Umělec Cenek: Člověk vidí hlavně to, co už zná nebo tuší

O tom, zda tento pětatřicetiletý autor cenu získá či nikoliv, se rozhodne právě dnes, kdy se tato prestižní cena určená mladým výtvarníkům udílí.

Jste jedním z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jak jste nominaci přijal, co pro vás znamená?
Je to potěšující zkušenost, která mi umožnila potkat se a spolupracovat se zajímavými lidmi. A když jsem viděl složení letošní komise, která se pravidelně obměňuje, byl jsem rád, že zrovna je mé práce zaujaly.

Při hodnocení vašich prací je porota označila jako „instalace, které vtáhnou diváka, ale odmítají rychlou interpretaci“. Jak je to s interpretací u vašich děl? Nakolik je pro vás sdělení divákovi důležité?
Neřekl bych, že by mě cíleně zajímala práce s divákem. Nebo alespoň ne přímo při vlastní práci. Ten zájem o druhé přijde až ke konci, při samotném instalování a konečném výběru věcí, které v daném místě a čase ukážu.

Co konkrétně vás zajímá?
Zajímají mě věci, které se asi hůře čtou, které je potřeba vidět. V souvislosti s nečitelností mě pak také zajímají systémy, které příběhy vypráví individuálně a nedourčeně. Tím nemyslím jen oblast hyperfikce, která mě oslovila před čtrnácti lety. Poslední roky jsem se vrátil od počítačů zpět k analogu, k práci s fotografií a klasickým filmem, i k projekčnímu systému, který souvisí spíše s klasickou kinematografií. To je i případ instalace, kterou se prezentuji na výstavě finalistů v DOXu.

Tato výstava v Praze trvá do ledna 2012. Přibližte svoji instalaci více…
Nazval jsem ji Vratké kino a na těch několika málo čtverečních metrech, které nám DOX poskytnul, jsem v „black boxu“, v malé černé boudě, nainstaloval jednoduchou stereo diaprojekci. Ta v dynamicky programované asynchronní smyčce metodou hladového algoritmu ukazuje různé varianty podtitulkovaného sledu fotografií.

Jak dlouho projekce trvá?
Délka této smyčky z civilních fotografií a obrazů textu není pevná, kolísá mezi dvěma a třemi minutami. Tak jako v dřívějších pracích i tady bude doufám platit, že tato „pracovní dvojznačnost významu a rezistence narativní jistoty působí svěže a odvážně“ když se ještě vrátíme k vyjádření letošní komise.

Takže to porota vystihla?
Popsala to hezky, zvláště v angličtině. Rád pracuji ve zkratce a v náznaku, jen se stopami, z kterých lze vyčíst různé věci. Člověk vidí hlavně to, co už zná nebo tuší, najít může jenom sebe a svoje zkušenosti, které už zapomněl. Já vždy doufám, že si ve věcech najde i něco, co by pozměnilo tvar jeho vnímání. Jestli to bude nečekaně nebo nenápadně, není ve výsledku důležité.

Jak jste sám zmínil, nejvíce se pohybujete na rozhraní filmu a fotografie. Kde čerpáte inspiraci?
V každodennosti. Umění je pro mě způsob, jak lidem, které neznám, říct něco důvěrně a s velkou intenzitou. Ale nemám potřebu říkat lidem o věcech, které by se jich netýkaly.

S ohledem na témata, která se ve vaší tvorbě objevují lze některá z nich považovat za dominantnější?
Tím, že učím na fakultě, jsem ve světě umění vlastně „insider“. Občas se tak podílím na věcech, které reflektují svět umění, ať už výtvarného nebo filmu, ale mám i jiné zájmy, takže se dotýkám i jiných témat. Ale k filmu jsem měl vždycky blízko. Nějakou dobu jsem pracoval jako promítač v brněnských kinech a dodnes mě baví s touto zkušeností pracovat. Největší výzvou tak pro mě asi je pracovat s kolektivní optickou pamětí minulého století, tím myslím obecně s filmem.

Dala by se tedy i vaše instalace v DOXu nazvat filmem?
Myslím, že ano. Určitě nese znaky filmu. Navíc mnou zvoleným způsobem nelineárního vyprávění se tato instalace modelu kina dotýká otázek autenticity, střihu a vůbec důvěry, kterou vkládáme do vyprávění příběhů. Výpadky a nepředvídatelnost, věci, které kolísají, které jsou labilní, nepevné, jsou tím, co se klasická kinematografie snaží potlačit. Příběh je dokonce definován jako způsob, jak vynechat všechno nahodilé. Já se jen snažím o těchto věcech přemýšlet.

Jak je to se specializací v intermediální oblasti u jiných autorů?
Trend je už několik desetiletí takový, že se umělci pohybují mezi více médii. Všem je vlastní pracovat v médiu, které se zdá pro to, co chtějí říct, nejvhodnější. Od důrazu na řemeslnou dovednost se svět současného umění, nebo alespoň jeho část, posunul k důrazu na přesnost pocitů. Pokud tedy o přesnosti v oblasti citového zdání vůbec můžeme mluvit. Ale všiml jsem si v současném umění i trendu jakéhosi myšlenkového designu a specializace na jeden typ produkce, takže přístupy umělců nejde zase tolik zobecňovat, je to individuální.

Změnilo se něco ve vaší tvorbě poté, co jste začal učit?
Myslím, že ne. Přestože učím i teorii, pořád tíhnu spíš k praxi. Od studentů na fakultě nemám zatím daleko jak generačně, tak ani zkušeností, že se často v umění zabýváme věcmi, jejichž výsledek bez vlastní realizace nejde předem promyslet.

Co vás aktuálně nejvíc zajímá?
V podstatě to, co je vystaveno v DOXu. Tedy systémy projekce, změny nahlížecích perspektiv, vztah obrazu a textu a práce s osobní i kolektivní pamětí.

Ceny Jindřicha Chalupeckého se udílí dnes. Co se pro vás změní v případě, že cenu získáte? A pokud ne, budete zklamaný?
Co se změní, nevím, ale zklamaný nebudu určitě. Už jenom skutečnost, že mně pětice lidí, kterých si vážím, umožnila vystavovat ve společnosti Jirky Thýna, Dominika Langa, Pavla Sterce a Marka Thera, překvapila. Přece jenom věci z mojí produkce jsou periferie.