Režisér Moša nastudoval muzikál Titanic poprvé už loni v létě ve Švýcarsku, kde se na břehu jezera Walensee odehrál ve dvaceti reprízách. Se stejným brněnským tvůrčím týmem jej připravil pro uvádění v němčině a se švýcarskými herci. Titanic od amerického libretisty Petera Stonea, tvůrce známého muzikálu Sugar!, a hudebního skladatele Mauryho Yestona měl na newyorské Broadwayi premiéru v roce 1997. Získal pět Cen Tony a za dva roky zaznamenal přes osm stovek repríz. Jeho úspěch však zastínila filmová verze Jamese Camerona, která vznikla o půl roku později. Kdo tedy i v muzikálu čeká romantický příběh známý z filmu včetně imitace oné nejznámější scény na přídi lodi s Leonardem di Capriem a Kate Winsletovou, bude nejspíš zklamaný. Motiv lásky se v muzikálu sice objevuje, a to hned v několikeré podobě (od mladické vášnivé až po vyzrálou celoživotní), ale jen jako jeden z dílčích aspektů příběhu.
Muzikál totiž nabízí spíše mozaiku jednotlivých lidských osudů, které katastrofa ovlivnila. Předkládá osudy reálných postav, které se na lodi plavily - jako například její kapitán Edward Smith, majitel lodi Bruce Ismay, lodní konstruktér Thomas Andrews, telegrafista Harold Bride, kapelník Wallace Hartley či topič Frederick Barrett. Ambicí díla tak je spíše než o jednom konkrétním osudu vypovědět o lidech jako takových. Ukázat, co vše jsou schopni vykonat pro svoji prestiž bez ohledu na ostatní - jako například Ismay, který se přes ostatní prodere na záchranný člun. Působivý je závěr představení, v němž se v kulisách ledovce protínají osudy přeživších s oběťmi katastrofy.
Překvapivě na obrovské technické možnosti, které Hudební scéna divadla nabízí, zůstal Titanic v Brně mnohé dlužný svému scénografickému řešení. Je jasné, že gigantickou, deset metrů vysokou a šestadvacet metrů dlouhou, imitaci Titanicu, jakou provázelo švýcarské open-air uvedení, si pro jeviště Městského divadla Brno dovolit nešlo. Je však škoda, že v první polovině představení se divák nedočká celkového pohledu na loď - pokud tedy nepočítáme velký grafický nákres lodi a jejích detailů spuštěný ještě před začátkem namísto opony. Přitom hned úvodní scéna s naloďováním pasažérů, která je jinak skvěle vystavěným hudebním číslem, si o navození pocitu něčeho mimořádného i skrz scénické řešení přímo říká. I v pozdějších obrazech chybí celkový prostorový dojem, neboť dění na scéně je často světelně "utopené" a rozkouskované jen do jednotlivých kajut, kuřárny, podpalubí, kotelny či na kapitánský můstek. Byť má vše z dílny uznávaného scénografa Christopha Weyerse tradiční preciznost, pocit čehosi velkolepého stále chybí. Ten se částečně dostavuje až ve druhé části, kdy se dění na lodi začíná odbývat současně někdy i ve třech úrovních lodi.
Co však dělá z muzikálu zážitek, je strhující hudba. Šestadvacetičlenný orchestr pod vedením dirigenta Dana Kalouska, který je zároveň i autorem hudebního nastudování, interpretuje skoro až filmové či symfonické pasáže z pera Mauryho Yestona zcela suverénně. Hudba má od začátku do konce velmi dramatický náboj, přičemž dobře do díla začleňuje ragtime, objev přelomu 19. a 20. století. V kombinaci s autentickými zvukovými efekty dokáže v divácích vyvolat skutečné tísnivé pocity, které z nich téměř dělají účastníky plavby i následného boje o přežití. Především ve druhé polovině, která se celá odehrává už po nárazu Titanicu na ledovec, dostává dění na scéně spád. Z muzikálu sice nevyčnívá žádná zapamatovatelná melodie ani hit, ale jako celek působí velmi sugestivně a nese silnou emoci.
Stejně tak herecky staví muzikál Titanic na souhře celého týmu a nevyzdvihuje žádného konkrétního jednotlivce. Městské divadlo Brno tak mohlo znovu potvrdit, jak vyrovnaný ansámbl ve všech věkových kategoriích má pro tyto případy k dispozici. Téměř osmdesátka herců v někdy až trojitých alternacích se skvěle popasovala s typově různorodými charaktery, které Titanic nabízí u členů posádky i běžných pasažérů: zkušený, přesto na své podřízené často neurvalý kapitán Zdeňka Junáka, megalomanský majitel lodi Petra Štěpána, precizní konstruktér Petra Gazdíka, topič plně oddaný své práci Dušana Vitázka, telegrafista uhranutý technickou novinkou tehdejší doby Aleše Slaniny, pasažérka druhé třídy toužící se dostat co nejblíže miliardářské smetánce v podání Radky Coufalové či zamilovaná dvojice pasažérů nejchudší vrstvy Elišky Skálové a Marka Koláře. Zajímavostí je, že Karel Škarka si ve Švýcarsku zahrál člena company, zatímco teď v Brně "povýšil" až na samotného konstruktéra lodi. Ve spojení se Škarkou si tvůrci dovolili i jeden vtípek: ve scéně z podpalubí členů třetí třídy, kteří sní o lepším životě v Americe, zazněla ve Švýcarsku právě ze Škarkových úst i jedna věta česky, v Brně naopak stejná replika zaznívá jako jediná v němčině. Charaktery postav výborně dokresluje detailní propracování kostýmů od Andrey Kučerové. Příznačně ilustrují společenské postavení od těch nejchudších až po miliardáře.
Je zřejmé, že osud nejslavnější námořní katastrofy všech dob láká i po více než sto letech. Však také všechny reprízy Titaniku byly vyprodané minimálně na měsíc dopředu ještě před jeho samotnou premiérou. Městské divadlo Brno si tak může připsat na konto nejen další cenný dramaturgický objev, ale i svůj další zaručený kasaštyk.
Psáno z premiéry 15. ledna 2016