, když ho však Jiří Paroubek nechce do vlády, bude mít třeba volno (smích).

Získal jste Cenu Franze Kafky, která je považována za předzvěst Nobelových cen. O vás se uvažovalo celkem třikrát. Bylo to pro vás zklamání?
Nebylo, protože žádný spisovatel nemyslí na to, že dostane cenu, protože cena mu nepomůže napsat lepší knížku. Jedině že si spraví bankovní účet. Ale ocenění s psaním nemá co dělat.

Kým, nebo spíše jakým spisovatelem je pro vás Franz Kafka?
O Kafkovi každý mluví, ale málokdo jej čte. Je to velmi složitý spisovatel. Je to s ním jako s kabalou. Člověk aby ho četl až po čtyřicítce, aby mu rozuměl. S výjimkou amerických studentů, kteří jsou Kafkou posedlí. Kafka předjímal problémy společnosti, která netrpí bídou, ale trpí přebytkem. Snažil se postihnout úzkosti moderního člověka. A to je Amerika. Tady jsme se báli, abychom nebyli chudí a nemuseli žebrat o obecní polívky. Kdežto v Americe se bojí, co s nimi udělá společnost, kde je všeho víc, než člověk potřebuje. A právě to Kafka cítil. Byl jako kanárek, který předjímal nebezpečí. Jako kanárek v dolech předjímal zkažený vzduch a plyn, tak to Kafka předjímal ve společnosti.

V Praze vedete kurzy tvůrčího psaní. Doporučujete našim studentům, aby Kafku četli?
S tvůrčím psaním je to o něco složitější. Psát se musí naučit každý spisovatel sám, podle povahy svého talentu. Každý autor musí odhadnout své vlohy i to, co nemůže. Tvůrčí psaní je předmět zajímavý tím, že člověk učí sám sebe. Studenti musí číst hlavně Aristotela, což je nejlepší učitel psaní. Musí číst Platona, o dobru a zlu, o kráse a nevkusu. A já je nemůžu naučit psát, ale je strašně zajímavé se o tom s nimi bavit. Tím, že se o tom společně diskutujeme, studenti přemýšlí o sobě. O tom, co můžou, nemůžou a o co se mají pokusit.

Už samotný název předmětu Kurz tvůrčího psaní zní jako návod na úspěšnou spisovatelskou kariéru. Kolik vašich studentů u psaní zůstane, kolik z nich se dnes psaním uživí?
To je na tom kurzu to smutné. Většina studentů po dokončení univerzitního vzdělání přestává psát a začíná se věnovat bankovnictví, kompjůtrům a chce zbohatnout. Jednou jsem třeba potkal jednoho z mých talentovaných studentů, kterého jsem měl rád. Jmenoval se London. Najednou u mě zastaví limuzína a vystoupí člověk v obleku a s kravatou. A já říkám: London, jak to vypadáš? A píšeš ještě? A on odpověděl: to si už nemůžu dovolit, oženil jsem se, mám dvě děti a pracuji s počítači. A pak dodal: vidíš tamhle tu vilu? Tu jsem si už koupil. Takže můj student London si kompjůtry vydělal na vilu. Psaním by si vydělal možná tak na jogurt.

Ještě než jste odešel do Spojených států, jste prý v Izraeli prohlásil, že se chcete psaním živit právě tam…
Ano. Setkal jsem se tam tehdy s izraelským prezidentem, který byl moc vstřícný a roztomilý. To on se mě ptal, proč v Izraeli nezůstanu, proč chci odejít do Ameriky. Já jsem mu na to tehdy odvětil, že se v Izraeli psaním neuživím, protože za jednu knihu dostanu sto padesát dolarů. On se na mě zpříma podíval a řekl: víte, tady už napsali knihu před dvěma tisíci lety a nikdo už od té doby jinou nečte.