Svět, ve kterém šťastné zítřky začaly už včera

Právě v bouřlivé „předrevoluční“ sezoně vznikla dodnes plodná umělecká spolupráce Moši s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou, který k inscenaci tehdy složil hudbu. A to příjemně chytlavou a melodickou, kterou teď v Brně ještě víc okořenil zvuk osmnáctičlenného živého orchestru. Třeba taková Ptačí Internacionála vyloženě nutí pobrukovat si do rytmu.

Humor a nadsázka

Lehký a svižný ráz inscenace určuje hned úvodní příchod titulních hrdinů ze světa lidí, athénských uprchlíků Primabrachose a Doufaliona. Vysněnou zemi Tramtárii, do níž touží „utéct od lidí, kteří lžou, soudí se, kradou a závidí“, začínají hledat na schodech v hledišti. Dorazí až na forbínu a teprve po chvilce se za nimi rozevírá scéna Christophera Weyerse, která díky nasvícení působí až pohádkově snově. Německý scénograf rozdělil prostor mezi bohy a lidmi velkými sítěmi, po obřích nafukovacích skluzavkách zase umožnil efektní příchody herců na jeviště.

Atmosféra humorné nadsázky se s postupujícím dějem a budováním nové boží–ptačí–lidské říše Mrakoptakohrad mění v nelítostný boj o moc. Kde na začátku stály sliby, pomalu nastupuje diktatura. Díky Žáčkově novému přebásnění a aktualizaci více než dva tisíce let starého Aristofanova textu se hra vyjadřuje k nešvarům současnosti. V textu se tak dočkáme narážek na nejednu událost, která hýbala nebo pořád hýbe naší společností – za všechny jmenujme alespoň kauzu Kuřim.

Z politické satiry se tvůrci záměrně vyhýbají brněnské komunální sféře a míří rovnou do míst nejvyšších. Přestože v inscenaci nezazní jediné konkrétní jméno politika, adresáty narážek hravě poznáte. Na přetřes přijdou bývalí i současní lídři dvou našich nejsilnějších politických stran („Roztaje jak figurína z vosku, až pozná sílu mého sexy mozku.“; „Neznají bázeň ani hanu, a mají mocnou ptákostranu.“; „S tím opravdu, ale opravdu nesouhlasím.“). A potlesky na otevřené scéně trefně dokazují, že na politickou satiru pronášenou z jeviště slyší diváci dnes stejně jako před dvaceti lety. Hlavní role Primabrachose nedovolí Petru Gazdíkovi ani na chvilku opustit jeviště: vystupuje buď jako přímý účastník děje, nebo jeho pozorovatel.

Hejno ptáků ztvárňuje v alternacích skoro celý muzikálový soubor, kterému kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová obstarala jen lehké zvířecí atributy pomocí zobáků, chocholů na hlavě, paruk, masek a líčení. Každý herec potom dotvořil „svého ptáka“ vlastním specifickým pojetím, které v davovém ptačím mumraji prezentoval opakovanými pohyby nebo obličejovými tiky. Na hercích je po celou dobu vidět, jak si role užívají a baví je.

Mrakoptakohrad

V divácky vděčných kreacích se navíc blýsknou nemakačenko Zdeněk Junák, lobista Igor Ondříček, tlučhuba Jan Apolenář i fízl Jaroslav Matějka, náročný slepičí výstup zase znamenitě „vystřihne“ Markéta Sedláčková.

Muzikálový soubor Městského divadla Brno už před lety vystavěl na jevišti Babylonskou věž a s její pomocí se dotkl nebe. Teď stvořil mocný Mrakoptakohrad a dotkl se neduhů naší společnosti. Žáčkovy, Mošovy a Mertovy Ptákoviny podle Aristofana vrací na jeviště politickou satiru a lidovou zábavu, která však neklesá na úroveň lascivních fórků. Naopak nenásilně pobaví a neurazí. Jen kdyby tak ještě šlo i do současných poměrů aplikovat závěr inscenace a naše politická scéna by se dala někdy zavřít do klece. Pak bychom si mohli jako Primabrachos ulevit: „Tak, a je po ptákách!“