VYBERTE SI REGION

Umělec Cenek: Člověk vidí hlavně to, co už zná nebo tuší

Brno /ROZHOVOR/ - Z čtyřiašedesáti umělců, kteří pomýšleli na Cenu Jindřicha Chalupeckého, letos porota vybrala pět finalistů. Mezi nimi i Filipa Cenka z Brna, který tvoří v oblasti vizuálních médií.

25.11.2011 3
SDÍLEJ:

Filip Cenek tvoří v oblasti vizuálních médií.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

O tom, zda tento pětatřicetiletý autor cenu získá či nikoliv, se rozhodne právě dnes, kdy se tato prestižní cena určená mladým výtvarníkům udílí.


Jste jedním z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jak jste nominaci přijal, co pro vás znamená?
Je to potěšující zkušenost, která mi umožnila potkat se a spolupracovat se zajímavými lidmi. A když jsem viděl složení letošní komise, která se pravidelně obměňuje, byl jsem rád, že zrovna je mé práce zaujaly.

Při hodnocení vašich prací je porota označila jako „instalace, které vtáhnou diváka, ale odmítají rychlou interpretaci“. Jak je to s interpretací u vašich děl? Nakolik je pro vás sdělení divákovi důležité?
Neřekl bych, že by mě cíleně zajímala práce s divákem. Nebo alespoň ne přímo při vlastní práci. Ten zájem o druhé přijde až ke konci, při samotném instalování a konečném výběru věcí, které v daném místě a čase ukážu.

Co konkrétně vás zajímá?
Zajímají mě věci, které se asi hůře čtou, které je potřeba vidět. V souvislosti s nečitelností mě pak také zajímají systémy, které příběhy vypráví individuálně a nedourčeně. Tím nemyslím jen oblast hyperfikce, která mě oslovila před čtrnácti lety. Poslední roky jsem se vrátil od počítačů zpět k analogu, k práci s fotografií a klasickým filmem, i k projekčnímu systému, který souvisí spíše s klasickou kinematografií. To je i případ instalace, kterou se prezentuji na výstavě finalistů v DOXu.

Tato výstava v Praze trvá do ledna 2012. Přibližte svoji instalaci více…
Nazval jsem ji Vratké kino a na těch několika málo čtverečních metrech, které nám DOX poskytnul, jsem v „black boxu“, v malé černé boudě, nainstaloval jednoduchou stereo diaprojekci. Ta v dynamicky programované asynchronní smyčce metodou hladového algoritmu ukazuje různé varianty podtitulkovaného sledu fotografií.

Jak dlouho projekce trvá?
Délka této smyčky z civilních fotografií a obrazů textu není pevná, kolísá mezi dvěma a třemi minutami. Tak jako v dřívějších pracích i tady bude doufám platit, že tato „pracovní dvojznačnost významu a rezistence narativní jistoty působí svěže a odvážně“ když se ještě vrátíme k vyjádření letošní komise.

Takže to porota vystihla?
Popsala to hezky, zvláště v angličtině. Rád pracuji ve zkratce a v náznaku, jen se stopami, z kterých lze vyčíst různé věci. Člověk vidí hlavně to, co už zná nebo tuší, najít může jenom sebe a svoje zkušenosti, které už zapomněl. Já vždy doufám, že si ve věcech najde i něco, co by pozměnilo tvar jeho vnímání. Jestli to bude nečekaně nebo nenápadně, není ve výsledku důležité.

Jak jste sám zmínil, nejvíce se pohybujete na rozhraní filmu a fotografie. Kde čerpáte inspiraci?
V každodennosti. Umění je pro mě způsob, jak lidem, které neznám, říct něco důvěrně a s velkou intenzitou. Ale nemám potřebu říkat lidem o věcech, které by se jich netýkaly.

S ohledem na témata, která se ve vaší tvorbě objevují lze některá z nich považovat za dominantnější?
Tím, že učím na fakultě, jsem ve světě umění vlastně „insider“. Občas se tak podílím na věcech, které reflektují svět umění, ať už výtvarného nebo filmu, ale mám i jiné zájmy, takže se dotýkám i jiných témat. Ale k filmu jsem měl vždycky blízko. Nějakou dobu jsem pracoval jako promítač v brněnských kinech a dodnes mě baví s touto zkušeností pracovat. Největší výzvou tak pro mě asi je pracovat s kolektivní optickou pamětí minulého století, tím myslím obecně s filmem.

Dala by se tedy i vaše instalace v DOXu nazvat filmem?
Myslím, že ano. Určitě nese znaky filmu. Navíc mnou zvoleným způsobem nelineárního vyprávění se tato instalace modelu kina dotýká otázek autenticity, střihu a vůbec důvěry, kterou vkládáme do vyprávění příběhů. Výpadky a nepředvídatelnost, věci, které kolísají, které jsou labilní, nepevné, jsou tím, co se klasická kinematografie snaží potlačit. Příběh je dokonce definován jako způsob, jak vynechat všechno nahodilé. Já se jen snažím o těchto věcech přemýšlet.

Jak je to se specializací v intermediální oblasti u jiných autorů?
Trend je už několik desetiletí takový, že se umělci pohybují mezi více médii. Všem je vlastní pracovat v médiu, které se zdá pro to, co chtějí říct, nejvhodnější. Od důrazu na řemeslnou dovednost se svět současného umění, nebo alespoň jeho část, posunul k důrazu na přesnost pocitů. Pokud tedy o přesnosti v oblasti citového zdání vůbec můžeme mluvit. Ale všiml jsem si v současném umění i trendu jakéhosi myšlenkového designu a specializace na jeden typ produkce, takže přístupy umělců nejde zase tolik zobecňovat, je to individuální.

Změnilo se něco ve vaší tvorbě poté, co jste začal učit?
Myslím, že ne. Přestože učím i teorii, pořád tíhnu spíš k praxi. Od studentů na fakultě nemám zatím daleko jak generačně, tak ani zkušeností, že se často v umění zabýváme věcmi, jejichž výsledek bez vlastní realizace nejde předem promyslet.

Co vás aktuálně nejvíc zajímá?
V podstatě to, co je vystaveno v DOXu. Tedy systémy projekce, změny nahlížecích perspektiv, vztah obrazu a textu a práce s osobní i kolektivní pamětí.

Ceny Jindřicha Chalupeckého se udílí dnes. Co se pro vás změní v případě, že cenu získáte? A pokud ne, budete zklamaný?
Co se změní, nevím, ale zklamaný nebudu určitě. Už jenom skutečnost, že mně pětice lidí, kterých si vážím, umožnila vystavovat ve společnosti Jirky Thýna, Dominika Langa, Pavla Sterce a Marka Thera, překvapila. Přece jenom věci z mojí produkce jsou periferie.

KDO JE FILIP CENEK

* narodil se v roce 1976 v Jeseníku. Vyučil se jako promítač, po sportovní škole a gymnáziu v Jeseníku absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, Ateliér video Keiko Sei. Zde nyní působí jako pedagog Kabinetu videa a odborný asistent Ateliéru intermédií.

* za práce v oblasti vizuálních médií získal v roce 2004 Vývojový grant Tranzit. Je zastoupen ve sbírce Národní galerie v Praze, Sbírce Marek a v několika zahraničních filmotékách.

* v roce 2006 spoluzaložil audiovizuální skupinu Midi Lidi, ve které působil do léta 2010, spoluvytvářel VJské projekce, videoklipy i obaly desek.

* příležitostně pracuje jako kameraman, naposledy například u českého filmu Petra Marka Nic proti ničemu. Foto: Deník/Drahomír Stulír

Autor: Markéta Stulírová

25.11.2011 VSTUP DO DISKUSE 3
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Vive la France! Bitvu tří císařů opět ovládli Napoleonovi vojáci

Tvarožná /REPORTÁŽ/ – Po 211 letech se historie na Slavkovském bojišti v sobotu odpoledne zopakovala. Přibližně tisícovka vojáků oděných do dobových uniforem před zraky několika tisíců lidí svedla boj připomínající Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů z roku 1805.

AKTUALIZOVÁNO

Bída na závěr chabého podzimu. Zbrojovka remizovala s Karvinou

Brno /FOTOGALERIE/ – Fotbalisté Zbrojovky v posledním podzimním utkání nejvyšší soutěže remizovali na domácím trávníku s Karvinou 1:1. Skórovali Jan Šisler a v nastavení Lukáš Vraštil.

EXKLUZIVNĚ

Kempný si zvyká na dril v NHL: I na rozbruslení před zápasem se jedou bomby

Chicago, Brno /ROZHOVOR/ - Nasedl na vysněný kolotoč nejprestižnější hokejové soutěže světa, z kterého ani na chvíli nesmí vyskočit. Bývalý obránce brněnské Komety Michal Kempný vstřebává první zápasové dávky v NHL. Zatím odehrál dvacet utkání a už si vyzkoušel i dril tří zápasů v pěti dnech.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies