VYBERTE SI REGION

Trhák s DiCapriem mě stál tři prsty na noze, říká výtvarnice Erika Vojtková

Jižní Morava /ROZHOVOR/ - Americký západ, Jižní Dakota, rok 1823. Zimní krajinou a hlubokými lesy putuje se svým synem a lovci kožešin Hugh Glass, kterého ztvárňuje slavný americký herec Leonardo DiCaprio. Ještě dříve, než však do konkrétní oblasti ve filmovém příběhu vstoupil, ji s týmem spolupracovníků prošla výtvarnice a rodačka z Podivína na Břeclavsku Erika Vojtková. Podílela se na natáčení velkovýpravného filmu The Revenant, který měl v českých kinech premiéru minulý týden s podtitulem Zmrtvýchvstání. Získal dvanáct nominací na Oscara. „U filmu The Revenant nemělo nic standardní postup. Všem byla zima, všichni byli v depresi a nikdo nevěděl, co bude druhý den," vzpomíná na náročné podmínky výtvarnice známá jako Erika Voith.

24.1.2016
SDÍLEJ:

Rodačka z Podivína na Břeclavsku Erika Vojtková.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

Z jaké pozice jste se na natáčení podílela?

Mou práci v angličtině charakterizuje výraz location scouting. Scénografové a výtvarníci nastupují na scénu poté, až tito location scouts konkrétní místo pro scénu najdou. Teprve poté vytváří kulisy, nasvítí ji a přistaví techniku. U tohoto filmu to tak ale nebylo, protože se vše odehrává v přírodě, to ona se stala scénou, vytvářela scenérii a vyprávěla příběh. Režisér Alejandro González Iñárritu si velmi zakládal na tom, aby byla nedotknutost a syrovost přírody zachovaná, proto byla má práce v podstatě scénografická.

Když jste vhodné místo k natáčení našli, vznikly fotky či videa. To vše pak režisér Iñárritu s kameramanem Emmanuelem Lubezkim vyhodnocovali?

Ano, často jsem figurovala jako takzvaný stand in. Ještě před herci jsme se fotili a natáčeli v konkrétním prostoru, aby bylo zřejmé, jak budou postavy na scéně vypadat a jak tam působí světlo.

Kameraman Lubezki je svou precizností proslulý…

Chivo, jak se Lubezkému říká, natáčel na extrémně širokoúhlé objektivy. Počítalo se s tím, že celých 360 stupňů scény musí být neustále připravených. Vše muselo být přesně podle scénáře. I když jsme našli specifické dno útesu, kam DiCaprio dopadne s koněm, a které muselo být přesně devadesátistupňové a pod ním daný počet stromů a tak dále, muselo být stejně dokonalé i okolí. Nebylo možné otočit kameru a vidět silnici. V tom bylo natáčení naprosto jiné.

Většina záběrů vznikla v Kanadě. V jaké oblasti?

V pohoří Rocky Mountains na rozhraní Alberty a Britské Kolumbie. Skoro vše se natáčelo v horách, část také v prériích jižně od Calgary. Vzdálenost od města byla důležitá, protože i sebevhodnější místa musela být přístupná technice a štábu.

Film měl premiéru minulý týden, zatímco natáčení se odehrávalo v předloňském roce. Jak dlouho trvalo?

Natáčení začalo na podzim 2014 a protáhlo se asi o pět měsíců, myslím, že končilo letos v květnu. Dokonce se ještě čekalo na podzim, kdy se dotáčely poslední záběry se sněhem. Byla teplá zima, a to i na Kanadu. Sněhu nenapadlo dost, proto dokonce vznikl tým lidí, který dovážel a potom rozprostíral na scénu sníh ze vzdálené hory.

Režisér Iñárritu film točil chronologicky. Zpravidla se ale s ohledem na úspory času a peněz točí dle výběru lokací, kde vznikají různě časově ukotvené scény současně. Bylo to pro vás náročné?

Pro naši práci to bylo zásadní. Když jsme třeba našli dokonale zamrzlé jezero, které se hodilo k nějaké ze závěrečných scén, režisér řekl: Ne, jsme v příběhu jinde. A do zamýšlené scény, samozřejmě, sníh a led roztál.

Takový přístup přitom není standardní ani pro Iñárritua. Své předchozí filmy přece takto netočil?

U filmu Revenant nemělo nic standardní postup, proto jsou při natáčení takové stížnosti. Všem byla zima a všichni byli v depresi, nikdo nevěděl, co bude druhý den.

Jak jste takový tlak zvládala?

Docela dobře. Při natáčení jedné scény mi ale omrzly tři prsty na noze. Sice je pořád mám, ale ztratila jsem v nich cit. Lze to tedy vnímat i tak, že mě tento projekt stál tři prsty na noze. (smích) Je to ale něco tak velkého, že si říkáte, že to stojí za to, že to musíte zvládnout.

Jak vypadalo natáčení? Byli jste všichni teple oblečení, vstávali za svítání, jedli ve vytápěných karavanech?

Všichni nosili obrovské bundy a čepice, ale já v tomto ohledu typickým filmařem nebyla. Dodržovala jsem v oblékání svůj evropský styl, což se mi občas i vymstilo.

Nelze se nezeptat na Leonarda DiCapria. Jaký je?

Všichni se na DiCapria a herce Toma Hardyho soustředili. Čekali, kdy si s ním můžou podat ruku nebo s nimi prohodit pár slov. Pro mě to důležité nebylo. Obdivuji režiséra Iñárritua a kameramana Chiva.

To oni jsou vašimi mistry filmu?

Herci, samozřejmě, odvedli také výborný výkon, ale to z nich všechno vykřesali tito dva tvůrci. Největší zážitek pro mě tedy byla možnost povykládat si s Alejandrem a vidět, jak se na scénu dívá Chivo. Věděla jsem, že nemají čas, aby ho ztráceli s kýmkoli. Scénografové, maskéři a vedoucí uměleckých oborů, kteří na filmu spolupracovali, na ně na scéně čekali, až si na ně najdou dvě minuty, aby s nimi mohli něco zkonzultovat, a nedostali je. A byl to i náš případ, že jsme na ně hodiny čekali s fotodokumentací a oni v jednu ráno nasedli do auta a byli pryč.

Rodačka z Podivína na Břeclavsku Erika Vojtková.

Ještě se vraťme k hercům…

Herci spolu byli na scéně, pak spolu svačili, jedli, všichni byli pospolu, protože byla hrozná zima, po setmění i minus pětadvacet stupňů. Ale když už jsem měla příležitost být někomu nablízku, vždy to byl Alejandro nebo Chivo. Kdybych měla možnost dál u filmu pracovat, chtěla bych režírovat a točit, herectví mě až tak nefascinuje.

Mluvíte o napětí a zimě všude kolem. Vnímali to tak i herci?

Myslím, že náladu, kterou Alejandro udržoval, tu zoufalost a napětí, vytvářel záměrně. Herci se do svých rolí dostali tak opravdově, že jejich boj o přežití je naprosto reálný. Byl na ně vyvíjený hrozný tlak, protože věděli, že jsou kvůli světlu v časové tísni. To byl další z Chivových přístupů: natáčelo se jen za přirozeného světla. Což znamenalo, že pokud se scéna odehrávala za soumraku, měli hodinu a půl na to, aby ji stihli. Také se nepoužívaly střihy, takže například dvanáct minut dlouhá scéna se nemohla v jedenácté minutě pokazit. Do scén šli herci naplno a rozhodně je nechtěli opakovat.

Herec Will Poulter, ve filmu nejmladší člen výpravy, nelibě vzpomíná na záběr, v němž ho jeden z Indiánů chce utopit pod vodou. Jak scéna vznikala?

Zpočátku se těšil, jak scéna bude zábavná a jak ho bude kamera snímat pod vodou. Poté, co se záběr točil desetkrát, řekl, že už chtěl jenom umřít, měl zmrzlé celé tělo, necítil končetiny. Byl to boj a shodli se na tom nejen herci. Alejandrův přístup byl takový, že každý musí tomuto projektu odevzdat vše, třeba i položit život. Vůbec ho nezajímalo, že někdo trpí.

Co vás k práci na filmu The Revenant přivedlo?

Vlastně jsem nikdy práci u filmu neplánovala. Krátce jsem scénografii studovala v Praze, ale od té doby se věnuji jen malbě, kresbě, fotce nebo designu. A když jsem se ocitla v Kanadě, kam jsem odjela na vánoční návštěvu části své rodiny, zůstala jsem tam dva roky. Uspořádala jsem tam totiž svoji výstavu. Vydařila se, dostala jsem další zakázky a už se mi nepodařilo odjet.

Setkala jste se tedy s někým, kdo na filmu už pracoval?

Ano, jeden člověk, který je v západní Kanadě zavedený filmař, nyní už můj dobrý známý, mě vyslechl, když jsem si mu postěžovala, že nemám kde kreslit kanadskou přírodu. Nabídl mi tedy, ať jedu s ním na jednu z výprav do hor film The Revenant byl tehdy ve fázi příprav. Souhlasila jsem. Zatímco on fotil a hledal místa, já jsem skicovala. Postupem času jsem ho začala pozorovat a občas jsem něco navrhla. On souhlasil a začal se mě sám ptát na názor. Postupně jsme se stali týmem, kdy jsme spolu četli scénář a hledali scény, které jsme spolu fotili a natáčeli.

Narodila jste se v Podivíně na Břeclavsku. K výtvarnému umění jste měla blízko od dětství?

Ano, dalo by se říct, že vystavuji od čtyř let. (smích) Ale jako svoji první výstavu zmiňuji Galerii 99 v Břeclavi u Antonína Vojtka, což je můj otec. Jsem Moravačka, to je jasné a cítím to tak, ať už žiji v Paříži nebo v Kanadě. Oba rodiče mě v kreslení podporovali, což bylo skvělé. Za to jsem jim velmi vděčná a možná i díky uměleckému prostředí, které u nás vládlo, jsem to pak měla o něco jednodušší než ostatní.

Je vaše tvorba také důvod, proč jste se teď vrátila?

Uvědomila jsem si, že jsem se zaměřením, jaké jsem v Kanadě dělala, nebyla šťastná, protože jsem svoji energii dávala jiným lidem. Vrátila jsem se s tím, že chci víc tvořit a vracet se ke svým kořenům. Možná i proto mě Brno tak nadchlo, je tu tolik kulturních událostí, umění, nových restaurací… Jakési povědomí Evropanů o historii a kultuře, které my vnímáme téměř jako samozřejmé, mi v Kanadě strašně chybělo.

Jaké výtvarné téma vás pohlcuje nyní?

Zastávám velmi klasický přístup, co se tvorby týče. Nejsem typický současný umělec, který chce šokovat a dělat něco extravagantního bez ohledu na to, jestli jsou práce kvalitní. Základní měřítko, když se na nějaké dílo dívám, je v tom, že vidím talent umělce a znalost řemesla, kterému se věnuje. Zaměřuji se na akty, krajiny, portréty, města, z technik používám tuš, pastely, akryl…

Nakolik vás ve vaší tvorbě ovlivnila Kanada?

V Kanadě je výtvarná scéna zcela jiná. Jsou tam v módě abstrakce a dvě ze svých výstav jsem udělala jen z nich, což mi nebylo nikdy vlastní. Ale řekla jsem si, že je čas na novou výzvu, a hledala jsem něco zajímavého, co by mě i v abstrakci bavilo a publikum mohlo upoutat. Začala jsem experimentovat s použitím kovu při malbě. Míchám ho v prášku s emulzemi a aplikuji na plátno. Došlo to až ke kolekci Kruh života, která je namalovaná čtyřiadvacetikarátovým zlatem. Je to docela drahý špás, gram stojí asi šedesát dolarů. Kolekce měla velký ohlas a všechny bavila, protože slunce se pak od takových obrazů odráží a vytváří zvláštní efekty. Chtěla bych v tom pokračovat i v Evropě.

Měla jste možnost několikrát vystavovat s tak významnými autory, jako Olbramem Zoubkem, Miroslavem Netíkem nebo Otou Janečkem. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Je pro mě pocta, že takové kolektivní výstavy můžu na svém kontu mít. Vděčím za to Galerii „V", která mě pro tyto výstavy vybrala a zmínění autoři souhlasili. Má největší a první autorská výstava se konala v roce 2013 na Staré radnici v Brně. Řekla jsem si, že chci udělat něco úplně sama, kam se lidi přijdou podívat jen na mé umění. V tom jsem pokračovala v podstatě až do dneška a stihla jsem, myslím, dost výstav. Vracím se ale s tím, že spolupráce s českými jmény bude pokračovat.

Rodačka z Podivína na Břeclavsku Erika Vojtková.

Autor: Markéta Stulírová

24.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Vdechování inzulinu? Díky modelu plic vědců z Brna

Brno - Namísto injekčního vpichování mohou v nejbližších letech pacienti s cukrovkou inzulin vdechovat. Taková je vize projektu vědců z Vysokého učení technického v Brně, kteří vyvinuli nejdokonalejší model plic na světě. „Jde o novinku ve výzkumu proudění aerosolů v plicích člověka," uvedla mluvčí vysoké školy Radana Kolčavová.

AKTUALIZOVÁNO

Kometa ztratila derby s Olomoucí ve druhé třetině, prohrála venku popáté v řadě

Olomouc, Brno – Mizerná venkovní série sráží hokejisty Komety níž extraligovou tabulkou. Brněnský celek na hřišti soupeře podlehl už popáté za sebou, když v pátek večer padl s Olomoucí 2:5.

Opilci na dětský tábor zaútočili s motorovými pilami, popsal oceněný psovod

Újezd u Rosic, Praha – Za rozraženou vstupní bránou dětského letního tábora stojí pětice opilých mužů máchajících zapnutými motorovými pilami. Proti nim se postavili instruktoři v čele s psovodem Vojtěchem Konečným a jeho vlčákem Hankem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies